Existuje široce rozšířená představa, že klanět se duchovnímu mistrovi, guruovi, je forma kultu osobnosti, a vlastně to je něco docela dětinského – projev nezralosti, nedostatečné samostatnosti, nutkání zbavit se zodpovědnosti za sebe a dát svůj život do rukou někoho jiného. Bylo by přece hodně vulgární všechny duchovní tradice prohlásit za pouhou náhražku vlastní síly pro nesamostatné a nedospělé jedince.
Štítek: sekta
Skupina kolem nauky Květoslava Minaříka nedávno na jedné své diskusi na Facebooku řešila, jestli má diskusní platforma být viditelná ne-členům, a vůbec jakou „politiku otevřenosti“ praktikovat. Hodně tam rezonovaly postoje, které bych parafrázoval asi tak, že proti zkaženému a prohnilému světu je nutno se izolovat a v tom malém bezpečném uzavřeném světě si vytvořit bezpečné útočiště, kam není radno pouštět cizince, kteří by jen chtěli zneužít naivní otevřenosti a ukrást nám naši čistou nauku a naše osvícení. Je možné ukrást nauku a osvícení? Jaká jsou rizika toho, když sundáme záclony a necháme kolemjdoucí koukat na to, co v bytě děláme? Následuje rozšířený komentář, který jsem do diskuse vkládal a vybízím k zamyšlení a případně další diskusi již na obecnější úrovni než jen v kontextu Minaříka.