Jak se postavit k Souseru
Autor: | Troi, 15. 06. 2012 | Bez komentářů
(Souser, překlad slova Samsára českým indologem Vladimírem Miltnerem, pozn. autora)
Téměř každému se někdy na mysl prodere bolest a deprese, kdy si říkáme, jestli nám stojí za to žít. Kdy vidíme důvody, ze kterých utrpení pramení, a nevidíme žádnou snadnou cestu jak se z toho vymanit. Pak přemýšlíme, jestli nám chvilky radosti stojí za to utrpení, které je prokládá.
Tento stav mysli je nevyhnutelný, neboť je poznáním první vznešené pravdy buddhismu. Je však otázkou, jak se k tomuto poznání postavit a jak ten pohled začlenit do svého života.
Zapomnění
Můžeme se snažit zapomenout na sebe a na svou bolest. Snažíme se o to vcelku všichni – snažíme se bolest zaspat nebo zajíst, koukáme na televizi a snažíme se prožívat život hlavních postav (místo svého), čteme poutavé knihy, chodíme do divadla, pijeme alkohol, abychom utlumili vnímání a necítili sebe sama. Utíkáme do tisíců různých her, ve kterých na sebe bereme cizí role a příběhy.
Snažíme se nebýt sami sebou – nebýt teď a nebýt tady, protože nás to bolí.
Konec
Sebevražda je tabu, ale stejně o ní mnoho z nás uvažovalo a pár se o ni pokusilo. Ukončení existence je velmi lákavé tváří v tvář pocitu zbytečnosti. V tomhle ohledu mají nevýhodu ateisti, protože to jednodušeji mohou vnímat jako „řešení“, zatímco pro buddhistu to únik není a křesťan si s tím taky hodně zavaří. Na druhou stranu i snahy o vyvanutí a adorace askeze jsou projevy touhy po nebytí. Jsou projekcí touhy nebýt do náboženských systémů, které mají za účel nabídnout transcendenci.
Transcendence
Také se můžeme opřít o něco většího, než jsme sami, o něco, kde naše vlastní utrpení nehraje roli a je přijatelnou cenou za vývoj celku. Pak můžeme svoje strasti „obětovat“ na oltář vyššího cíle a díky tomu přežít období temna. Váha vlastního utrpení může být velmi jednoduše vyšší než váha slasti a potěšení, ale naše osobní strasti mohou jen těžko převážit nad vyšším zájmem. Pokud se chceme vydat touto cestou, je tedy nutné, abychom k tomuto vyššímu celku měli vztah a měli alespoň nějaký zájem jej rozvíjet. Záměrně vynechávám možnost, že bychom se vztáhli k něčemu, čeho nejsme součástí. Daná nerovnováha by vedla k přesvědčení, že věnovat pozornost sobě je v rozporu s vyšším cílem a je to plýtvání časem a pozorností. Takový přístup považuji za zbytečné sebepoškozování, protože povede k vyčerpání a návratu pocitu zbytečnosti a bezcílnosti na hlubší rovině.
Pod pojem vyšší cíl můžeme dosadit cokoliv – můžeme dosadit Boha a naplňování jeho vůle, Alláha, osvobození lidí od utrpení, můžeme se opřít o práci pro dobro svého druhu nebo života vůbec. A není třeba ani hledět tak vysoko a pro stejný účel je možné použít svou rodinu, čtvrť, firmu, město, rasu, … vlastně téměř cokoliv je libo a čeho se cítíme být součástí.
Tento přístup nám dá opěrný bod pro překonání téměř jakéhokoliv utrpení, protože již nežijeme pro sebe, ale pro nás.
Děkuji Raswanovi za inspiraci