Příznivé okolnosti
Autor: | Brozkeff, 24. 05. 2012 | Komentáře: (3)
Příznivé okolnosti mohou vést k zapomenutí toho, že jde jen o okolnosti, které tu nebudou věčně.
Okolnostmi jsou třeba zdravé lidské tělo, které nic pořádně nebolí, které je schopné dělat cokoli chceš atd., dále prostředí, které ten život vyživuje atd. Ale tělo stárne a umírá, a prostředí se mění jak přirozeně, tak i lidskou aktivitou. Tím druhým tak, že rozsáhlé oblasti se stávají neslučitelné se životem. Někdo má štěstí, že je v oblasti, kde se taková změna neodehrává, nebo má prostředky na to se do takové oblasti přesunout, pokud ta stará přestane vyhovovat. Ale… někdo nemá, a i ten co je má dnes, je nemusí mít jindy.
Dukkha (páli, skt. – strast/utrpení) nevzniká jenom tím, že se věci mění a ty si užíváš jejich plynutí, ale například přilnutím k něčemu příjemnému, co se teď jeví pevné a stabilní, a pocitovému vztahu jako by toto tu mělo být věčně. V momentu, kdy se to rozpadne, vzniká dukkha. Nebo zase věci se zdánlivě nemění, ale ty nejsi spokojená, protože bys chtěla, aby to plynulo (rychleji). [Pozn.: ponechávám text v původním adresném pojetí v ženském rodu]
Další skupinou aktivit, které vedou k nespokojenosti a „akumulaci karmy“, jsou ty spojené s odporem a hněvem, kde se posiluje dualismus já vs. oni/ono. Tady se používají takové ty přirovnání k fraktálu nebo hologramu, kde se teda ten mikrokosmos zrcadlí v makrokosmu a obráceně, a odmítnutím části vnější reality odmítáš nepřímo část sebe sama, což se rovná opaku soucitu.
Celé to je zastřešené tou „bazální nevědomostí“, která může mít aspekt totální nevědomosti ve smyslu „ani nevím, že jsem v kleci“, „možná jsem v kleci, ale čert to vem, jsem spokojený, protože jsem si to řemu by se dalo říct klec pozlatil a zkrášlil“, nebo též „vím, že jsem v kleci, nechci být v kleci ale nevím jak z ní ven“. Všechny pohledy se mohou střídat a i po fázích částečného uvědomění klece může následovat relativně slušná amnézie a znovu-zapomenutí do „hluboké nevědomosti“ v tom prvním smyslu.
Stabilita prožívání a absence dění, které by dokázalo naznačovat existenci klece, sice žádnou přímou „nespokojenost“ nepřináší, ale nepřináší ani poznání toho, že takováhle „blažená vykyslost“ taky jednou skončí, a v kontextu lidského života, který je konečný, je to vzorný příklad toho, jak lze „waste precious human life“ = marnit čas.
Proti všem těmto formám toho základního klamu (skt.: avidjá / páli: avidždžá / tib.: marigpa) pak stojí „správný vztah“ k realitě, (vidjá / rigpa) a trvalé spočívání v tomto „správném vztahování se ke skutečnosti“ jest klíčem k té „nejvyšší realizaci“, kterou všichni tolik chceme, žeano ;e)
Krásný den!