Mnohokrát jsem se v životě setkal s otázkou konfliktu křesťanství a magie. Lidé se často ptají, jak může být někdo zároveň mágem a křesťanem, nebo jak může s klidným svědomím křesťan a mág spolupracovat, když se tyto nauky navzájem vylučují a popírají. Faktem však je, že jsem nikdy nenašel nic, co by tyto učení navzájem popíralo a vylučovalo. Jediné co je totiž, až na výjimky, navzájem vylučuje jsou lidé, kteří chybně interpretují svá učení a v touze po jedinečnosti své pravdy tak vytváří hranice tam, kde byla původně vstřícnost a pochopení.
V dobách minulých magie bez potíží, i když tajně, pracovala s křesťanskými modlitbami, hodnotami a symboly. Její síla se v mnoha grimoárech opírala o křesťanský základ, který její provozovatelé měli a znali. Pokud se navíc budete dívat opravdu pozorně, můžete v křesťanské nauce samotné najít mnohé podobnosti s technikami, které ve své praxi mágové a mystici běžně používají, nebo jste o nich slyšeli ve spojitosti s některým z východních učení.
Proto jsem se rozhodl vytvořit tuto sérii článků, ve které bych chtěl probrat poněkud zanedbané téma křesťanské magie, jež nabízí velmi široké spektrum uplatnění a jistě se může dávat na roveň jiným magickým či mystickým školám.
Je jen třeba prozkoumat ji poněkud hlouběji a nahlédnout až za nánosy balastu, které byly na tuto nauku se staletími nabaleny. Koneckonců tato víra nebyla po dlouhou dobu jen duchovní naukou, ale také absolutním prostředkem moci a kontroly. To, jak mi jistě dáte za pravdu, musí mít svůj nesmazatelný dopad na jakoukoli duchovní nauku.
Nejdříve však upozorním na několik věci:
- Celé pojednání je jen mým pohledem na tuto problematiku a rozhodně se v mnoha směrech neshoduje s běžným výkladem písma. Z tohoto důvodu vás také prosím, aby jste při čtení těchto článků zapomněli na klasický výklad Písma a z něho plynoucí doktrínu církve.
- Některé mé citace z Bible, které zde budu uvádět jako příklady se mohou lišit u různých vydání této knihy. To je zapříčiněno překladem, který závisí vždy na různých překladatelích. Odlišnosti nejsou v zásadě nijak velké, ale někdy může věta nabýt zcela nový podtextový smysl, i když hlavní myšlenka je zachována.
A nyní již k samotnému článku…
O Ježíši Nazaretském
Věřím, že jen pohled na toto jméno mnohým z vás zvedá tlak, ale mějte prosím chvíli strpení. Nejde totiž mluvit o této nauce bez toho, aniž bychom se mu vyhnuli. Nyní mi však nejde o něj jako o syna božího a Boha spasitele, ale spíše jako o člověka, mága a mystika, jelikož pochopení této věci je základem pro chápání celé nauky v poněkud jiném světle.
Ježíš Nazaretský byl dle Bible synem Panny Marie, a jeho vychovatelem — nikoli otcem — byl Josef. V rámci vánočních pohádek myslím toto a zbytek o chlévu a hvězdě známe všichni. Dle církevních výkladů neměl bratry ani sestry. Jeho otcem byl Bůh a díky tomu měl moc konat zázraky a vládl nad životem a smrtí. Anděl zvěstoval Marii jeho narození, načež ona jako panna počala.
Myslím, že této verzi z nekřesťanů nevěří nikdo a v křesťanské komunitě ji většina chápe spíše jako symbol, o kterém se nediskutuje, než aby polemizovali nad reálností celé situace. Faktem však zůstává, že navzdory tomuto výkladu písma je v Bibli přímo psáno: „Přišli za ním jeho matka a bratří, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: »Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.«“ [Luk 8, 19-20]. Z tohoto textu je tedy jasné, že další rodinu měl. Pro mně osobně z toho plyne také to, že i přes možnost zvěstování jeho matce Marii andělem o výjimečnosti jejího budoucího syna on sám byl pouhým člověkem.
Pokud byl však pouhý člověk, vyvstává otázka. Kde se vzala jeho moc a síla? To nám, jak věřím, může osvětlit pasáž o klanění mudrců z východu, která je uvedena v evangeliu podle Matouše. Píše se tam přímo toto: „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: »Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.«“ [Mat 2, 1-2] To mě vede k dvěma závěrům. Buď tedy jsou mudrcové další z mnoha legend, které se za léta nabalily na Ježíšovu osobu, nebo skutečně přišli a potom bych v této události hledal kořeny jeho učení a moci.
Když se totiž podíváte na východ od dnešní Izraele, můžete vidět mnoho zemí, jako byla Persie a před-islámská Arábie, ve kterých bylo běžnou praxí rozeznávání zázračných a prorokovaných dětí. Navíc v rámci Hedvábné stezky nebyla ani Indie a Tibet, se svou praxí hledání reinkarnovaných mistrů, příliš daleko. Proto věřím, že Ježíš mohl být jedním z těchto vyvolených a označených dětí.
Zde bych ještě zdůraznil také to, že o Ježíšově životě nemáme skoro žádné zprávy do věku 30 let, kdy se dle Bible nechává pokřtít a začíná konat zázraky. Přesně se píše: „Když Ježíš začínal své dílo, bylo mu asi třicet let.“ [Luk 3, 23] Jediné zmínky, které máme z doby před křtem jsou část Matoušova evangelia [Mat 2, 13-23] popisující útěk do Egypta hned po Ježíšově narození, ze kterého se brzy vrátili, a popis o nalezení Ježíše v chrámu ve věku dvanácti let [Luk 2, 41-52]. Co dělal po tom se již nikde neuvádí, kromě několika zmínek jako je tato: „Dítě rostlo v síle ducha a moudrosti a milost Boží byla s ním“ [Luk 2, 40].
Po tomto čase se Ježíš nechává křtít Janem Křtitelem [Mat 3, 13-17], odchází na poušť, kde zůstává po 40 dní až do vyhladovění a je následně pokoušen Ďáblem [Mat 4, 1-11]. Po návratu z pouště začíná učit, koná zázraky a vybírá si skupinu svých nejbližších žáků. Těm pak předává své nejvyšší učení, mystéria [Mat 10, 1 + 8] a později i druh osvícení, či chcete-li nejvyššího zasvěcení [Skutky 2, 1-4].
Je pravda, že o sobě v tomto čase mluví často jako o synu Božím, přesněji mluví o Bohu jako o svém Otci, ale toto je podle mne chápáno ve špatném kontextu. Nikdy totiž netvrdí, že je jediným božím synem, právě naopak. Neustále hovoří o Bohu jako o „našem Otci“ [Mat 6, 1-18] z čehož tedy plyne, že i my máme o sobě uvažovat jako o dětech Boha. Nutno také dodat, že i nejpodstatnější modlitba , kterou nám Ježíš dle evangelií předal začíná slovy: „Otče náš, …“ [Mat 6, 9], nikoli „Otče Ježíšův, …“.
Zde bych vás také odkázal na Starý zákon, kde se píše: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ [Gen 1, 27]. Neprohlašoval se tedy za jediného syna božího, ale spíše tím poukazoval na boží podstatu nás všech.
Ježíš nakonec předpovídá svou smrt [Mar 10, 32-34], nechává se ukřižovat a po třech dnech od jeho smrti mizí ze zapečetěného hrobu [Mar 16, 1-8], což se bere jako jeden z největších důkazů jeho božství.
Navzdory této legendě o nanebevstoupení je samozřejmě možné, že jeho tělo bylo ukradeno učedníky a následně ukryto před světem na neznámém místě. Jelikož je však několikrát uváděno, že hrob byl zapečetěn [Mat 27, 66], a tedy únos nebyl možný, napadá mne ještě jedna alternativa vzhledem k tomu, že byl nejspíše jedním z největších mistrů magie a mystiky své doby.
Existují totiž určité východní praxe, jako je například technika duhového těla (tib.: འཇའ་ལུས་, wylie: ja‘ lus), jejichž provedením dochází k posmrtnému zmizení celého člověka, či jeho naprosté většiny. Pokud byl tedy Ježíš skutečně tak osvíceným mužem jak se v Bibli píše, nemohlo být pro něj problémem realizovat jednu z výše zmiňovaných praktik.
Ať už byl Ježíš ovlivněn některým z východních učení či nikoli, stále je faktem, že jeho moc a duchovní síla byly, s přihlédnutím k přisuzovaným zázrakům, takřka nekonečné. Byl jedním z největších učenců a mistrů své doby a své učení předával svým žákům, kteří hlásali novou nauku křesťanské víry.
Je pravda, že mnoho tajemství jeho nauky bylo za léta ztraceno a mnoho dalšího je pokrouceno naprosto k nepoznání, ale i přes to všechno si ona nauka stále uchovala svou sílu, dnes ukrytou v modlitbách a symbolech symbolů, které můžete vidět dnes a denně všude kolem sebe, aniž by jste si to uvědomovali. Smutná je však i ta skutečnost, že toto si dnes většina křesťanské obce a mnoho věřících neuvědomuje, ba dokonce i kněží praktikují obřady a modlitby, aniž by si připouštěli a chápali jejich hlubší význam. Tím pak bohužel sami přichází o možnost těžit z hloubky a síly své vlastní nauky a její význam rychle upadá a chátrá.
8 reakcí na „Křesťanská magie: Ježíš Nazaretský“
Poznámka k tomu „Otče *náš*“ a k tomu závěru, že Ježíš nemusel být jediný. Lze na to nahlížet i ve smyslu věřících křesťanů jako „bratří a sester v Kristu“, kde dokonalým pochopením a žití Kristovy nauky od okamžiku konverze se tento Kristus manifestuje skrze každého křesťana do světa. Takový křesťan tedy ve skutečnosti *je* samotným Kristem, neboť se napojil na nejvyšší zdroj a je kanálem, kterým se tato nauka rozlévá do světa. Vzhledem k překročení dualismu již nehraje roli, jestli jakýsi Ježíš sám dosáhl realizace, neboť stejně jako při tibetské praxi gurujógy dochází ke sjednocení Krista-Ježíše a Krista-křesťana po konverzi a žijícího křesťanskou nauku.
Křesťanství se tradičně staví k magii s nekompromisní nevraživostí. V některých společenstvích (evangelikální církve) dokonce kvůli tomu došlo k relativizování všech nadpřirozených prvků v náboženství, liberalizaci teologie a redukci religiozity na morálně-filozofický systém. Společenství hlásící se ke katolické, pravoslavné nebo letniční a charismatické tradici naproti tomu magii provozují v každodenním životě, aniž by ji ovšem takto nazývaly. Dle jejich pojetí je okultismus a magie vše, co je buď nadpřirozené, nebo jinak nepravděpodobné a nezpůsobil to „jediný pravý bůh“. Tento rozlišovací znak je tedy klíčový.
V katolické tradici je kněz „vysvěcen“ – získá tím zmocnění k pastoraci a vyučování, k liturgickým úkonům a zejména k mysteriu, kdy se při magickém rituálu mše provádí znovu oběť Božího syna a pro tyto účely v rukou kněze změní zázračně chléb a víno svou podstatu na tělo a krev. Obvykle zůstanou v původní formě, ale některé farnosti schraňují jako relikvii hostii, která získala po mši strukturu svalových vláken. Magických prvků je v životě katolíka ale daleko víc, než prostoru zde.
Letniční bohoslužba se – s trochou nadsázky – dá velmi dobře rozfázovat do klasických konjurací:
Evokace: „Boží lid se schází, aby chválil svého Pána“. Zpěvem s rukama pozvednutýma dochází k vzývání egregora a křesťan se ocitá v Jeho přítomnosti. Zážitek umocňuje spontánní modlitba v jazyku nebo jiný emoční výlev. Při vhodném vedení lze v evokaci pokračovat i během kázání.
Invokace: „Duchu svatý, přijď … Duchu svatý, víc!“ je běžná invokační formule, po které následuje pocit nadšení a změněného vnímání, kdy si křesťan připadá, že je „v Boží přítomnosti nebo v svatyni svatých a pod.“ Zážitky provází mluvení v jazycích, ztráta stability a pád k zemi, „svatý smích“ popř. extrémnější projevy. Variantou je pocit provinění, nehodnosti a s tím spojená lítost.
Divinace: během invokace dichází k divinaci – zpravidla má některou z následujících podob: „Pán mi ukázal naši zemi, která je zahalení v temnotě a je na ni několik malých světýlek – to jsou sbory znovuzrozených křesťanů. Najednou začala ta světýlka zářit stále víc až temnotu prozářila a celá země byla zalita světlem. Bůh dá naší zemi probuzení, když se budeme modlit a zůstaneme ve svatosti…“ nebo: „Pán mi ukázal, že je mezi námi hřích vzpoury. Nemůže jednat v našich životech, pokud nebude vyznán a nepřijdeme k němu v pokání…“ Případně: „mezi námi je někdo, kdo má bolesti v pravém rameni. Pán ho chce právě teď uzdravit.“
Očarování: letniční společenství preferuje zcela konkrétní modlitby – aby pak bylo průkazné, že Bůh doopravdy jedná: typické jsou modlitby za uzdravení nebo za obrácení nespasených jednotlivců či populací, ale také za přesné finanční částky na pořízení sborového domu nebo zaplacení dluhu… Pro křesťana je důležité, aby věřil, že se modlí v souladu s Boží vůlí a navzdory vůli satanově – ve vyhrocenějších situacích se toto čarování nazývá „duchovní boj“.
Iluminace: čili posvěcení. V Boží přítomnosti a mocí Ducha svatého křesťan odvrhuje vše, co vnímá jako hříšné, vzdává se své vůle a nechává se vést a používat. Tohle se může odehrát jak samostatným niterným zážitkem, tak třeba skrze vzkládání rukou starších, pastora nebo biskupa.
Takže tolik příspěvek ke KKK
Díky za komentáře. Musím říci, že mne více než potěšili. Čekal jsem totiž opravdu spíše zamítavou reakci, než toto.
Přesně tímto směrem, jaký zde ukazujete, bych chtěl dále rozvinout mé další články. Tento první z nich byl myšlen čistě jako jakýsi úvod do problematiky. Šlo mi zde hlavně o podchycení možnosti špatného náhledu na celou logiku Křesťanské nauky, tedy spíše té katolické, kterou zde většina zná, i když jen z druhé ruky.
V rámci dalších článků bych chtěl postupně začít rozebírat celou záležitost již ze stránky praktické a projít tak postupně všechny mi známé a mnou používané techniky, které tato praxe nabízí.
V rámci toho bude samozřejmě třeba také rozebrat pozadí a souvztažnosti oněch prací s danou věroukou, čímž tedy zabrousím do křesťanství a jeho učení jako takového.
Doufám tedy, že již brzy u dalšího pokračování těchto článků na shledanou.
Gideon Etzler
Zamýšlím se nad úryvky z Bible, kde se píše, že jej jeho učedníci spatřili po zmrtvýchvstání a mluvili s ním.
A také mi vrtá hlavou, proč, kdyby nebyla pravda, že skutečně vstal z mrtvých, tak proč se jeho učedníci se nechali za šíření Kristova evangelia i ukřižovat? To by udělal jen blázen, že by šel až na smrt pro něco co není pravda.Pokud by opravdu Krista neviděli ymrtvychvstalého, pak muselo by být všech 12 jeho učedníků dušeně narušenými osobnostmi, aby šířili nepravdivou zvěst a šli až na smrt pro tuto pravdu.
Pokud mi někdo můžete toto objasnit, budu jen ráda.
Předem děkuji
Tak buď příjmeš argumentaci ve stylu knih, jako je třeba „Více než tesař“, nebo se budeš zamýšlet ještě dál. Člověku může být velmi blízká myšlenka, že když uvěří v Krista, může vlastně začít znovu, mít úplně jiné priority a mít rád lidi i sebe. Tohle samo je něco, za co by člověk dal život. jenže k tomu dostane ještě celou ideologii – Když věřit v Krista, tak podle Bible a doslovně (podle výkladu církve) – včetně šesti dnů stvoření, formování ženy z žebra, třídenního úpění Jonáše v břiše ryby, zmrtvýchvstání atd. Jít na smrt pro něco, co není pravda, to opravdu moc zdravě nezní. jemnomže to opravdové je v tomto případě změna života a jeho nasměrování, pocit spolupatřičnosti s někým, ne nějaký smyslový podnět nebo ideologický aspekt, ten je pak obvykle jenom záminka. Kolik Ariánů zaplatilo životem za trojiční spory, kolik ortodoxních za jedno písmenko v Krédu, kolik raskolniků za schovaný prostředník, kolik adventistů za sobotní klid… byli to blázni, kteří bazírovali na blbosti? nebo tam šlo o něco hlubšího a zásadnějšího, co se tak těžko popisuje?
Napadlo mě, jak je to s těmi vizionáři s Medžugorje. Viděli nebo neviděli? A dali by za to hlavu?
Souhlasím. Bez ohledu na pravdivostní hodnotu jednotlivých výroků z Bible se jedná o působivý mýtus, který když se žije, tak hluboce proměňuje život, jeho smysl, pocit z jeho naplnění, atd. atd., což už jsou dost reálné věci. Docela dost lidem to „frčí“ dobře.
Můžeme to srovnat s mýtem kapitalismu , dokonalosti neviditelné ruky trhu vylepšené subvencemi tady, dotacemi tamhle, lehkým vykořisťováním třetích zemí v rámci zákona o volném trhu, hledáním „nových trhů“ atd., a udělat bilanci těch, kterým tento mýtus „frčí dobře“ a kterým ne. A třeba to srovnat s tím křesťanským. Oba mýty, jak křesťanský, tak globálně kapitalistický, měly svou dobu, kdy byly považovány za něco absolutního a univerzálního. Křesťanský u nás v minulosti a v některých částech světa dodnes, kapitalistický dnes a skoro všude. Univerzalita se dokazuje tím, že se všem na sílu tento mýtus vnucuje nikoli jako mýtus,ale jako pravda, bez možnosti volby alternativy. Žít podle pravidel dominantního mýtu, který se usilovně snaží naturalizovat tak, aby se tvářil jako skutečnost sama o sobě, musí i ti, kteří o to původně nestáli.
Esence se přitom vytrácí. Základem poznání by IMHO mělo být to, že vše co běžně vnímáme je mapou, mapa není území, a mapa nikdy nebude územím, a tvářit se, že tohle je tak dokonalá mapa, že tomu přestaneme říkat mapa a začneme to brát jako území, je projevem základní nevědomosti ve světě a „kořenem všeho zla“.
Děkuji za reakci.
Pravda , uvažuji na podkladě popisovaných události. Pokud tedy Ježíš nevstal z mrtvých, pak si vybral patologické a chronické lháře, kteří až do konce svého života šířili bludy a dokonce dokázali strhávat i davy a nakonec se z toho všichni zbláznili a nechali se i za všechny své bludy ukřižovat.
Jenže když budu uvažovařt ještě o dalších skutečnostech,
tak proč Kristovi učedníci se bojí v den jeho ukřižování a Krista zapírají a po jeho ukřižování se dokonce schovávají, aby snad i jim se něco nestalo. Jednoduše jsou to ustrašenci, bojí se o svůj život. (To už moc dobře nejde s možností výše popisovanou – že se nechají ukřižovat).
Co jim dodává sílu, že pak neohroženě jdou a vyučují? Že by zmrtvýchvstání? To se opravdu ještě nikomu nepodařilo vstát z mrtvých a Ty kteří tomu přihlížejí to silně nabije a stávají se neohroženými a mají sílu se i nechat ukřižovat
Pokud je Bible mýtus, proč to takto logicky do sebe zapadá? Je to fakt divné.
_
Jinak souhlasím, pokud člověk žije, ať věří nebo ne a myslí vše opravdově a hledá smysl svého života a jeho naplnění, jistě najde co potřebuje a prožije krásný život, který ho přetváří.
Přeji Vám, abyste žili to, co je vám blízké a co vás naplnuje, to co vám dává odpověď na Vaše otázky a byli tak v harmonii se sebou i s okolním světem.
Zlatomíro, poslechni, mně pořád k těm tvým úvahám napadají paralely: rok 1844; William Miller se svým zástupem očekává druhý příchod Ježíšův, který vypočetl a doložil tak, že mnozí už s žádnou budoucností nepočítali. Po 22.10.1844,kdy se objektivně nestalo vůbec nic byli všichni naštvaní, zoufalí nebo zmatení, dělali si starosti o život a další existenci(tak jako svědkové ukřižování). Stačilo doplnit vystvětlení, že toho dne „došlo k pomazání nebeské svatyně“ a za tuhle „pravdu“ lidi vzdávali kariéru, dělali si problémy a dávali život. Proč?
Stejná situace v roce 1914, kdy Badatelé Bible čekají Armagedon. Po letech pilného kázání, kterému zasvětili svůj celý čas najednou frustrace a posměch okolí. Avšak hle, přišlo „nové světlo“ a nová interpretace – „výpočet byl správný, Ježíš byl pomazán na krále. nyní nepomine generace, aby se vše nestalo“ a s touhle vizí se formují Svědci Jehovovi, kteří jsou ochotni odmítat transfuze, jít do koncentráku a nebo pracovat na šachtu, aby nemuseli na vojnu… Co jim dává sílu, že tak neohroženě jsdou a vyučují, co je nabije? Pokud je pomazání svatyně 1844 a korunování Ježíše 1914 mýtus, proč to takto „logicky“ do sebe zapadá? není to taky divné?