Rupert Sheldrake a teorie morfické rezonance
Autor: | Brozkeff, 21. 08. 2008 | Bez komentářů
Na počátku mé duchovní cesty stála mimo jiné i kontroverzní, quasivědecká teorie vytvořená britským biologem Rupertem Sheldrakem o morfogenetických polích a morfických rezonancích, se kterou zde ve stručnosti čtenáře seznámím. Tato Sheldrakova hypotéza „formativní kauzality“ tvrdí, že morfické pole, které se vytváří kolem každé „morfické jednotky“ (od subatomárních částic, přes atomy, molekuly, buňky, až po celé organismy a ještě dál), v sobě obsahuje zakódované vzorce, které ovlivňují vývoj této jednotky a zvyšují pravděpodobnosti uskutečnění takových forem, které již vznikly v minulosti.
Teorie morfických polí
Celá Sheldrakova teorie je poměrně působivá a umožňuje popsat a interpretovat celou řadu věcí, které jsou běžnými vědeckými teoriemi neuchopitelné. Jevy, které se dají pomocí morfických polí „vysvětlit“, jsou například:
- zrychlení opakované krystalizace nově syntetizovaných chemických sloučenin,
- ustálené vytváření stále stejných atomárních struktur u organismů, kde fyzikálními výpočty lze dojít k celé řadě jiných, energeticky totožných konfiguracích atomů, které se však běžně neutvářejí,
- osobní paměť každého člověka, stejně jako třeba
- schopnost číst cizí myšlenky a jiné „parapsychologické“ jevy. [1]
Ve zkratce si lze morfické pole představit tak, že pro každou morfogenetickou jednotku existuje pole o unikátní „frekvenci“, která zrcadlí strukturu dané jednotky. Toto pole se na jednu stranu formuje vším, co daná morfogenetická jednotka dělá, na druhou stranu budou veškeré další „činy“ této morfogenetické jednotky ovlivněny tímto polem, které tak vlastně je *setrvačnou silou*, podporující opakování již „zaběhlých“ schémat a struktur. Zároveň funguje hierarchické uspořádání morfických polí: každý člověk tak má:
- jednak své vlastní morfické pole, které obsahuje celý životní záznam člověka, včetně jeho paměti (vytahováním informací z paměti se tak vlastně čtou obsahy tohoto pole jakožto paměťového média),
- jednak se podílí na utváření i morfického pole vyššího řádu, tedy např. morfického pole své rasy či lidstva jako celku („rasové morfické pole“ by mimochodem umožňovalo vysvětlit třeba mentalitu cikánů…); toto pole by tak přebralo roli paměťového média, které se jinak situuje rovnou do genomu.
Každá buňka v těle člověka, krom toho, že má své vlastní mikropole, je napojena a ovlivněna i polem vyššího řádu, tedy polem celého člověka — „zdraví“ celého člověka se tak může odrážet i ve zdraví jednotlivých buněk a orgánů (z toho lze odvodit celou psychosomatiku).
Podobně schopnost „číst cizí myšlenky“ či přímo znovuprožívat tzv. „minulé životy“ za změněného stavu vědomí lze pomocí morfických polí vysvětlovat tak, že v takovémto rozšířeném stavu vědomí se dokáže mozek jakožto „přijímač“ naladit na širší pásmo a „chytat“ tak i frekvence, které by normálně neměly patřit jemu. Lze samozřejmě pokračovat a vršit podobným způsobem další a další vzrušující konstrukce na sebe; pro ilustraci, co se takovým polem myslí, to však bohatě stačí.
Sám jsem již „víru v teorii“ morfických polí poněkud opustil a mé hledání a poznávání vede jiným směrem. Dodnes bych však, vedle aktuálních konceptů „kvantového modelu vědomí“, doporučil Sheldrakovu teorii k zamyšlení tomu, kdo chce zůstat ve „vědečtějším“ paradigmatu a z nějakého důvodu odmítá „radikálnější“ výklady světa, vyžadující příliš výrazné vykročení do neznáma.
———
Poznámka [1]: Sluší se ještě dodat, proč je pro vědeckou obec Sheldrakova teorie do značné míry nepoužitelná:
- „morfické pole“ je metafyzickou kvalitou, přímo fyzikálně nepopsatelnou, nezařaditelnou, nacházející se mimo prostor a čas, takřka v „jiné dimenzi“, a
- přítomnost této nedefinované kvality si „ověřujeme“ pouze nepřímo, a to projevy, které považujeme za projevené právě díky tomuto morfickému poli. Samo „morfické pole“ je pouze mentální kategorií, podobně jako může podobnou kategorií být Bůh. Teorie „funguje“ díky víře v to, že za projevy ve světě může právě morfické pole.