Návyky jsou ústředním činitelem fungování bytostných složek.
Mysl má návyk myslet,
tělo chtít rozličné smyslové vstupy,
a pokud Pozorující Princip není dostatečně přítomný, tak se
návykové procesy nezastavitelně rozvíjejí.
A tak mysl tenduje k rozptýlenosti a mnohosti věcí (papañca) a to dokonce přesto,že z minulosti už tu jsou jasné poznatky, že Blaženost vzniká přítomností Vnitřního Ticha a nikoliv ztrácením se v rozmanitosti.
Pouze kontinuita bdělosti prameníci z rozvinutého vnitřního ticha zajišťuje okamžité rozpouštění vznikajících procesů mysli i nutkání těla ve všeprostupujícím vnitřním tichu,
a to již v samém okamžiku jejich vznikání.
3 reakce na „Překročení návyků“
No ještě že máme také západní myšlení, které respektuje hmotu, její potřeby a požadavky, poněvadž jsme hmotní :-). BTW, ve druhém řádku je chyba, což ve článku, nabádajícím k bdělosti, nevypadá moc dobře, mň :-).
Ano, máme i hmotné tělo. A nějak s ním ve světě fungujeme a nestačí pořád jen sedět na prdeli někde v jeskyni.
„Potřeby a požadavky“ hmoty, což si vykládám jako „fyzického těla“ (když tak prosím o opravení) nejsou věcí, kterou bych měl popírat nebo odmítat.
Setrvačné tendence opakovat navyklá schémata ale nejsou zdaleka vždycky tím, co bych označil jako skutečné „potřeby a požadavky“. Tedy, ony se z toho vlivem toho opakování už „potřeby“ svým způsobem staly, ale to spíš proto, že se už vytvořily „vyjeté koleje“, ve kterých se procesy drží samy od sebe a při vyskočení z navyklého schématu tu je přitažlivá síla, která věc vrací zpátky do daného schématu – což se projevuje, že nějaká tzv. „potřeba“ není uspokojována.
Uvedu příklad, vztažený ne zrovna k tělu, ale k mysli: jazykové (komunikační) automatismy. Konkrétně formy pozdravů. Nějaké takové vzorce jsem odkoukal v dětství od rodičů a svého okolí, ty jsem víceméně bezděčně přijal. Ne, že bych se nikdy nesetkal s *žádnými jinými* způsoby uvítání a loučení, ale tím, že jsem je dostatečně nezvnitřnil, tak je „neumím“ používat v těch „správných“ situacích, a je vysoce nepravděpodobné, že bych je spontánně použil, pokud tomu nebudu věnovat určitou míru pozornosti. A teď – jednoho krásného dne si povšimnu, že ty mé naučené způsoby komunikace jsou možná „sociálně nekompatibilní“. Tedy že např. lidi si z toho mají tendenci dovozovat, že s nimi vůbec nechci komunikovat nebo co. (Projekce jaxsviňa.) Přitom bych ale docela rád komunikoval. Jen zkrátka nemám vypěstované a zautomatizované ty „sociálně kompatibilní“ verbální a nonverbální schémata. Fajn, takže se rozhodnu se „přeučit“, abych mohl úspěšněji vytvářet interakce s druhými lidmi. Zvolím „intelektuální“ analytickou cestu: Odpozoruju, jak se v daných sociálních kontextech mluví, která slovní spojení vytvářejí jaký dojem, etc. etc. Po čase takhle analyzuju, kde mám ve svém projevování se jaké mezery, a čím by bylo dobré je nahradit.
Pak nastane reálná komunikační situace. Co se bude dít? Ten, kdo nemusel procházet takovou hloupou analýzou svého verbálního projevování se, a má to „štěstí“, že v rámci své socializace už rovnou pochytil ty „dobré“ komunikační vzorce, má to štěstí, že už nemusí při komunikaci vyvíjet prakticky žádné úsilí, nemusí na to nijak zvlášť myslet, a dané „sociálně hladivé“ struktury se z něho sypou automaticky, bezděčně. Vypadá to přirozeně, všecko supr.
Bude stejně nenuceně a „přirozeně“ vypadat i ten, který se právě rozhodl pro změnu svých komunikačních schémat? Jsou zde následující možnosti:
A) Úplně se zapomene, ani si neuvědomí, že se pro něco rozhodl, a pojede ve starém stylu,
B) Vzpomene si, že by si „měl dát pozor“ na to, co z něho bude padat za věci. Zaměření pozornosti se tak bude dělit na (a) předmět hovoru, a (b) pozorování sebe a usměrňování sebeprezentace.
ad B) Stejně jako když začátečník řídí auto, vyžadované kontinuální zaznamenávání více věcí najednou, které nejsou zautomatizované, stojí hodně úsilí a zpravidla se neděje ve zcela uvolněném stavu. Dokud jsem si v autě za volantem neodseděl X desítek hodin, tak jsem neměl volnou „výpočetní kapacitu“ na to, abych dokázal ještě konverzovat se spolujezdcem při současném udržování si informace ve vědomí o aktuálním stavu auta, silnice atd. Dokonce i hudba z autorádia už tříštila moji i tak přehlcenou pozornost na další předmět. S postupem času se ale činnosti řízení auta dostatečně zautomatizovaly, že jsem se dokázal více uvolnit, aniž bych ztratil nezbytnou pozornost – čímž jsem dokázal paralelně zpracovávat i další vjemy jako hudbu z rádia nebo komunikaci se spolujezdcem, aniž by to ohrožovalo jízdu jako takovou.
Podobně to je i u té mezilidské interakce, pokud se zrovna „přeučuji“. Pokud vůbec v takové situaci udržím kontinuálně tento sebepozorující se „metaproces“, je vysoce pravděpodobné, že zpočátku budou nově používané struktury působit trochu nepřirozeně či nejistě, protože to zatím není dobře naučené, většinu pozornosti a úsilí stojí ještě držení toho sebepozorování apod. Navíc, u situací, kde nejde přímo o život (řízení auta), je mnohem snazší v průběhu času úplně tu sebepozorující pozornost ztratit, identifikovat se s tématem hovoru, tak řečeno se do věci „zažrat“ a docela se „zapomenout“…
Faktorem, který „generuje“ tu uvolněnost v té bdělosti je to, co jsem označil kvalitou „vnitřní ticho“.
Děkuji za objasnění.
Promiň, ale text mi přišel trochu povrchní a vágní, kupa moudrých rad za použití několika východních výrazů – jistě, všichni víme, že bychom měli být bdělejší, dělat věci, které nám prospívají a zdržet se těch, které nikoliv. Avšak i když budeš mít na vysvědčení samé jedničky, táta Ti koupí auto a najdeš si krásnou babu, jednou můžeš být překvapený, když Ti třeba uteče s kámošem.
Tím říkám, že realita je mnohem složitější a pokud má být vepsána do několika pouček, působí to vcelku triviálně.
Ad. komunikační návyky – to chce praxi. Nejlepší je odkoukat nové komunikační návyky od nějakého člověka, který je již praktikuje a využít tak v praxi lidskou přirozenost směřovat ke konformismu.
Ad. vnitřní ticho, no bať, odjakživa se učí techniky, jak se přestat stresovat tím, jestli to dělám dobře, a uvolnit se – např. při učení kung-fu se občas cvičí ve stínu pohybujících se větví, které odpoutají mysl (podobně jak hypnóza). To, co nazýváš vnitřní ticho, se možná stane za čas vnitřním hlasem – hlasem inspirace a hlasem přirozenosti.