Několik otázek
Autor: | Brozkeff, 01. 02. 2008 | Komentář: (1)
V následující úvaze bych chtěl nahlédnout do „magické kuchyně“ a zapolemizovat nad několika zajímavými fenomény v této oblasti. Hned z úvodu bych rád upozornil, že se jedná o pohled omezený a subjektivní, a tedy by mu neměla být vyčítána přílišná nekompletnost či nedostatek nadhledu.
Potenciální nedostatky tohoto textu jsou tyto:
- Autorem textu je člověk, který byl „nakažen duchovnem“ teprve před nějakým tím rokem a půl, což obnáší doposud poněkud omezený rozhled v jednotlivých duchovních systémech, stejně jako nejspíše omezenější praktické zkušenosti v poměru s některými čtenáři.
- Pro vyčerpávající zpracování níže nastolených otázek je rozsah jednoho článku poněkud omezený a pro takový rozbor by byla vhodnější spíše nějaká tlustá monografie. Alespoň mají studenti religionistiky a filosofie na filosofických fakultách zajímavé náměty, o čem vést rozpravu ve svých diplomových pracích :)
Nyní tedy k samotným otázkám, které jsem si položil.
Výchozí teze a postuláty
Přestože zde nechci zabřednout to bahna definic použitých pojmů, tak úplně se bez toho obejít nedá, pokud má text zůstat alespoň trochu… „validní“.
Neřeším zde, jestli je nahoře hmota či Absolutno; nevěnuji se tu ani tomu, jestli vůbec nějaký transcendentní aspekt existuje. Transcendence, ať už se jí necháváme „vláčet“ v mystickém proudu, nebo se s ní snažíme magicky manipulovat, je páteří tohoto textu a polemika nad samotnou existencí tohoto fenoménu není to, o co tu jde. Budiž tedy vynesen základní postulát, či dogma, chcete-li: „přesah existuje“.
Na otázku „A čo je to taká magie?“ se už vedly mnohé diskuse a za podstatné považuji shrnutí, které na přednášce „Intelektuální reformulace magie“ v dubnu 2007 formuloval Snop (WMA + PPT); případně v červenci na Festivalu fantazie Cody (PDF).
Kultivuje magie člověka? Otázka humanity, etiky a zvládání života
Takovou otázku to chce trochu zobecnit, neboť magie už je pojem, který neužívá každý. Přitom dva mohou dělat totéž, a každý to může nazývat úplně jinak. V širším pohledu tedy bude spíše lepší převést otázku do tvaru „Kultivuje člověka probuzení zájmu o duchovno?“. Lze říct takovou domněnku, že se zájmem o duchovní aspekt člověka narůstá i zájem o způsob sebepresentace jako jeden z podstatných aspektů přenosu informací či energie s okolím. Z energetického pohledu tak není jedno, jestli si na své okolí vylívám svou zlost a emoce, a nebo jestli nevytvářím podobnými způsoby energetické disbalance a jsem „energetickým průtokáčem“ v positivním slova smyslu.
O kultivaci člověka, aby se posílilo jeho „lidství“, lze určitě hovořit v případě indických filosofií: etiku sledují zásady jamy a nijamy u jógy nebo abhidhamma jakožto systém, na kterém staví (především théravádový) buddhismus. Tomuto jsou skoro na vlas podobné tolik populární tzv. „Toltécké“ pravdy presentované donem Miguelem Ruizem ve „Čtyř dohodách“. Různě přetaveným kompilátem jsou pak i desítky a stovky nejrůznějších podobně laděných new age publikací, čarodějnických příruček a jiných populárních knih. Ty k tomu ještě často přidají více či méně nápadně skrytý záměr toho kterého autora (například Ruizovy interpretace Čtyř dohod poněkud preferují křesťanské vidění světa atd.)
U děl „klasické magie“ lze pravděpodobně vysledovat dva protichůdné trendy:
- Etika je v magickém systému kladena jako esenciální součást. Křesťanské (a národní) ideály silně zdůrazňoval ve svých dílech i přednáškách např. prvorepublikový vůdce Universalie Jan Kefer.
- Etika je přežitkem, a pro svobodu a nespoutanost v magické práci je třeba se od ní osvobodit. V Evropě to typicky znamená odmítání křesťanských hodnot, z toho pak třeba pramení zařazení takové filosofie k satanismu. Pěkným příkladem budiž Aleister Crowley.
Abych měl co popisovat, rozdělím si celý ten široký segment „duchovních hledačů“ na tři skupiny (procentuální podíl jsem si právě vymyslel a slouží jen k hrubé ilustraci):
- 50 % hledajících toho časem nechá kvůli „přízemnějším“ materiálním potřebám a běžným starostem v životě; pokud toho nenechá úplně, tak to skončí maximálně na příležitostném „sbírání diplomů“ a jiných osvědčení o absolvování kdovíjakého semináře či víkendového (placeného) kursu.
- 40 % skončí v segmentu pověrčivosti, přihlouplého čarodějnictví a new age keců, což znamená, že účast na všemožných kursech a seminářích je častější (od arteterapie, kreslení mandal, přes reiki a konstelace až po holotropní dýchání), nákup „duchovní“ literatury je rovněž častější, a často je taky silně oslaben zdravý rozum za cenu posílení bláhová důvěřivosti. Tato skupina je pro další sledování asi nejzajímavější, protože z těch, co se o duchovno zabývají „aktivněji“, se jedná o nepochybně nejpočetnější skupinu, a s etikou a zvládáním života to často bývá (paradoxně) celkem nahnuté.
- zbývajících 10% se něčemu věnuje na „serióznější“ úrovni, a pro hlavní rozlišení od skupiny předchozí bych použil kritérium vlastní vyrovnanosti a schopnosti positivního zvládání života, a to při zachování schopnosti racionálního myšlení a zdravého selského rozumu.
Za zmínku ještě stojí lidé stojící „na křižovatce“, což jsou tací, které už není možné zařadit do většinové populace, ale které by ještě bylo nevhodné hned zaškatulkovat:
- psychedeličtí experimentátoři, kteří „spatřili Boha“ nebo nějak si uvědomili ten transcendentní aspekt života prostřednictvím LSD, lysohlávek, šalvěje nebo jiného entheogenu
- tací, kteří zažili ať už z jakékoli příčiny zážitek blízký smrti, který zapříčinil úplné a náhlé přehodnocení svého paradigmatu vnímání reality
- všichni, které v nedávné době zasáhlo přečtení nějaké knihy, shlédnutí filmu nebo obecně nějaký jiný „peak experience“.
Zvládání života v podání new age
Nyní se pokusím vyjádřit se k prvním dvěma výše uvedeným skupinám, tedy „sběračům diplomů“ a sluníčkářům.
Problém u těchto skupin je v tom, že zájem o magii či duchovno obecně často pramení z iluze, že „to mi vyřeší všechny problémy v životě“. Zaplatí si jakýsi terapeutický kurs, po kterém se ještě týden cítí skvěle naladěni, a pak se postupně všechno vrací do šedi všedního života se všemi problémy, depresemi a stresy, které byly přítomné před kursem. Přesto však, během daného kursu či semináře, a chvíli po něm, nepochybně každý z účastníků (či spíše mnohem častěji účastnic, neboť tento fenomén je z mých skromných zkušeností mnohem častěji ženskou záležitostí) pociťoval extatické nadšení. Po nějakém čase je tak nutné opakování takového kursu, a další opakování, atd. atd.
Namísto toho, aby dokázal nějaký kurs takového člověka nakopnout k tomu, aby se sebou sám něco začal dělat, získá takový člověk závislost na dalších kursech, a rovněž nebezpečnou závislost na pochvalách a lichotkách od svého okolí. Rychle tak hrozí ustrnutí v dalším vývoji, a efemérní pocity sebeuspokojení z pochval jiných sluníčkářů (positivní hodnocení druhého je podle sluníčkářské filosofie jediným politicky korektním způsobem jednání, více viz Self-Support-System, jak tento bludný kruh nazval Cody)…
Ve chvílích nějakých krizových situací taky hrozí nezvládnutí „vnitřního klidu a míru“, kterým se všichni tolik chlubí, pokud se zrovna nic neděje. Vtip je totiž v tom, že onen „vnitřní klid“ je takový umělý a polovičatý, a funguje jen „odcamcaď pocamcaď“, stejně jako slůvko „neomezeně“ v reklamštině :-) A jak známo, když vybuchnou dlouho potlačované negativní emoce, tak je to docela hukot.
Dokonale tento stav ilustruje tento strip (od Wulffa & Morgenthalera, viz jejich web s dalšími stripy ):
Druhým sluníčkářským problémem je nezdravě často přítomný extrémismus, radikalismus a netolerance jiných přístupů. Jak se stát takovým radikálním extremistou? Jednoduše: stačí doslova se řídit „imperativy“ z nějaké chytré knížky, nepřemýšlet nad nimi s nadhledem a odsuzovat všechny ostatní přístupy. Rozvedení tohoto fenoménu je už nad rozsah tohoto pojednání, možná k němu dojde někdy příště. (Kontrolní otázka: kolik sluníčkářů–vegetariánů už vás odsoudilo jen proto, že vy to maso jíte? ;-))
Zvládání života u „osvícenějších“
Zachování zdravého rozumu, schopnost věcné konfrontace s okolím, ochota upravit své názory, skutečná schopnost odlišit přístup „ad rem“ a „ad hominem“ a s tím související ovládání emocí… zkrátka zásady jamy a nijamy bez výše uvedených excesů.
…a srovnání
K dobru sluníčkářů se sluší dodat, že pravděpodobně takový průměrný sluníčkář bude asi pořád v běžné situaci „lidštější“ než průměrný hajzlík z české politiky.
Pro trochu konsolidovanější povídání by to asi chtělo rozlišovat „humanitu“ od etiky, a tu od „zvládání života“. Ono to sice spolu hodně souvisí a proto se mi to taky podařilo všechno takhle smíchat dohromady, ale pro nějaké jasné definování pojmů to bude potřeba odlišit. To už ale nechám na příště a prozatím nechávám závěr otevřený. Kdo by to měl všechno naráz číst, že. (A kdo by to měl všechno psát.)
Jak změřit rozdíly v „duchovní vyspělosti“?
Tato otázka zní doslova komicky, ale skutečně se dá brát i vážně. Pěkně to glosoval Adrian Dragonari v příspěvku u Codyho, kde napsal: „V poslední době si všímám, že už mnozí začínají hodnotit lidi ne podle toho, jsou-li v pohodě, přátelští nebo arogantní, ale dle toho, jde-li z nich, a kterak moc, cítit magická energie a s tím spojené schopnosti. Obyčejně jsou takové, jak to dotyčný na sebe sám práskne. (…)“
Co zde chci nastínit? Samozřejmě ne dávat návody jak sestavit ultimátní „MQ test“ [MQ = magický kvocient, terminus technicus, který jsem právě vymyslel]. Spíš se chci pozastavit nad tím, jak podvědomě tohle hodnocení skutečně děláme :-) O to zajímavější to je tehdy, kdy to děláme na internetu na základě znalosti výhradně pář příspěvků v diskusi nebo na blogu.
Málokdo dokáže říct, podle kterých kritérií přesně posuzuje druhého, jestli se s ním má nebo nemá cenu bavit. Přesto poměrně brzo po začátku komunikace si vytváříme a utvrzujeme nějaký dojem, který se specifickým způsobem otázek nebo diskuse snažíme potvrdit nebo naopak vyvrátit. V osobní komunikaci z očí do očí je to celkem běžné, a představa vzniklá takovouto komunikací je poměrně přesná, neboť jsme pro její získání použili nejen verbální projev, tedy písmenka spojená do vět a souvětí, ale i těch více než 90 % sdělovaných informací z neverbálních emanací.
O co zajímavější je posuzování druhého pouze na základě písemného projevu, navíc na internetu, kde nevidíme ani rukopis. Zajímavé otázky jsou třeba tyto:
- Máme právo druhého člověka posuzovat pouze na základě internetové prezentace? (Například: Můžu jako čtenář tohoto textu okamžitě prohlásit o autorovi tohoto textu, že je idiot?)
- Co když to je super člověk, ale jenom se neumí přesně vyjádřit v psaném projevu?
- Co když ten druhý používá slova, která nemají stejnou intersubjektivní platnost, a on tím slovem nebo větou myslí něco jiného, než co z toho chápu já?
- Tu otázku myslí ironicky nebo vážně? Jakou emoci tím chce vyjádřit? (Kdybych jen mohl slyšet hlas, kterým to říká, vidět jeho tvář a pohyby očí!)
- Co když je dyslektik a ty chyby nedělá z nepozornosti a nesoustředěnosti, ale prostě na to nemá napsat to gramaticky a stylisticky správně?
A můžeme pokračovat. Otázka zastřešující všechny výše uvedené příklady ale zní: Klademe si takové otázky, když druhého na internetu soudíme?
Jde o to, že pouze na základě tohoto textu, který je plný odborně znějících thesí, postulátů a všelijakých sofistikovaně znějících slovních konstrukcí, lze jen těžko určit osobnost autora. Možná to je grafoman, co se vyžívá v psaní nesrozumitelných textů. Možná je to idiot, co se chce jen vychloubat, jaký krásně znějící text umí napsat, a přitom vlastně ničemu nerozumí a plácá úplné nesmysly. Možná píše, protože to je to jediné, co umí; a v osobní komunikaci ze sebe nedokáže vysoukat dvě souvislé věty, které by spolu souvisely. Kdo ví?
Zamyslete se, jaký rozdíl je z magického hlediska mezi sdělením o ukončení vztahu z očí do očí, a pomocí úřednicky strohé SMS zprávy. Ta druhá varianta je taková pohodlnější, že? A není to trochu zbabělost?
A co teprve porušování slibů? Jak to energeticky hodnotit? Třeba takto?
Povšimněte si, kterak jsem od původního nadpisu nenápadně odbočil úplně jinam.
Povšimněte si, že toto je téměř poslední odstavec. A stále nepřišla žádná pointa. A ani už nepřijde. Chtěl jsem jen vytvořit prostor pro zamyšlení, ne dávat nějaké jedinečné závěry.
Ještě bych ze sebe zase udělal toho idiota.