Uzavřít se vůči zkaženému světu?
Autor: | Brozkeff, 07. 07. 2012 | Komentáře: (12)
Skupina kolem nauky Květoslava Minaříka nedávno na jedné své diskusi na Facebooku řešila, jestli má diskusní platforma být viditelná ne-členům, a vůbec jakou „politiku otevřenosti“ praktikovat. Hodně tam rezonovaly postoje, které bych parafrázoval asi tak, že proti zkaženému a prohnilému světu je nutno se izolovat a v tom malém bezpečném uzavřeném světě si vytvořit bezpečné útočiště, kam není radno pouštět cizince, kteří by jen chtěli zneužít naivní otevřenosti a ukrást nám naši čistou nauku a naše osvícení. Je možné ukrást nauku a osvícení? Jaká jsou rizika toho, když sundáme záclony a necháme kolemjdoucí koukat na to, co v bytě děláme? Následuje rozšířený komentář, který jsem do diskuse vkládal a vybízím k zamyšlení a případně další diskusi již na obecnější úrovni než jen v kontextu Minaříka.
Říká se, že jakýkoli kontakt s naukou a mistrem, ať je už dobrý nebo ne, je příčinou k osvobození, a je lepší mít takový kontakt, než kontakt žádný.
Uzavírání se do sebe a vyhledávání ústraní je dobré pro počáteční rozvoj praxe, stabilizaci duševního stavu atd., ale není to řešením problému. Realizace není zastavením veškerého pohybu, ale nalezení společného jmenovatele toho klidu a pohybu. (Realizace není ani dominance radžas, ani tamas, ani sattva, ale je krokem za). Uzavřenost je na místě v případě rizika profanace, ale neprofanuje ten, který se o něco zajímá, ale ten, který něco vnucuje tomu, kdo se moc nezajímá. Popisovat detaily praxe tummo veřejně na náměstí a v amplionu autobusu není adekvátní, ale když je žák, co má zájem o nauku, musí mít cesty,jak se k ní dostat. I kdyby to ze začátku měla být Facebooková skupina.
Kontakt s vnějším světem a hlubokou nevědomostí všude kolem je navíc nezbytné pro udržení mahájánového soucitu, který přirozeně vzniká právě při kontaktu s tím, jak jiné cítící bytosti vytvářejí nevědomky další semínka samsáry, zalévaje ta stará, umožňujíce nekonečné karmě z minulosti uzrávat do činů.
Čekat na to, až se všechna nahromaděná karma spontánně spálí, se nedá – samsára existuje od časů bez počátku, není žádná naděje na to, že se přirozeným zraním následků minulých činů všechny tyto následky během lidského života vyčerpají a pak sama přijde nepřerušované spočívání ve stavu mahámudry = spása. Hledat útočiště v klidu izolace a posilování odporu a nepochopení vůči lidem, kteří můj klid narušují není konečným útočištěm, ale odmítnutím jedinečné možnosti, kterou život v lidském těle nabízí. Projevem rostoucí moudrosti není prohlubování nepochopení k jednání druhých, ale naopak prohlubování pochopení, a schopnost tímto pochopením „nakazit“ i ty druhé, aby to i jim pomohlo se osvobodit (ze spárů nevědomosti a utrpení)…
Klíčová slova: buddhismus > izolace > klid > Květoslav Minařík > otevřenost > sekta > soucit > uzavřenost