Houbová cesta
Autor: | Anonymní přispěvatel, 03. 01. 2014 | Bez komentářů
Chci vám vyprávět jeden příběh. Bude to příběh o mé houbové cestě.
Ještě před samotným vyprávěním bych chtěl říci, že ačkoliv v samotném vyprávění možná párkrát zazní, že být na houbách je krásný zážitek, tenhle příběh není o tom, že brát drogy je super. Nejedná se ani o příběh s morálním ponaučením, kde hrdina poruší konvence, vezme si zakázanou látku a nutně končí špatně.
Tenhle příběh by měl být o šamanismu, úctě, respektu a hlubokém vhledu do vlastního nitra. Jedná se o jeden z mých doposud nejhlubších duševních zážitků a přál bych si umět psát mnohem lépe, abych vám z něj mohl předat alespoň určitou část.
Předehra – proč a jak
Byl konec října a s přáteli jsme se vraceli z prodlouženého víkendu. Byla to moc příjemná akce, kterou jsem od začátku chápal jako možnost být několik dní mimo každodenní realitu. Nebyl to útěk, spíš jakési šamanské prodlévání kdesi mimo čas a prostor. V některých kulturách a mytologiích existují podobné dny (většina na pomezí mezi ročními obdobími) proto, aby se lidé mohli zastavit a načerpat novou duševní sílu do dalšího života.
Sám jsem takovou možnost vítal, protože posledních několik týdnů v mém životě jednoduše nestálo za nic. Jakoby bylo v mém životě něco rozbitého a nic nefungovalo tak, jak by fungovat mělo. Na zmíněný prodloužený víkend jsem jel s nadějí, že se věci trochu srovnají. Doufal jsem, že mi na cestě domů bude lépe a trochu si srovnám myšlenky. A i když byl pobyt s přáteli velice příjemný, k žádné vnitřní katarzi nedošlo.
Už několik týdnů jsem si pohrával s myšlenkou na houbový výlet. Neberu houby, marihuanu a ani žádné jiné látky nijak často. Naposled jsem měl houby zhruba před pěti lety a celkově dvakrát v životě. Pokaždé to byl velice příjemný zážitek, ale následně jsem si na možnost vzít si houby znovu celé roky nevzpomněl. Snad člověk intuitivně pozná, kdy něco potřebuje. Asi jako když malé děti dříve olizovaly zdi, protože jim chyběl vápník. Cítil jsem, že mi něco zoufale chybí, ale netušil jsem, co to je. Samozřejmě mi nechyběly houby, ale doufal jsem, že když si je vezmu, podaří se mi zjistit, co je špatně, abych s tím mohl začít něco dělat.
Nuže, s tímhle cílem jsem se rozhodl dát si při zpáteční cestě domů houby. Jízda měla trvat asi čtyři až pět hodin a věděl jsem, že do té doby už budu relativně v pořádku a schopný normálně fungovat. Měl jsem určité pochybnosti, zda si houby brát na cestu autem. Při braní jakýchkoliv látek měnících vědomí by si měl člověk zajistit klidné a bezpečné prostředí a je pravda, že z auta se nedá utéct. Na druhé straně jsem věděl, že kamarád – řidič řídí opravdu dobře a v autě byl ještě jeden člověk, který měl s houbami zkušenosti a kdyby se můj „výlet“ začal ubírat špatným směrem, byl by schopný mi pomoci. Kromě vnitřní introspekce jsem si přál jenom jednu další věc a tou bylo nijak nerušit ostatní lidi v autě. Tomu jsem přizpůsobil i značně sníženou dávku hub.
Tolik k věcem, které jsem chtěl říci na úvod. V dalších odstavcích už začnu popisovat samotný průběh své houbové cesty a pro větší autentičnost ji budu popisovat v přítomném čase tak, jak jsem se cítil, jak jsem věci viděl a jak kráčeli růžoví sloni :-)
Etapa první – rozjezd a mezihra na benzínce
Vyjíždíme za tmy. Je asi sedm večer, doma budeme někdy po půlnoci. Tak jo. V tašce mám láhev s půllitrem oslazeného houbového čaje. Upíjím jenom trochu, odhadem jednu deci. Už není cesty zpátky. Už můžu jít jenom dopředu, spolu s pohybem auta.
Ve tmě projíždíme zatáčky, nikdo z posádky moc nemluví. Jsem za to rád. Nechci je rušit a hlavně se chci věnovat sám sobě a říši hub. Vážně myslím na říši hub? Asi už to začíná působit. Cítím, jak se mi v nohách a rukách rozlévá příjemný pocit. Je to něco mezi šimráním a teplem. Najednou víc vnímám zatáčky. Doufám, že mi nebude špatně, ale nemělo by být, na to byla dávka moc malá. Další zatáčka, kterou cítím až v žaludku.
Snažím se nevnímat ne docela příjemné fyzické pocity a obracím se do svého nitra. K houbám:
„Veliká říši hub, psilocine. Než to najede úplně a možná nebudu schopný uvažovat, chtěl bych ti něco říct.“
Ne, neslyším žádné moudré odpovědi, tak zfetovanej ještě nejsem. Nicméně beze všech pochybností cítím, že se na mě upřela pozornost Říše hub. Cítím, že jsou mírné a zvědavé, ale ne zas tak moc, protože za nimi přichází mnoho lidí, kteří se chtějí jen pobavit. Cítím, že se to houbám nezamlouvá. Je jich mnoho, ale přesto jakoby byly jedinou bytostí. Je to žena – houba. Jakmile si to uvědomím, obracím se na ní, na duši hub.
„Znáš mě. Setkali jsme se už dvakrát, ačkoli to byla jiná setkání než teď. Moc bych chtěl, abys věděla, že za tebou přicházím s dobrým důvodem, nechci se jenom bavit.“
Jako kdybych cítil souhlasný pohled. Vybavila se mi slova jedné známé na onom víkendu, když mluvila o svém zážitku: „Jakoby ta marihuana byla potěšená tím, že se nevyplýtvá na blbosti. Měla vysloveně radost, že se účastní něčeho duchovního.“ Naprosto přesně. Ta tajemná houbová dáma má radost, že po ní chci něco hodnotného. Je vděčná. A já jsem taky vděčný a zatím co auto projíždí nočním lesem, vyprávím jí v duchu o všem, co mě trápí.
Moje cestování vlastní duší je přerušované občasnými přestávkami. Nemám ani tak problém soustředit své myšlenky na jedno téma, spíše mě neustále vyrušuje tělo, které má problém srovnat se s přívalem měnících se obrazů za okénkem jedoucího auta. Chvíli to trvá a občas vyžaduje uklidňování vlastního těla, soustředění. Houby se mi po každé přestávce snaží pomoci vrátit se k původnímu tématu. Obvykle počkají, až je mi zase trochu lépe a navážou slovy: „Tak kdepak jste to skončili?“
Nepříjemné pocity postupně odeznívají. Tak, konečně se zase můžu věnovat sobě, myslím si. Cítím se dost křehce, hehe, asi jako v jedné knížce, kdy jedné z postav dají na večírku do pití LSD a ona pak během pokusu o znásilnění těm klukům vysvětluje:
„Neklopit, jsem ze skla.“
Ale, to je hezká historka. Ty jsi teď ale s přáteli a nic se ti nestane, vkládá se do mých myšlenek houbová paní. Ale vždyť já vím, říkám jí trochu otráveně. Je to dobrá knížka. To určitě je, odpovídá houbová paní. Promiň mi, jen jsem se chtěla ujistit, že se něčeho zbytečně nevyděsíš. Víš, čeká nás ještě dlouhá cesta, dodá laskavě. A má pravdu. Nic se neděje. Nejspíš se mi konečně podařilo „strávit“ ty houby. Fyzicky se cítím mnohem líp, nejspíš to byly jen průvodní jevy. Takže teď bych se do toho měl ponořit.
Ale ouha, stavíme na benzínce. Ale ouha, chce se mi čurat? Vážně? Zvládnu vystoupit z auta? Sám sebe znovu kontroluji a ujišťuji se, že špatně mi není, ale stejně… Vylézt z auta, projít dovnitř těmi skleněnými dveřmi a… Ne. To nejde. Byl by to trapas. Na druhý straně řidič říkal, že teď jedeme teprve hodinu. Na záchod se mi vážně trochu chce. Ale mohl bych to vydržet. Ale taky bych nemusel. Ach. Říkám kamarádovi, který ví o mém „křehkém rozpoložení“, jestli by byl tak hodný a dovedl mě na záchod. Má pochopení. Mám ho rád.
Jdeme dovnitř, procházíme skleněnými posuvnými dveřmi a snažím se na mladou slečnu u pokladny neculit jako vánoční stromeček. Určitě pozná, že jsem na houbách. Ale co? Naštěstí mě tu nikdo nezná a nejspíš už jí nikdy neuvidím. Kamarád se ptá, kde mají toalety. Slečna odpovídá, že venku. Hmm, tak venku, říkám si, ale mají to tu pěkný. Cože? VENKU?! Doprdele. Musíš si vzít klíč, říká kamarád. Ok. Beru si klíč, ta holka si o mě musí myslet, že jsem exot.
Vycházím ven. Venku vlevo, říkala to tak? Vlevo, vlevo, vlevo. Vidím, jak mi obsluha přes skleněnou výlohu ukazuje, že vlevo je na druhé straně. A je to. Jsem tu za divného feťáka, pomyslím si s mírným nadhledem. To nic, kámo, tohle se ti nestalo poprvé a ani naposled. Jen si vzpomeň na Johnyho Deppa ve Strach a hnus v Las Vegas. Vidíš? Tak divnej ještě nejsi, uklidňuju sám sebe. Ale ten můj kamarád je jakožto drogovej-záchodovej průvodce úplně k ničemu. Ták, odemknout dveře od WC, vyčurat se, zamknout. Vrátit klíč, je to trochu trapný, ale za chvíli jsme pryč.
Uff. Zase sedím v autě a vyrážíme. Nakonec to nebylo tak strašný.
„Takže ty seš zhoubovanej, co?“ říká řidič a já se děsím. Naštěstí se otáčí na mého kamaráda a ne na mě. Ha, patří mu to, když mě ani neumí odvést na záchod. Kamarád říká řidičovi, že není. „Divný, slyšeli jsme to jinak,“ přidávám se k řidičovi. Můj hlas zní zvláštně. Radši už nebudu mluvit. Při troše štěstí už nebude mluvit nikdo.
Etapa druhá – cesta do hlubin a iniciace
Jedeme dál. Uvědomuji si, že už je mi úplně dobře. Nejenom dobře, je mi dokonce velice příjemně. Je tu nějaký prvek, který tu nebyl. Hudba? No jasně, nikdo nemluví, a tak si řidič pustil hudbu. Páni, je zajímavá a krásně dokresluje můj stav. Anebo můj stav ta hudba přímo tvoří? To bude to, čemu se říká symbióza. Začínám si užívat jízdu.
„Tak kdepak jste to skončili?“ zazní v rytmu hudby. Á, ano. Skončili jsme u mojí duše a u věcí, co mě trápí. Zpívá mužský hlas, kolektivní duše hub se mnou zůstává, ovšem místo sebe posílá dva mužské průvodce, aby mi pomáhali. Napadá mě, že vypadají trochu jako tricksteři, takoví ti bohové-vtipálkové a podvodníci, kteří si pohrávají s lidskou duší. Průvodci sledují mé myšlenky a odpovídají mi, že ačkoli houby takové bývají, teď to takové nebude. Jsme právě v nejsilnější části cesty – jsme uprostřed proudu, chlapče, říkají a hladí mě po hlavě. A máme tu práci.
Znovu opakuji, co mě trápí, ovšem už jenom heslovitě, ve zkratce. Ano, my víme, říkají houby silným hlasem. Musíš se podívat sám na sebe a na jizvy ve své duši. Podívej se. Ale jak, ptám se? Teď je každý průvodce na jedné mé straně a mám pocit, jakoby mě brali za ruce. Říkají:
„Musíš sestoupit sám k sobě a ptát se, co tě doopravdy trápí. Co se rozbilo? Dívej se pozorně a pamatuj, může to mít dávnější kořeny, než si myslíš.“
Dobrá. Houby pokračují ve výkladu a já najednou vím, že existuje sedm důvodů, proč se cítím špatně. Proč sedm a ne osm? Kdo ví. Sere pes. Houboví mužíčci? Sem s nimi! Průvodci jsou potěšeni a začínají mi ukazovat věci. Ačkoli tento stav trvá skoro hodinu, má v sobě určitou dynamiku způsobenou určitě i hrající hudbou.
Vidím fialový šátek. Dala mi ho prateta. Moc jsme se neznali, ale potřeboval jsem fialovou šálu (k uctění předků) a ona mi ji jen tak dala. A tahle prateta měla za muže prastrýčka, který umřel před rokem. Přesně před rokem, když jsme byli s přáteli na té samé akci! Jakoby se ve mně něco uvolnilo, jakoby trochu roztál nějaký ledovec. Teď vím, že ta první věc, která mi chybí a která je rozbitá, jsou mrtví. Ti, které jsem znal a jejichž smrt mě zasáhla.
Říkám si ok, máme málo času, jsou to předci, už to vím, pojďme dál. Ale průvodci mě dál nepustí. Ne, dokud se nevypořádám se všemi svými mrtvými. Tolik jich zase není, chlapče, tak se trochu snaž. Vždyť jsi je miloval, říkají mi moji průvodci.
Dobrá. Vracím se k prastrýcovi. Mluvíme spolu, loučíme se, ale neobjímáme. Oba jsme chlapi, v jejich části rodiny se to moc nenosilo. Prateta je vřelejší. Hodná ženská. Přicházím k ní a objímám jí. Dala mi tu šálu, která mě teď přivedla k předkům. Asi tři měsíce na to umřela. Jsou to asi dva roky. Hmm, takže cestujeme od teď do minulosti. Kráčíme po stopách předků, po stopách mrtvých.
Další prateta. To, co jsem k ní cítil nebyla láska, ale neuvěřitelný obdiv a respekt. Byla moc silná. Beru si od ní to nejlepší a ona je na mě pyšná. Kdo přijde teď? Moji prarodiče z matčiny strany. Tohle loučení trvá asi nejdelší dobu. Jsme u dědy na zahradě, říká mi věci, učí mě. Pak přichází babička, která umřela půl roku před ním. Byla skvělá, oni oba.
Vůbec se mi od nich nechce, ačkoli moji průvodci začínají být trochu netrpěliví a naznačují mi, že bych měl pokračovat. Jenže kam? Umřel mi už jenom dědeček z otcovy strany, kterého jsem moc neznal. Tak proč za ním vlastně chodit? Nakonec mě moji průvodci přesvědčí. Jsou takoví zodpovědní, pomyslím si. No ano, to my houby jsme, když se k nám přichází se správným záměrem, dodávají k mým myšlenkám trochu sebestředně.
Nakonec se s dědečkem seznámím trochu lépe. Nikdy jsme spolu nevedli žádný hluboký rozhovor, umřel a já byl tehdy moc mladý. Nicméně díky houbám pochopím spoustu věcí z jeho chování. Říkám si, že je to možná jen halucinace z hub, že to s mým mrtvým dědečkem takhle možná vůbec nebylo. Ale… je mrtvý. Záleží na tom? Jak moc skutečná je skutečnost ve vzpomínkách? Je tvárná jako máslo. Uvědomuji si, že jizvy způsobené umíráním mých blízkých se hojí. Hojí se i má duše. Díky průvodci i říše hub, takhle příjemnou návštěvu podsvětí jsem ještě nezažil. Na periferii duchovního zraku vnímám, jak se mi moji průvodci uklánějí a smekají klobouky:
„Nás také těšilo.“
Další hodina je za námi. Jsem trochu unavený od neustálé duševní práce, možná by teď neškodilo projít některé věci rychleji, pomyslím si a moji průvodci souhlasí.
„Nuže, chlapče, co dalšího jsi ztratil? Pověz, nestyď se.“ říkají a já z nich vycítím správnou odpověď.
„Ehm, vy myslíte nevinnost? To jako… panictví? A to se musí léčit, vážně?“
„Ale ne, ty truhlíku. Máme na mysli nevinnost ve smyslu čistoty a nezkaženosti. Pamatuješ si ty svoje veliký vykulený oči a nevinnou dětskou zvědavost nad každou blbostí?“ říkají průvodci.
„Vy myslíte naivitu?“ ptám se stále nejistě a trochu mě mrzí, že před svými moudrými průvodci působím jako truhlík.
„Víš dítě, naivita je mocná. Lidé jí podceňují, ale jak jinak si chceš uchovat mládí? A když jsme u toho, jak jinak si chceš uchovat duševní zdraví, proboha? Pamatuješ na lidi, kteří se na drogách zbláznili? To Ty nechceš, viď? Tak se na sebe podívej. Pán-všechno-ví-všechno-zná. Nic tě nepřekvapí a i když už jednou za čas překvapený jsi, odbudeš to sarkastickou poznámkou. Jsi otrlej, až to bolí, dítě. Takhle umřeš. Ne fyzicky, ale duševně, rozumíš nám? Říkej si tomu, jak chceš. Čistota, nevinnost, naivita. Ten dětskej nezaujatej přístup, kterej je v tom dnešním prohnilým světě tak zatraceně cennej. A lidi ho ztrácej. Tolik lidí. O svojí psychickou nevinnost dneska přichází víc lidí, než kolik jich přichází o panictví nebo, na dámy bychom neměli zapomínat, na pannenství.“
Dobře. Do pomyslného notýsku si píšu: Za prvé: předci. Za druhé: nevinnost. Měl bych si to zapsat i do nějakého fyzičtějšího notýsku, než do toho, co mám ve svojí hlavě na drogách. Poznámka: zapsat si to i fyzicky.
Co tam máme dál, kluci? Ptám se v duchu svých průvodců a dostává se mi dalších pěti odpovědí. Třetí je magie. Čtvrté je náboženství. Pátá je smrt. Nikoliv ve smyslu smrti mých blízkých, ale smrt jako akt, stav. Samotné umírání samo o sobě. Šestý je odpočinek a sedmé je nechtění.
Jsem dost unavený, už jedeme přes dvě hodiny a navíc tu ty další body nechci příliš rozepisovat. Podstava je vám asi jasná, vážení. Sedím v autě, mám ve fyzickém notýsku v mé ruce poznamenaných sedm věcí, které mě v posledních letech utvářely. Uff, ty iniciační cesty jsou docela náročný. Něco bych snědl.
Třetí etapa – strach a hnus v KFC
„Něco bych snědl.“ poznamenává řidič. Bezva. „Zastavíme v KFC.“
Stavíme u benzínky na dálnici. Kamarád-řidič něco hledá v GPSce na mobilu. Dívám se na jeho ruku a přemýšlím. Známe se poměrně dlouho. Asi deset let? Trochu nostalgicky myslím na to, jak jsme oba byli ještě téměř děti. A teď jsme oba dospělí, zodpovědní, racionální…
„Co to tam hledáš?“
„Ále, pyču. Je tu jenom mekáč, k tomu nechci.“ Dobře, možná se toho zase tolik nezměnilo. Ta myšlenka mi zvedne náladu.
Jedeme ještě chvíli, než konečně narazíme na vytoužené KFC. Parkování je problém. U benzínky a KFC je ještě jakási herna a mají poměrně špatně značené parkování. Kamarád nejdřív auto postaví před hernu, pak se ale rozmyslí a popojíždíme. Přiznám se, že obvykle bývám ten poslední, kdo si něčeho všimne, ale teď – na houbovém dojezdu – je to přesně naopak, až mám pocit, že moje myšlenky ovlivňují i ty ostatní v autě. Abyste rozuměli, parkujeme na místě, které jsem považoval za nejlepší o dost dřív, než řidič i spolujezdec. No nic. Teď máš jiný starosti, chlapče. Musíš jít dovnitř a objednat si. Teď už to nebude tak hrozný, jako na tý první benzínce…
Procházíme prosklenými dveřmi. Nechovej se sjetě, nechovej se sjetě, nechovej se sjetě. Nakonec prosím kamaráda, aby mi objednal a nenechal mě mluvit s tou zlou paní u pokladny, která se mě určitě bude ptát na takové kosmologické složitosti, jako je káva s mlékem nebo bez.
Nakonec se ale uvolňuji a cítím se o mnoho šťastněji. Proč? Může být kolem půlnoci a z několika prvních slov paní za pokladnou poznávám, že je sjetá o hodně víc, než já. Považuji to za službu zákazníkům. Už nemusím mít strach z toho, že budu vypadat jako feťák, je nás tu víc. Hmm… na druhý straně, to možná není tak docela v pořádku. Nenápadně se rozhlížím.
Je tu banda starších a ne zrovna příjemně vypadajících chlápků. Asi řidiči kamiónů? Nebo jsou z tý herny, která je hned vedle. A u stolečku vedle nás sedí dvě existence. Pamatuju si, že před pár dny jsem se zamýšlel nad přirovnáním „vypadala jako stará kurva“ v jedné knize. Říkal jsem si, že je to blbost, jaký rysy asi tak může mít „stará kurva“? A najednou jsem to pochopil. Přesně takový, jako má ta ženská, co sedí vedle nás s tím sežvejkaným chlápkem v kožený bundě, kterej je pravděpodobně její pasák.
Počkat. Ptám se ještě přátel, možná jsou to jenom moje houbovo-dojezdový představy. Říkají mi, že představy to nejsou a tváří se podivně vážně a mluví trochu tlumeně. S pobavením si pomyslím, že se chovají jako kdyby sme byli ve feťácko-pasáckým doupěti s kurvama, co mají nejlepší léta za sebou, a nechtějí, aby je tihle lidi slyšeli, jak se o nich baví. Otevírají se dveře směrem k herně a dovnitř vchází parta… dalších vyžilých šlapek. Aj. Možná bych se měl snažit víc zapadnout. To pro mě v mým stavu znamená přestat se usmívat a tvářit se patřičně otráveně.
Zajedu pohledem k dalším stolkům. Sedí tam parta 12ti až 14ti letých holek a kluků. Že by tihle taky šlapali? A támhleti drsní chlápci jim dělají ochranku, aby si nikdo neužíval bez placení. Naopak ta parta starších, ehm, pracovnic, už žádnou ochranku nepotřebuje.
Do háje, to je jako v tom filmu s Johnym Deppem. Už zas. Nato se zvedá kamarád:
„Jdu na záchod. A až se vrátím ze záchoda…“
„Tak budeme mít radost, Vincente.“ doplní druhej.
Do háje, to je jak v Pulp Fiction. Mám filmovej trip, no skvělý. Co asi přijde teď? Jdu na toaletu a v duchu si opakuji jako mantru slova:
„To nic, to bude v pohodě, bude to v pohodě, bude to v pohodě. Nepotkám tam žádnou šlapku, co si píchá herák a ani žádnou s klientem. Bude to v pohodě.“
Otvírám dveře, vstupuji dovnitř a pouštím dveře. Zavírají se. Světelné čidlo v místnosti nezaregistruje mou přítomnost (možná jsem na houbách neviditelný?) a tak najednou stojím v naprosté tmě. Polknu. Prostitutky, pasáci a herák. Bude to v pohodě.
Nadechuji se a dělám krok vpřed. Čidlo zafunguje a utrpím mírný šok, protože stěny i ostatní vybavení v místnosti jsou rudé jako v botelu. Pouze na zemi je doplňují stylové černé dlaždice. Kam jsem se to, kurva, dostal? Zbytek ovšem zvládám v pohodě: vyčurat, trefit zpátky do auta. Mezitím došlo jen k jedné malé mezihře, při níž jsem si všiml, že mě z prosklených oken rychlého občerstvení pozoruje postarší manželský pár a začal jsem své kamarády úpěnlivě prosit, ať mě jim neprodávají na sexuální hrátky.
Pak už cesta probíhala docela v klidu. Kamarád nás po dalších dvou hodinách vysadil u našeho auta, přendali jsme si baťohy, rozloučili se a jeli domů. Když nás zastavila policejní hlídka, houbový čaj jsem držel v klíně a dojídal twistera z KFC…
Ale to už je jiný příběh :-)