Vúdú, Lovecraft a Necronomicon – část III.
Autor: | Vúdú, 19. 11. 2013 | Bez komentářů
Ostatní souvislosti
Černá obětní koza s uvázaným šátkem kolem rohů. Fotografie z filmu Divine Horsemen: The Living Gods of Haiti. [video]
Některé další analogie můžeme nalézt přímo v Lovecraftových povídkách a různých zmínkách o provádění vúdú rituálů. Například William Seabrook ve své knize Ostrov černých kouzel: vúdú na Haiti v kapitole s názvem „Kozlodívčí nářek“ popisuje rituál nazývaný křest krve, který na Haiti údajně sám podstoupil. Pro zajímavost textu zde cituji klíčové pasáže:
„…Koza byla hnědá, mladá a statná, s ohromnýma modrýma, téměř lidskýma ustrašenýma očima, v nichž byla zřejmě otázka. Ze začátku mečela a bránila se, protože pach smrti byl ve vzduchu, ale konečně zůstala tiše stát. Malé růžky jí byly ovinuty červenými pentlemi, paznehty napuštěny vínem a vonnými oleji a stařena, která přišla z dalekých hor jenom aby provedla tuto ceremonii, seděla teď v dřepu před kozou a zpívala jí tiše zpěv, který mohl být dětskou ukolébavkou.
Když byla tato ceremonie skončena, sedl si před kozu papaloi a mluvil s ní vážným způsobem. Řekl kozičce, že projde první z nás branou, vysvětlil jí mystérie a dohodoval se s ní o tom, jak se má chovat na onom světě. Ale než projde branou, vysvětloval, nastanou ještě jisté tajemné změny, které ji usnadní cestu. Na čelo jí namaloval kříž a kruh, nejdřív moukou a pak holubí krví. Pak jí dal zelenou větévku, aby jedla.
(…)
Po celý čas zůstala Catharina (nejmladší a dosud neprovdaná dcera maman Célie) v holém předpokoji s šedými stěnami bez oken, skrčena v koutě a jakoby omámená droggami či napolo spící.
Emanuel ji musel pevně uchopit za rameno, aby neklopýtla, když ji přivedli k oltáři. Maman Célie ji objala a naříkala a prolévala slzy, jako by se s ní loučila navždy. Papaloi je od sebe odtrhl a někdo podal děvčeti láhev rumu, aby se napilo. Děvče se bránilo jakýmsi tupým, naříkavým způsobem, když ji nutili, aby se klekla na zem před rozžaté svíčky. Papaloi ji omotal hlavu stejnými červenými pentlemi jako koze rohy, a maman Célie, ne už jako truchlící matka, nýbrž jako sloužící kněžka, pomáhala přesným způsobem lít na hlavu, nohy, ruce a prsy děvčete olej a víno.
Po celou dobu se děvče chovalo jako ospalé, rozmrzelé a vzpouzející se dítě, pomalu se však uklidnilo a stalo se poslušné a ponuré, s klidnýma očima a pojednou začalo zpívat žalobný zpěv:
Hledal mne hnědý vepř,
řekla jsem: proč jsi přišel?
„V Léogane jsou všichni nemocní.“
Přišel ke mně divoký býk.
Řekla jsem: proč jsi přišel?
„Všichni na horách jsou nemocní!“
Přišla ke mně divoká koza.
Řekla jsem: proč jsi přišla?
„Všichni v Africe jsou nemocní!“
A proto já, která nejsem nemocná, musím umřít.
Když nadešel obřad záměny, byla čistá působící magie silnější, než jsem kdy viděl kdekoliv jinde. Děvče a kozel vedle sebe u oltáře byly udivené, neklidné a nervózní. Ve vzduchu byl pach krve, ale ještě cosi jiného: věčný, tajemný pach Smrti, kterou cítí zvíře i člověk, ne však nozdrami. Ale nyní člověk i zvíře vyvolené na smrt, děvče symbolicky a kozel s nožem na hrdle, byli povolní a v transu. Papaloi stál před oltářem s pažemi roztaženými nad jejich hlavami, monotónně zpíval a donekonečna opakovat „Damballa tě volá, Damballa tě volá“. Děvče teď bylo na všech čtyřech, napodobujíc kozla a obráceno čelem k němu, takže jejich hlavy a oči byly ve stejné výši, méně než deset palců od sebe; dívali se upřeně jeden druhému do očí. Ruce papaloi se pomalu pohybovaly nad jejich čely a hlavami ovinutými červenými stuhami a poznamenanými krví bílé holubice. Nakloniv se poněkud, viděl jsem velké modré upřené oči kozla a velké hnědé upřené oči děvčete a byl bych téměř přísahal, že se hnědé oči postupně stávaly očima kozy, zatímco se duše začala dívat ze zvířecích očí.
(…)
Kozlův pyj ztuhl a vztyčil se, hroty dívčích prsou se zřetelně napřímily a rýsovaly se ostře pod tenkou napjatou košilí. Takto se na sebe vzájemně dívali jako dvě mramorové postavy na frýzu nějakého Starého falického chrámu. Jako dvě lampy, v nichž hořel svatý plamen, vytrval, ale bez spalování.
(…)
Papaloi zašeptal drsným věcným hlasem, jako někdo, kdo ukončil těžký, slavnostní úkol a konečně si mohl odpočinout „Teď!“ Vzal do ruky zaokrouhlenou, ostrou, blýskající se sekeru a maman Célie přidržela gamelle, dřevěnou hlubokou mísu, jejíž okraje se dotýkaly zároveň kozlí, srstnaté hrudi a dívčího těla. Ani jedna ani druhý nevěděli, co se děje a kozel se ani nepohnul, když mu papaloi přidržel rohy. A nevydal ani nejmenšího zvuku, když mu přeřízl hrdlo. Ale v okamžiku, kdy jako fontána vystříkla krev do dřevěné mísy, vydala ze sebe dívka pronikavé, ostré zamečení jako zvíře v agónii, vzepjala se, začala se třást a padla beze smyslů před oltář.“
Tolik William Seabrook. Nyní si povšimněme kozy na obrázku a připomeňme si na Haiti tradiční uvazování rituálních barevných šátků kolem hlavy posedlých osob, používaných zároveň pro usnadnění navození posednutí, pro rozpoznání posedlé osoby i pro udržení entity v těle posedlé osoby, tzv. koně osedlaného božským jezdcem. Reginald Crosley1 zmiňuje legendy kolující na Haiti o některých černomagických kultech, které jako obětní zvířata používají černé vepře a kozy. Tato zvířata mají být magickou mocí proměnění nepřátelé těchto kultů.
Podobnou myšlenku související s posednutím nacházíme též u jiných autorů. Opačnou praktiku, tedy posednutí těla zvířete, praktikuje Bába Zlopočasná a okrajově ji zmiňuje též Josef Veselý v Magii pro pokročilé2. V Lovecraftově Věci na prahu3 nacházíme mocně působící popis velice podobné magické praktiky:
„Asenath – existuje vůbec taková osoba? Proč se všichni domnívali, že starý Efraim měl v žaludku jed? Proč si Gilmanovi šuškají o tom, jak křičel – jako vyděšené dítě -, když se zbláznil a Asenath ho zamkla ve vyčalouněném pokoji v podkroví, kde žila předtím? Byla tam zamčena duše starého Efraima? Kdo koho vlastně zamkl? Proč po mnoho měsíců hledal někoho s jemnou myslí a slabou vůlí? Proč neustále proklínal svoji dceru za to, že není syn? Pověz mi, Danieli Uptone – jaká ďábelská proměna byla spáchána v tom domě hrůzy, kde bylo oné bezbožné zrůdě vydáno na milost její důvěřivé dítě, ten človíček se slabou vůlí?
A neprovedl to náhodou nastálo – tak, jak to nakonec udělá ona se mnou? Řekni mi, proč ta věc, která si říká Asenath, píše jinak, když si nedává pozor, takže její rukopis je k nerozeznání od-„
Vtom se to stalo. Jak Derby blouznil, křičel neustále vyšší a tenčí fistulí, a tu byl jeho hlas náhle přerušen jakýmsi téměř mechanickým cvaknutím. Vzpomněl jsem si na všechny případy u mne doma, kdy se mi pokaždé zničehonic přestal svěřovat – a vytušil jsem, že zasáhla nějaká tajemná telepatická vlna Asenathiny mentální síly, a umlčela jej. Tentokrát to však bylo něco naprosto jiného – a měl jsem pocit, že je to daleko strašnější. Obličej vedle mne se na okamžik téměř neznatelně zkřivil a celým tělem projel záchvěv – jako by se všechny kosti, orgány, svaly, nervy a žlázy přizpůsobovaly radikálně odlišné postavě, napětí, tlakům a celkové osobnosti.
Za nic na světě bych nedokázal říct, v čem přesně spočívala největší hrůza přesto mnou projela taková mokvavá vlna hnusu a odporu – takový ledově zkoprnělý pocit naprostého odcizení a abnormálnosti -, že jsem najednou držel volant chabě a nejistě. Postava vedle mne nevypadala vůbec jako přítel, s nímž jsem se znal po celý život, nýbrž spíše jako nějaký nestvůrný vetřelec z kosmu – jakési prokleté, nanejvýš zavrženíhodné ohnisko neznámých, zhoubných kosmických sil.“
Za zmínku stojí také slavení vánočních svátků na Haiti. Jsou jakýmsi vyvrcholením všech vúdú slavností za celý rok a tak jako v mnoha jiných kulturách, i zde je období kolem Vánoc svým původem spíše temným svátkem duchů předků a smrti Ghede. A vzpomeňme si na Lovecraftovu povídku Slavnost a její zdárné zpracování Thomasem Ligottim4 v Poslední slavnosti s harlekýnem…
Je všeobecně známo, že Lovecraft byl část svého života přesvědčeným rasistou. I přesto můžeme v jeho díle vysledovat určitou inspiraci různými primitivními náboženstvími či kulty, včetně vúdú. Ať už byla tato inspirace vědomá či ne, ovlivnila podobu Lovecraftových povídek i tvorby jeho následovníků a snad je zároveň i tím prvkem, který Lovecrafta odlišuje od ostatních hororových spisovatelů – a s ním i Necronomicon a jeho magii.
Použitá literatura a zdroje:
- Crosley, Reginald: Voodoo – kvantový skok za hranice běžné reality. Fontána, Olomouc, 2010.
- Filan, Kenaz: Haitské voodoo, Fontána, Olomouc 2008
- Owusu, Heike: Rituály VooDoo v praxi: magická cvičení rituální ochrany, Fontána: Olomouc, 2005
- Martinié, Louis, Glassman, Sallie Ann: The New Orleans Voodoo Tarot, Destiny Books, 1992
- Lovecraft, Howard Phillips: Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory. Spisy H.P.Lovecrafta, díl 9. Zlatý kůň, 1992.
- Seabrook, William: Ostrov černých kouzel: vúdú na Haiti, Dauphin, Praha 1997
- Turner, Jim (ed.): Cthulhu 2000. Polaris, 2001.
- Vančura, Zdeněk. heslo Lovecraft, Howard Phillips. In Zdeněk Vančura a kol.. Slovník spisovatelů: Spojené státy americké. Praha: Odeon, 1979.
- Veselý, Josef: Magie pro pokročilé. Vodnář, Praha 2004.
- http://cody.eldar.cz/
- http://koubic-sytes.mysteria.cz/
Poznámky
1 Crosley, Reginald: Voodoo – kvantový skok za hranice běžné reality. Fontána, Olomouc, 2010.
2 Veselý, Josef: Magie pro pokročilé. Vodnář, Praha 2004.
3 Lovecraft, Howard Phillips: Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory. Spisy H.P.Lovecrafta, díl 9. Zlatý kůň, 1992.
4 Turner, Jim (ed.): Cthulhu 2000. Polaris, 2001.