Nirvána

Co je to „nirvána“?

„Nirvána“ znamená „vyhasnutí“. Vyhasnutí životního ohně, stravujícího plamene samsáry. Mnoho praktikujících si nirvánu vytyčuje jako svůj cíl, a provádějí různé meditační praxe. Ovšem mnoho praktikujících si také neuvědomuje samu podstatu a povahu nirvány, a proto se jejich pokročilé praxe nesetkávají s žádoucím výsledkem – příčinou neustálého motání se v kruhu je tedy špatný náhled. Mluvil bych spíše o „spočinutí v nirváně“ než o „dosažení nirvány“. Dosahování patří do říše samsáry – to je ten stravující oheň, chtění. Touha po bytí, touha po nebytí – obojí je stejné samsárické povahy. Pamatujme na Mahá-pradžňá-páramitá-hridaja-sútru.

„Proto, Šáriputro, všechny jevy, svojí podstatou prázdné, nemají počátek ani konec. Nejsou bez vady, ani ne bez vady; nejsou dokonalé, ani nedokonalé. V prázdnotě není tvar, není pociťování, není vnímání, není rozlišování, není vědomí. Není tam oko, není tam ucho, není tam nos, není tam jazyk, není tam cit, není tam mysl. Není tam vidění, není tam slyšení, není tam čichání, není tam chutnání, není tam dotýkání, není tam myšlení, není tam objekt mysli, není tam vědění, není tam nevědění. Není tam zničení předmětů, není tam ustání nevědění. Nejsou tam Čtyři vznešené pravdy, není tam utrpení, není tam příčina utrpení, není tam ustání utrpení, není tam Ušlechtilá osmidílná stezka vedoucí k ustání utrpení. Není tam stárnutí, není tam smrt, a není tam zničení stárnutí a smrti. Není tam vědění o nirváně, není tam dosažení nirvány.

Proč tam není dosažení nirvány? Protože nirvána je říší ne-věcnou. Kdyby ego osobnosti bylo trvalou entitou, pak by osobnost nemohla dosáhnout nirvány. Osobnost může dosáhnout nirvány jen proto, že je tvořena z elementů, které jsou pomíjivé. Dokud člověk hledá dokonalou moudrost, stále ještě setrvává v říši vědomí. Aby mohl dosáhnout nirvány, musí se dostat mimo vědomí. Přesažením vědomí v nejvyšším samádhi se člověk dostává mimo rozlišování a vědění, mimo dosah změny nebo strachu; v té chvíli již spokojeně dlí v nirváně. Dokonalé porozumění a klidné přijetí této skutečnosti je Nejvyšší dokonalou moudrostí, tou je Pradžňápáramitá. Všichni Buddhové minulosti, přítomnosti a budoucnosti, po probuzení se z nejvyššího samádhi shledali, že uskutečňovali Pradžňápáramitu.“

O čem že se tam mluví? Podstatou všech jevů je Prázdnota, ať už mentálních či fyzických. Potenciálně tvůrčí Prázdnota, stálá změna. „Dokud člověk hledá dokonalou moudrost, setrvává ještě v říši vědomí. Aby mohl dosáhnout nirvány, musí se dostat mimo vědomí.“ Mimo mysl, mimo veškeré rozlišování a tímpádem mimo dosahování a chtění.

Mnohokrát jste jistě slyšeli věci typu „člověk musí urazit dlouhou  cestu, aby zjistil, že to, co hledal, na něj vždy čekalo doma“, „každý máme buddhovskou přirozenost, jen si to musíme uvědomit“, „slunce svítí celý den, proč ho mrak zakrývá?“, a tak dále. Co se tím míní?

Míní se tím, že se stačí „pustit“. Čeho? Hledání, dosahování, lpění. Jak říká Ježíš: „Kdo chce svůj život spasit, ztratí ho. Kdo se jej však zřekne pro mně, nalezne jej.“ Musíme se zřeknout jen našich konceptů, to je vše.

Existuje extra krátká duchovní cesta, jak na to nakonec přišel Paul Brunton, a jak se ostatně praví i v Lankávatára-sútře a stejně tak ve Vadžrakčediká-sútře, nyní cituji z www.buddhismus.cz:

„…existuje jak postupný, tak náhlý způsob probuzení, v prvním případě cestou vyčišťování zkažených výronů či projekcí mysli, ve druhém případě cestou okamžitého obrácení do hlubin vědomí, čímž dojde k odvržení dualistických představ. … dosáhnout probuzení znamená nedosáhnout vlastně ničeho. Jinak řečeno, pokud je nirvána skutečně teď a tady, takže hledat ji znamená ztratit ji, je stěží možné dospívat k tomuto uvědomění postupně. Člověk to musí nahlédnout v přítomném okamžiku přímo.“

Mistr vám řekne „Již jsi dokonalý. Již jsi buddha. Již jsi realizovaný. Již nehledej, už dávno máš to, co hledáš.“ To je pro ty, co to dokáží přijmout. Když to člověk přijme a přestane chtít, automaticky spočine v nirváně.  Ničím jiným,  než hledáním, dosahováním, chtěním, spalujícím ohněm, není samsára. Samsárou je jak spalující touha po bytí – novém autě, penězích, stavech nadlidství, tak spalující touha po nebytí – po nirváně, po realizaci átmana, … Et cetera.

Pozornost a bdělé vědomí je automatickým důsledkem uvolnění, pocházejícího ze vzdání se samsáry – chtění a nespokojenosti.

Jak píše Sózan v Sin sin ming (Verše důvěřující mysli), „Cesta je dokonalá jako širý prostor“.

Realizaci této nejvyšší moudrosti dále nalézáme i v tantrické Písni Sarahy:

„Jestliže je to již zjevné, k čemu meditace?

A jestliže je to skryté, měří člověk jenom temnotu.

Mantry a tantry, meditace a soustředění, to vše je jen záležitostí sebeklamu.

Neznečišťujte kontemplací myšlenku, která je ve své podstatě čistá, nýbrž přebývejte v blahu sebe samých a přestaňte s tím trápením.

Ať vidíte cokoliv, je to vpředu, vzadu, ve všech deseti směrech. Právě dnes dopusťte, aby váš mistr učinil konec sebeklamu!

Přirozenost nebe je původně jasná, ale samým hledáním se pohled zatemní.“

Základem samsárického charakteru „hmotařů“ i spousty „duchovních lidí“ je špatný náhled. Stačí se ho zbavit, a hned vše uvidíte jasněji. Nejde o to hledat nirvánu, jde o to v ní spočinout. Toť alfa i omega toho, co se v Gelugpě žákům dostává do hlavy jemně a postupně skrze sútry, stejně jako toho, co se žákům zenových mistrů dostává do hlavy tvrdě a náhle skrze ránu sukovicí do jejich zabedněné palice.

Howgh.