Velice zvláštní pokus o definici různých pojetí pojmu Bůh

Dotaz k tomu závěrečnému odstavci — je tedy případná polemika a diskuse nad konceptem zde publikovaným žádoucí či nikoli?

Mně se ten popis celkem líbí, svým způsobem přijetí tohoto vysvětlení legitimisuje různé eklektické a synkretické proudy, neboť text sám o sobě na tomto dosti staví. Chaosmagický háv tomu dodává obligátní „vše je stejně pravdivé a lživé“, avšak stále otevřená otázka zní: jak se tato „ušlechtilá synkrese a universalismus“ odlišuje od odmítané „cochcárny“? Není i tolik odsuzovaná „cochcárna“, verbálně těžko definovatelná a někdy pořádně nerozlišitelná od „seriózní syntézy“, vlastně pořád jedno a to samé, jen na „nižším intelektuálním levelu“? Zkrátka a dobře, není rozlišení mezi odsuzovaným a přijímaným jen v míře intelektuální argumentace, na kterou zkrátka těch 95 % lidí nemá?

Rozhodně polemika je více než vhodná.

No s tou „cochcárnou“ jsi narazil na zajímavý problém. Mé zkušenosti ukazují, že když to chce někdo dělat poctivě, tak z toho cochcárnu nedělá a když se s tím prostě někdo nechce patlat, tak si ji udělá z čehokoliv. Řekl bych že klíčem je asi poctivost přístupu.

Mě se podobný pohled líbí. Dává šanci vidět bohy archetypálně i jako bytosti. Však ona taky podobná „Great Divine“ je součástí mnoha moderních i starých přístupů.
Úskalí vidím v tom, že počet „uctívačů“ umocňuje sílu boha. Jistě je na tom něco k zamyšlení, ale nevím. Když se zvýší počet lidí, uctívajících Hélia, bude slunce svítit jasněji? Možná uvnitř každého z nich, možná v kolektivním vědomí i nevědomí. Ale jak se to promítne do světa? A co když ho každý vidí jinak?
Tak to jen tak k zamyšlení, protože ač je to hezký a zajímavý článek, nabízí příliš málo otazníků…

Byl jsem v zasade Brozkwi vyzvan, abych sem preposral svuj nazor. Tak jsem ho trochu rozsiril, a uz slinim:

Kdybychom chteli shrnout obsah textu, rekli bychom: Vsechny konkretni pantheony a pojeti Boha jsou pouze emanacemi praveho a nepoznatelneho Boha, a tudiz vsechny jsou stejne nepravdive i pravdive. Z toho vyplyva, ze si clovek muze vybrat dle toho, co mu vyhovuje.

To neni velice zvlastni pojeti, to je pomerne standardni pojeti (viz napriklad Lasenicuv pojem „demiurg“). To, cim se od standardniho pojeti lisi, je odmitnuti jakekoli škály pravdivosti. Zatimco standardne se ma za to, ze Astar Seran ci Kacer Donald jsou mene komplexnimi a zretelnymi (=pravdivymi) emanacemi Boha nez Allah ci „buh a bohyne“, text takoveto srovnavani nepripousti. Vsechny bytosti (= bohove) vyrustaji z Jedineho, ale nejsou Jim, tedy vsechny maji vuci Nemu stejny vztah, jsou nerozlisitelne a jejich hodnotu vytvari teprve to, jak nam vyhovuji, coz je pochopitelne subjektivni.

Kdyby text obsahoval pouze toto tvrzeni, slo by s nim souhlasit nebo nesouhlasit, ale to je tak vse, co by se dalo delat. Avsak textem prosakuje jeste jiny postoj, ktery pochopitelne od Codyho zname i odjinud, a ktery cini predchozi zaver neverohodny, a sdeleni textu ponekud zmatecne.
Vsimneme si nasledujicich tvrzeni:
„Je to substance pro nás nepochopitelná, neuchopitelná a nepoznatelná (srovnej s definicí v Judaismu) – tedy v normálním stavu existence.“
„Duchovní, náboženské či magické systémy jsou jen sbírkou metod jak Boha poznávat a jak se naučit se s ním co nejvíce zharmonizovat.“

Pominu to, ze Buh jako takovy je popsan velmi nestastne – Cody evidentne nevi, co je to „substance“, nevadi mu, ze vec, ktera je „nehnuta a pasivni“ „emanuje“ a „muzeme z ni cerpat“. Berme to tak, ze vyznam techto vet je emocni, nikoli intelektualni, jejich smyslem je pocit, nikoli myslenka (opet porovnejme napr. s pojmem „osobni Buh“ u Lasenica – „absolutno je nepredstavitelne, ale pocititelne“, Hovory s Lasenicem).
Presto vsak je v textu naznaceno, ze Buh je nepochopitelny atd. „v normalnim stavu existence“. Jenomze pokud by byl opravdu neuchopitelny atd. uplne, nemohli bychom o nem rict vubec nic. Musi byt „nejak“ (v „nenormalnim stavu existence“) alespon castecne uchopitelny (Lasenic:pocititelny), abychom mohli delat alespon tu negativni teologii (pro rozpracovanou tuto tezi napr. Tomas Akvinsky).
Druha citace opet obsahuje tvrzeni, ze lze Boha poznavat, a dokonce silneji, naznacuje, ze se lze s nim v nejakem smyslu „harmonizovat“, a dokonce implicite naznacuje, ze takova harmonizace je dobra (opet pominme problem, co znamena „harmonizovat se“ s „nehnutou pasivni substanci“, ktera stejne uz je uplne harmonicky vsude v nas, berme to zase jenom jako basnicke vyjadreni, ktere netrva na puvodni definici).

Co z nich ale vyplyva? Vyplyva z nich presne to, ze text, byt skryte a neprimo, pripousti absolutni hodnotici kriterium pravdivosti onech „emanaci“: pravdivejsi je ten duchovni smer ci buh, ktery lepe vystihuje to, co o Bohu citime. Pravdivejsi si lepsi je ten duchovni smer ci buh, ktery nam lepe pomaha „harmonovat“ s Bohem.

Moznosti, jak smirit pohled „zalezi, co mi vyhovuje“ a „je mozne pocitovat Boha“, neni mnoho. Jednou je ztotoznit ono „vyhovovani“ prave s onim „pocitem Boha“ a zavest nejaky jiny pojem pravdy nez korelujici s pojmem totoznosti a konsistence. Druhou je ponizit Boha na jakousi okrajovou nezajimavost, kterou je sice mozne pocitovat a harmonovat s ni, ale jinak je k nicemu (a vyhovovani je pak dano efektivitou v dosahovani partikularnich cilu. Pak napriklad Mefisto a Cadkiel jsou – dle Kabelaka, poznamka v prekladu Faustovy M.I. – zamenitelni, ba dokonce ma Mefisto prednost, pro jeho lepsi pristupnost).

Text nenaznacuje, ke ktere variante se kloni (ci zda nabizi nejakou jinou), ba dokonce ani zda si Cody tento rozpor uvedomuje a hodla ho nejak smiřovat.

Nakonec jen poznamku k formalni strance textu – prvni a posledni odstavce jsou ryze imunizacni. Predpredposledni odstavec konci uprostred vety?
Nektere vety konci jinak, nez zacinaji, ale na to jsme u Codyho textu zvykli („Tedy každý náboženský aspekt, každý bůh, jakýkoliv panteon, každý duchovní systém může vyvolat patřičnou emanací tohoto Boha.“) Za zminku jeste stoji veta „Bůh je subjektivní aspekt lidského vnímání zjevné reality“, kterou kdyz rozklicujeme, rika „Buh jsem ja“ (ale je pak tedy Ja nepoznatelne, nehnute a pasivni?).

Krome samotneho textu bych rad venoval nekolik odstavcu i v komentarich naznacene problematice „cochcarny“.

Asi je nutne nejak vubec podchytit, proc tento pojem vznikl. Jiste se „cochcarnou“ nemysli klimovsky ludibrionismus, ackoli ten je tak prave definovan („Svět je absolutní hříčkou Mé osobní Vůle. Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“). Proc? Protoze tento klimovsky ludibrionismus ma aboslutni naroky. Je totalitou stejne tvrdou a objektivni jako jakakoli nabozenska vira.
Pokud soudime z uzivani slova „cochcarna“ v internetovem korpusu, zjistujeme, ze spolecnym znakem vsech uziti je nadrazeni osobnich zajmu ci momentalnich rozpolozeni nad vec verejnou, spolecnou, dlouhodobe koncepcni.

Ale jak se pak opravdu lisi to, co lide hlasici se k postmoderne povazuji za pozitivni, od cochcarny? A lisi se vubec nejak, nebo jde proste jenom o zmenu hodnoticiho znamenka, v horsim pripade daneho jen rozdelenim na „my“ (postmodernisti) a „oni“ ([pre]pubertalni Harry Potterove)?

Neobstoji Broskeffuv navrh, aby „cochcarna“ byla odlisovana od „uslechtile synkreze“ (coz je mimochodem spojeni, ktere vlastne v prekladu rika „uslechtila cochcarna“ – postmoderna, relativismus, subjektivismus ci eklekticismus by se hodily lepe) pomoci intelektualni sily. Tedy neobstoji, pokud nechceme clanek povazovat za cochcarnu (jak bylo ukazano, mnoha vyjadreni jsou vnitrne sporna a nemaji zadny solidni intelektualni obsah). Nehlede na to, ze napr. intelekt a vira (a napr. ortodoxniho katolika jiste neoznacime za cloveka zastavajiciho „cochcarny“) spolu vubec nesouviseji.

Taktez neobstoji Codyho navrh, aby „cochcarna“ byla posuzovana dle poctivosti pristupu, ackoli zde je problem ponekud slozitejsi, a spociva predevsim v tom, ze tu poctivost bychom museli umet nejak posoudit a definovat. Kdybychom vedeli a meli nejake kriterium, kdo ma „poctivy pristup“ a kdo ne, byli bychom za vodou. Ale kdyz oni skoro vsichni lide se dusuji, ze to „mysli uprimne“, od ultrakatoliku, buddhistu, pres dvanactilete divenky a Stanika Grosse az po Tatrawadarsiho a Ivo Bendu. Takze z nich nevylameme nic zajimaveho. Bud rikaji pravdu, nebo lzou, nebo si mysli, ze rikaji pravdu, nebo si nemysli nic. „Ted lzu“ je nesmyslny vyrok. Takze bychom to museli posuzovat zvenci, nejak objektivne. Poctivy je ten, kdo X (dopln kriterium). Jenomze takove oznaceni predpoklada pojem pravdy. Cody se v tomto odkopava, kdyz rika, ze je pro nej kriteriem poctivost – nebo tim vlastne nic nemysli, krom vyjadreni, ze on tedy rozhodne „cochcarnu“ neprovozuje. Ja, ktery pojem pravdy mam a uznavam, proste reknu „ten je“ a „ten neni“, a „poctivost“ je v tomto pripade pomerne dobrym kriteriem (a kdo mysli poctive, ale nepravdu, ten neni „cochcac“, ale bludar), protoze je to totez co „pravdivost“.
Nicmene aniz by clovek vysel z postmoderniho konceptu, nemuze zadne takove kriterium pouzit. Vse je stejne pravdive a stejne lzive, vse je stejne poctive a stejne nepoctive. Vybiram si, co mi vyhovuje, a mi vyhovuje oznacit za cochcarny tyhle veci a tyhle ne.
Vic jako postmodernista nedokazu.
Nicmene zakousli jsme se do vlastniho ocasu, ze? Zaciname znovu: Chaosmagický háv tomu dodává obligátní „vše je stejně pravdivé a lživé“, avšak stále otevřená otázka zní: jak se tato „ušlechtilá synkrese a universalismus“ odlišuje od odmítané „cochcárny“?

Abychom z tohoto nekonecneho regresu vycouvali, musime i poctivost odmitnout jako rozlisujici kriterium (nebo prestat byt postmoderni a pripustit objektivni pravdu ;-). Musime vzit nejake jine kriterium. Jake, aniz by z toho vylezlo, ze Codyho clanek je cochcarna?

Imho zajimavym napadem je uzit opravdu ten bezny vyznam toho slova: nadrazeni vlastnich momentalnich zajmu a pohledu obecnemu.

Vidime pak, ze cochcarnu spise nez cokoli charakterizuje bytostna nestalost. Diky ni se nemuze stat obecnou (protoze obecne je jen to, co je nehybne). Nestalost je objektivne posouditelna – proste si vezmu predvedceni dnes a zitra, a bud spolu jsou nebo nejsou konsistentni. Zaroven je videt, ze postmoderna neni cochcarnou, pokud se vezme zgruntu – za vsim stoji jako pevny bod prave ona skepse a vsechny ty „meta“ veci. Zaroven Codyho prispevek celkove neni cochcarnou (byt imho ma do „uslechtile syntezy universalismu“ hodne daleko), protoze Cody si napsane mysli uz dlouho a stoji si za tim.

Toz tak.

Nevim, jestli si delas srandu, nebo jestli to opravdu musim vysvetlovat…budu predpokladat, ze to musim vysvetlovat, pokud sis delal srandu, tak promin, ze te podcenuju: Videls uz nekdy se nejaky obecny pohyb pohybovat? Videls uz nekdy na vlastni oci nejaky obecny pohyb VUBEC? Vzdy jsi videl pouze konkretni pohyb. Ze je to konkretni pripad obecneho pohybu jsi nahledl rozumem, a obecny pohyb, jak ho nahledl rozum, je nehybny, je to pojem, vzdy stejny, protoze totozny se sebou.

Ontologii si vymysli, jakou chces, nebo ji nech klidne byt, nemusis rozumet vsemu.
Zakladem sdeleni je, ze to, co ma patrit i nekomu jinemu nez me (obci, rodu – byt obecne, genera-lni), musi byt matematizovatelne, typicky uzavrenim do jazykovych forem, cimz ztratim konkretno, a ztratim pohyb. Muze mi zustat maximalne sterilni „pohyb“ matematicky, ale ten neni pohybem pravym, protoze uz davno cely probehl. Mluvit o tom, ze se planety pohybuji, muzu jen natolik, nakolik se odlisuji od predpovedi jejich drahy, a nakolik me zajima, co uvidim, kdyz se opravdu kouknu na nebe. JA, a TED.
V kazdem pripade prave ona obecnost, patreni nikoli pouze mne, ale cele obci, je termin nanejvys vhodny.
Cochcarna patri pouze tomu, kdo ji provadi.

Souhlasím se SNOPem. Článek je na první pohled líbivý, ale vnitřně rozporný. Osobně soudím, že představa Boha jako celovesmírné entity je naším velikášstvím. Dokud končil vesmír kousek za Saturnem, dávalo to smysl, ale nyní? Mně stačí uvažovat v intencích jakési planetární noosféry, z níž se mohou rodit jednotliví bohové…
Více viz např.
http://kojot.name/761308-nacrt-hypotezy-o-svetove-dusi-jako-produktu-chaotickych-systemu.php
(Předesílám, že to není dotažené do konce a diskuse pod článkem je důležitá a zajímavá)