D. Ž. Bor již neřekne „Ještě jsem tady“

Autor: | , 22. 12. 2010 | Komentář: (1)

V rozpjatém kosmu, zplozován jako ryba, rodíš se jako savec a umíráš jako pták.

Vladislav Zadrobílek

Když jsem se dozvěděl, že Vladislav Zadrobílek zemřel, zasáhlo mne to více, než jsem čekal. Mnohem více, než lidé, kteří byli osobností jeho kalibru, a jejichž smrt jsem zaznamenal. Je to zvláštní, jak vás odchod některých lidí zasáhne a u jiných se vás to příliš nedotkne. Vzpomínám si, že mne podobně zasáhla i smrt Zuzany Navarové nebo Ladislava Smoljaka. Snad je to silou té osobnosti? Nevím.

Použita fotografie od Jiřího Peňáse.

O úmrtí Vladislava Zadrobílka jsem se dozvěděl na srazu brněnského Magick.cz, kde o tom účastníky informovala Zuzana Antares. V tu chvíli, kdy jsem se to dozvěděl, mně prolétlo hlavou několik věcí. Ano, vlastně jsme to čekali a Bože, on už je pryč?

Vzpomínám na své první setkání s jeho jménem. Před lety jsem hltal knihy o hermetismu a hermetické kabale a dostala se mi do rukou, tehdy ještě půjčená, jeho kniha Kabala a kabalisté. Možná to byla první kniha o kabale, kterou jsem četl, a jsem rád, že mým “kabalistickým” zasvěcením byla právě ona.

Dlouhá léta jsem nevěděl, že pod přezdívkou D. Ž. Bor se ukrývá mnou už dlouhá léta respektovaný Vladislav Zadrobílek a patrně to muselo být zábavné, sledovat mé reakce na oba autory, jakoby to byli jiní lidé. Ale co, když jsem se pak dozvěděl, že oba moji oblíbení autoři jsou jeden, byl jsem vlastně rád.

Ačkoliv jsme si schůzku s panem Zadrobílkem domlouval přes rok, snad díky jeho i mé vytíženosti a snad díky jeho zdravotnímu stavu k ní nikdy nedošlo. A možná i kvůli tomu mě jeho odchod mrzí více. Protože vím, že mi chtěl říct něco, co se už nikdy nedozvím.

Vladislav Zadrobílek byl muž, jakých mnoho nebývá. Odvážný vydavatel samizdatu, undergroundový muzikant v uskupení Žabí hlen. Čím vším byl snad ani nedokážu vypočítat – básník, hermetik, nakladatel, alchymista a Bůh ví, co ještě.

Jan Rous o něm v publikaci Ateliér píše:

“Zadrobílek je velký hráč téměř rudolfínské povahy, vytvořil v Praze sice malý magický bod, ale jak je doloženo, je zatím jediným místem odkud jiskří a budou jiskřit knihy, jejichž význam je nesporný. Dařilo se mu to, aniž by kdy vydal jedinou kuchařku či stotisícové krmivo pro zlenivělé mozky. Každý malý úspěch u něj plodí riskantní další malý úspěch, protože když se řekne Zadrobílek, mnoho lidí už ví. Ti, kdo ještě nevědí, ať otevřou svoje knihovny a dají najevo svůj zájem. Chraňme si alespoň naše hlavy.”

Byl hrdý, tvrdohlavý, ale i jízlivý vtipálek a jeden z mála lidí, o kterých můžu říct, že byl i velmi moudrý. Pokud existoval a existuje někoho, koho bych měl nazvat mágem, byl by to on.

Ano, ačkoliv hermetik nejsem, je naprosto neoddiskutovatelné, že český hermetismus v D. Ž. Borovi ztrácí největší osobnost hermetismu porevoluční scény a s tím nikdo prostě nic neudělá.

Po jeho odchodu se na české magické scéně rozhostila vzácně konsenzuální úcta a respekt k jeho odkazu a dílu. Respekt, který člověk nemůže koupit, který nemůže získat, nemůže vysoudit ani získat jinou veselou magií. Pokud si mohu dovolit iracionální patetický symbolismus, jeho odchod je symbolizován velkým, tichým a silným světlem, který jeho duše zanechala v našem světě.

K tomu netřeba dalších komentářů.

Vážený pane, přeji vám mír na vaší cestě, ať už je jakákoliv, a čest Vašemu odkazu…

… a Vy lidé, čtěte dílo Vladislava Zadrobílka a žasněte mlčky v němém úžasu před zjeveným světlem naší doby.

Zdroje k tématu:

Komentář ke článku “D. Ž. Bor již neřekne „Ještě jsem tady“”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit