Reginald Crosley, M.D. – VOODOO: Kvantový skok za hranice běžné reality
Autor: | Ahura, 11. 04. 2011 | Komentáře: (4)
Tato kniha se ke mně dostala v podstatě náhodou od kamarádky, současně s žádostí o její zhodnocení z „fyzikálního pohledu“. Hned na začátku se tedy musím přiznat, že moje znalosti z oblasti magie nebo voodoo jsou, eufemisticky řečeno, slabší.
Nyní k samotné recenzi – většina z vás asi bude očekávat hodnocení ve stylu „z fyzikálního a vědeckého hlediska je tato kniha škvár“. A já říkám ano, je – a zároveň s tím zdravím tu část čtenářů, která si právě ověřila, že vědci magii nerozumí, a znechuceně zavírají internetový prohlížeč. Pro ostatní se v následujících odstavcích pokusím svůj postoj obhájit.
Námět vysvětlení magických rituálů a filozofie voodoo pomocí kvantové fyziky, navíc od autora s vědeckým titulem, zní na první pohled velice přitažlivě. Knihu jsem tedy otevíral s nadšením a zároveň s obavami, co přesně mě bude čekat uvnitř. Úvod mě však velice mile potěšil – dlouhý (skoro 30 stran z 230), propracovaný, obsahující na každé straně několik citací s přesným uvedením zdroje, dobře popisující motivaci k sepsání knihy a krátkou rešerši. Připomínal svojí strukturou a stylem úvod vědecké práce. V následujících kapitolách Realita, ta „mnohovrstevnatá nádhera“ a Magie kvantové reality jsou nejprve v krátkosti uvedeny a rozebrány náhledy různých náboženství na podstatu reality a postupně se pomalu dostáváme k vysvětlení principů kvantové fyziky a jejich možných uplatnění v rámci fyzikálního popisu magických procesů. Zbylých 6 kapitol už se zabývá čistě voodoo a autor se v nich snaží vysvětlit různé jevy (posednutí duchy, magické rituály atd.) pomocí kvantové mechaniky.
Až dosud vypadá všecko v pořádku. Kniha je opravdu celá psaná „vědeckým stylem“, od úvodu až po závěr poslední kapitoly. Bohužel téměř vzápětí po jejím otevření však přišlo první rozčarování. Pokud se totiž pozorný a fyzikální terminologie znalý čtenář zaměří na obsah vět, najde často obrovský zmatek – zavedeným termínům jsou přiřazovány jiné významy, popřípadě jsou použity nepřesně a „přiohýbány“ podle aktuálních potřeb. Například, cituji ze strany 22: „Stínová hmota, známá též pod pojmem axion, či slabě interagující masivní částice (WIMP), je fyzikálním jevem, silovým polem, které se může projevovat jako částice nebo vlnění.“ Toto souvětí je ukázkovým příkladem výše popsaného. Nechci zabíhat příliš do podrobností, ale vypíši seznam nesrovnalostí pouze v tomto jednom souvětí – tak tedy, „stínová hmota“ je pojem nadřazený pojmům axion a WIMP, je to asi jako by někdo napsal: „Automobil, známý též pod pojmem Škoda či limuzíny, je dopravní prostředek obvykle se 4 koly…“ Dále, žádná částice, ani hmota, nemůže být silovým polem a silové pole se nemůže projevovat jako částice nebo vlnění. Silové pole je samostatný fyzikální pojem, který se projevuje zkrátka jako silové pole.
V extrémních případech potom není vůbec jasné, co měl autor daným souvětím na mysli. Kupříkladu, cituji ze strany 26: “Stav transu, tento vysokonapěťový, supergravitační fenomén…” Byl bych docela rád, kdyby mi někdo vysvětlil, co znamená „vysokonapěťový, supergravitační fenomén“ a jaká je jeho souvislost se stavem tranzu, ale bohužel se toho asi nikdy nedočkám. Čímž se dostávám k další věci, která mě na knize irituje – českému překladu. Michal Šubrt podle mého názoru neodvedl příliš dobrou práci. Nechci se nikoho dotknout, ale fráze typu “společně s mozkovou sítí neuronů na zpracování informací” musí znít “gumově” i člověku, který přesný anglický termín nezná. A toto bohužel není ojedinělý případ, občas si čtenář musí v celých odstavcích domýšlet a zpětně rekonstruovat původní anglické znění, aby text dával alespoň částečně smysl. Připomíná mi to "vtipné česko-anglické překlady" typu "your eyes september" nebo "they are such a nice sausage of lovers". Špatný překlad by se dal pochopit u „braku“ z Levných knih za 59 Kč, ale při ceně téměř 300 Kč si mohlo podle mého názoru nakladatelství dát s výběrem překladatele větší práci.
Dalším jevem, který mě znepokojuje, je autorův extrémně nevědecký přístup. Často operuje s teoriemi, které jsou čistě hypotetické, nikdy nebyly prokázány, (v horším případě vyvráceny) a vydává je za jednoznačně dokázaná fakta, ze kterých vyvozuje dalekosáhlé důsledky. Žádný vědec by nikdy nenapsal něco jako, cituji ze strany 33: “Každý student biologie či fyziologie ví, že v přírodě funguje nesmírně vyspělá a složitá inteligence. Každý orgán si uchovává integritu individuální bytosti. Ledviny, srdce, plíce (…) pracují v dokonalé souhře, aby zajistily naše trvání. Není to žádný pokus naslepo. Je to inteligentní a do detailu promyšlený podnik…“ Že by závan „vědeckého kreacionismu“? :-).
Vysvětlím, co se mi na takovýchto a dalších prohlášeních zejména nelíbí. Člověk s opravdu vědeckým přístupem by nikdy nemohl napsat: „ Každý ví, že to a to funguje tak a tak, tečka“. Úplným základem vědeckého myšlení je totiž o všem pochybovat, podrobovat veškeré výsledky dalšímu zkoumání a pokoušet se najít případy, pro které daná teorie neplatí. Ano, je to tak – žádná vědecká teorie není nikdy „jistě potvrzená“. Vezměme si jako příklad něco známého každému – gravitaci. Každé malé dítě ví, že jablko ze stromu spadne na zem a neodletí naopak někam do kosmu. Je tedy velice pravděpodobné a mnohokrát dokázané, že gravitace funguje právě takto. Ale není to jisté. Stačí jeden jediný případ, kdy někdo uvidí jablko, které se bez jiného působení vznese do výše, místo aby poslušně spadlo na trávník, a všechny gravitační teorie, které počítají pouze s přitažlivou gravitační silou, jsou tím prokázané jako neplatné. V této knize se operuje s teoriemi tím stylem, že „levitující jablka“ jsou ignorována, a na faktu, že „jablko ve všech ostatních případech spadlo na zem“ se staví dál…
Tak a teď to naopak po slibném začátku vypadá, jako bych na knize neviděl vůbec nic pozitivního a na jejím autorovi nenechal nitku suchou. Ani to není pravda, protože dokud toto dílo stojí mimo pole přírodních věd a nezkouší je zapojovat jako podporu prezentovaných myšlenek, jedná se o zajímavou knihu plnou námětů k zamyšlení. Hlavně druhá část, kapitoly 3 až 8, mi přišly jako velice dobré čtení o (pro mě) spoustě nových fenoménů, týkajících se voodoo. Nicméně to nic nemění na faktu, že ve chvíli, kdy se v textu objeví „vědecká vsuvka“, je celý dojem opět zkažený autorovým/překladatelovým diletantstvím.
V jednu chvíli jsem seriózně přemýšlel, že doktor Crosley pouze slyšel nějakou populárně-naučnou přednášku o kvantové fyzice, přečetl si pár článků na Wikipedii, a rozhodl se na tomto základě vystavět teorii vysvětlující jevy spojené s voodoo pomocí kvantové mechaniky. Avšak jak stránky plynuly, začalo mi být jasné, že pravděpodobnějším vysvětlením bude jeho snaha proniknout „na trh“ s něčím novým, znějícím dostatečně vědecky a zabývajícím se populárním tématem (jakým voodoo jistě je). A v těch situacích, kdy fyzika nechtěla být dostatečně poslušná a zapadat do jeho myšlenek, si jí (s)prostě upravil tak, aby „pasovala“, i když sám musel vědět, že to, co píše, není tak úplně 100% pravda.
Co tedy říct závěrem? Knihu v žádném případě nedoporučuji jako studijní materiál, který by seriózně zkoumal spojitost mezi fyzikálními zákony a „mystikou“. Přesto, pokud má čtenář toto na vědomí, jedná se o poměrně zajímavé dílo, které hlavně „voodoo noobům“ může přinést spoustu zajímavých informací, a nabídne i vědecky smýšlejícím jedincům některé zajímavé náměty na přemýšlení.
Autor recenze studuje jaderná zařízení na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.