Každý ve svém životě prochází mnoha situacemi. Některé z nich mohou změnit náš pohled na svět, některé mění nás samé. Nevím, které z nich jsou těžší a nebo lehčí. Obě z nich ale nesou stejné rizika. Po každé změně se naše okolí musí přizpůsobit tomu, co se právě událo. Taktéž i my se musíme přizpůsobit. Mnohdy tak odcházejí přátelé, partneři a my opouštíme své přátele, partnery. Zkrátka a dobře už si s nimi nerozumíme. Stala se změna a není cesty zpět. Mnohdy bojujeme zuby nehty o to, aby vše zůstalo tak, jak to bylo předtím. Stejně tak i ostatní nás vidí tak jako předtím a jsou překvapeni, že jsme se změnili. Že naše životní filosofie je jiná, že třeba najednou chodíme včas na domluvené schůzky. Strach ze ztráty důležitých lidí okolo nás je mnohdy více stresující než samotná skutečnost.
Otázkou je, jestli je to dáno nastavením postmoderní společnosti. Tím, že jsme individualisté a hledání blízkých přátel je tak pro mnohé velmi obtížné. Nesdělujeme lidem ve svém okolí vše, co prožíváme, nepřipouštíme si hodně lidí k tělu. Často kvůli strachu, že budeme odsouzeni za své myšlenky. Pak ztráta byť jediného z blízkých přátel je skoro nesnesitelná. Ačkoliv jsme neustále obklopení lidmi většinu času trávíme sami.
Také tím, že jsem byli své mládí pouze se skupinou svých vrstevníků a autority v podobě učitelů byli naši společní nepřátelé. Je pro naši generaci čím dál těžší navázat blízký vztah s člověkem o generaci či dvě starším. Výjimkou mohou být naši rodiče či prarodiče. Vznik komunit, které jsou mnoho-generační, je raritou. Snad jen náboženské komunity mají více než dvě generace. Jako příklady jedno či dvou generačních komunit mě napadá klub důchodců, různé kroužky pro děti.
Mnoho generační komunitou mohou být také paneláky, kde ale stěží známe své sousedy. Pokud náhodou víme jak vypadají, mluvíme o nich jaké na příklad „o té megeře od naproti“. Někdy se může stát i taková věc, že náš soused je zrovna ten člověk, který nás ovlivnil svou knihou, blogem, článkem v novinách. Ale my to nevíme. Mnohdy zapomínáme, že knihy, které čteme jsou „jen“ myšlenkami lidí. Lidí stejných jako jsou ti, vedle kterých žijeme.
Co se naučíme od lidí, je pouze na nás. I když s nimi nemusíme souhlasit vyplatí se je alespoň poslouchat. Nikdy nevíme, jestli zrovna náš soused či náhodný kolemjdoucí nám nezmění život. Nikdy nevíme, komu my změníme život. I jedna věta nebo gesto má takovou moc.
Existuje široce rozšířená představa, že klanět se duchovnímu mistrovi, guruovi, je forma kultu osobnosti, a vlastně to je něco docela dětinského – projev nezralosti, nedostatečné samostatnosti, nutkání zbavit se zodpovědnosti za sebe a dát svůj život do rukou někoho jiného. Bylo by přece hodně vulgární všechny duchovní tradice prohlásit za pouhou náhražku vlastní síly pro nesamostatné a nedospělé jedince.
