Křesťanská magie: Ježíš Nazaretský
Autor: | Gideon, 22. 12. 2011 | Komentáře: (8)
Mnohokrát jsem se v životě setkal s otázkou konfliktu křesťanství a magie. Lidé se často ptají, jak může být někdo zároveň mágem a křesťanem, nebo jak může s klidným svědomím křesťan a mág spolupracovat, když se tyto nauky navzájem vylučují a popírají. Faktem však je, že jsem nikdy nenašel nic, co by tyto učení navzájem popíralo a vylučovalo. Jediné co je totiž, až na výjimky, navzájem vylučuje jsou lidé, kteří chybně interpretují svá učení a v touze po jedinečnosti své pravdy tak vytváří hranice tam, kde byla původně vstřícnost a pochopení.
V dobách minulých magie bez potíží, i když tajně, pracovala s křesťanskými modlitbami, hodnotami a symboly. Její síla se v mnoha grimoárech opírala o křesťanský základ, který její provozovatelé měli a znali. Pokud se navíc budete dívat opravdu pozorně, můžete v křesťanské nauce samotné najít mnohé podobnosti s technikami, které ve své praxi mágové a mystici běžně používají, nebo jste o nich slyšeli ve spojitosti s některým z východních učení.
Proto jsem se rozhodl vytvořit tuto sérii článků, ve které bych chtěl probrat poněkud zanedbané téma křesťanské magie, jež nabízí velmi široké spektrum uplatnění a jistě se může dávat na roveň jiným magickým či mystickým školám.
Je jen třeba prozkoumat ji poněkud hlouběji a nahlédnout až za nánosy balastu, které byly na tuto nauku se staletími nabaleny. Koneckonců tato víra nebyla po dlouhou dobu jen duchovní naukou, ale také absolutním prostředkem moci a kontroly. To, jak mi jistě dáte za pravdu, musí mít svůj nesmazatelný dopad na jakoukoli duchovní nauku.
Nejdříve však upozorním na několik věci:
- Celé pojednání je jen mým pohledem na tuto problematiku a rozhodně se v mnoha směrech neshoduje s běžným výkladem písma. Z tohoto důvodu vás také prosím, aby jste při čtení těchto článků zapomněli na klasický výklad Písma a z něho plynoucí doktrínu církve.
- Některé mé citace z Bible, které zde budu uvádět jako příklady se mohou lišit u různých vydání této knihy. To je zapříčiněno překladem, který závisí vždy na různých překladatelích. Odlišnosti nejsou v zásadě nijak velké, ale někdy může věta nabýt zcela nový podtextový smysl, i když hlavní myšlenka je zachována.
A nyní již k samotnému článku…
O Ježíši Nazaretském
Věřím, že jen pohled na toto jméno mnohým z vás zvedá tlak, ale mějte prosím chvíli strpení. Nejde totiž mluvit o této nauce bez toho, aniž bychom se mu vyhnuli. Nyní mi však nejde o něj jako o syna božího a Boha spasitele, ale spíše jako o člověka, mága a mystika, jelikož pochopení této věci je základem pro chápání celé nauky v poněkud jiném světle.
Ježíš Nazaretský byl dle Bible synem Panny Marie, a jeho vychovatelem — nikoli otcem — byl Josef. V rámci vánočních pohádek myslím toto a zbytek o chlévu a hvězdě známe všichni. Dle církevních výkladů neměl bratry ani sestry. Jeho otcem byl Bůh a díky tomu měl moc konat zázraky a vládl nad životem a smrtí. Anděl zvěstoval Marii jeho narození, načež ona jako panna počala.
Myslím, že této verzi z nekřesťanů nevěří nikdo a v křesťanské komunitě ji většina chápe spíše jako symbol, o kterém se nediskutuje, než aby polemizovali nad reálností celé situace. Faktem však zůstává, že navzdory tomuto výkladu písma je v Bibli přímo psáno: „Přišli za ním jeho matka a bratří, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: »Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.«“ [Luk 8, 19-20]. Z tohoto textu je tedy jasné, že další rodinu měl. Pro mně osobně z toho plyne také to, že i přes možnost zvěstování jeho matce Marii andělem o výjimečnosti jejího budoucího syna on sám byl pouhým člověkem.
Pokud byl však pouhý člověk, vyvstává otázka. Kde se vzala jeho moc a síla? To nám, jak věřím, může osvětlit pasáž o klanění mudrců z východu, která je uvedena v evangeliu podle Matouše. Píše se tam přímo toto: „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: »Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.«“ [Mat 2, 1-2] To mě vede k dvěma závěrům. Buď tedy jsou mudrcové další z mnoha legend, které se za léta nabalily na Ježíšovu osobu, nebo skutečně přišli a potom bych v této události hledal kořeny jeho učení a moci.
Když se totiž podíváte na východ od dnešní Izraele, můžete vidět mnoho zemí, jako byla Persie a před-islámská Arábie, ve kterých bylo běžnou praxí rozeznávání zázračných a prorokovaných dětí. Navíc v rámci Hedvábné stezky nebyla ani Indie a Tibet, se svou praxí hledání reinkarnovaných mistrů, příliš daleko. Proto věřím, že Ježíš mohl být jedním z těchto vyvolených a označených dětí.
Zde bych ještě zdůraznil také to, že o Ježíšově životě nemáme skoro žádné zprávy do věku 30 let, kdy se dle Bible nechává pokřtít a začíná konat zázraky. Přesně se píše: „Když Ježíš začínal své dílo, bylo mu asi třicet let.“ [Luk 3, 23] Jediné zmínky, které máme z doby před křtem jsou část Matoušova evangelia [Mat 2, 13-23] popisující útěk do Egypta hned po Ježíšově narození, ze kterého se brzy vrátili, a popis o nalezení Ježíše v chrámu ve věku dvanácti let [Luk 2, 41-52]. Co dělal po tom se již nikde neuvádí, kromě několika zmínek jako je tato: „Dítě rostlo v síle ducha a moudrosti a milost Boží byla s ním“ [Luk 2, 40].
Po tomto čase se Ježíš nechává křtít Janem Křtitelem [Mat 3, 13-17], odchází na poušť, kde zůstává po 40 dní až do vyhladovění a je následně pokoušen Ďáblem [Mat 4, 1-11]. Po návratu z pouště začíná učit, koná zázraky a vybírá si skupinu svých nejbližších žáků. Těm pak předává své nejvyšší učení, mystéria [Mat 10, 1 + 8] a později i druh osvícení, či chcete-li nejvyššího zasvěcení [Skutky 2, 1-4].
Je pravda, že o sobě v tomto čase mluví často jako o synu Božím, přesněji mluví o Bohu jako o svém Otci, ale toto je podle mne chápáno ve špatném kontextu. Nikdy totiž netvrdí, že je jediným božím synem, právě naopak. Neustále hovoří o Bohu jako o „našem Otci“ [Mat 6, 1-18] z čehož tedy plyne, že i my máme o sobě uvažovat jako o dětech Boha. Nutno také dodat, že i nejpodstatnější modlitba , kterou nám Ježíš dle evangelií předal začíná slovy: „Otče náš, …“ [Mat 6, 9], nikoli „Otče Ježíšův, …“.
Zde bych vás také odkázal na Starý zákon, kde se píše: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ [Gen 1, 27]. Neprohlašoval se tedy za jediného syna božího, ale spíše tím poukazoval na boží podstatu nás všech.
Ježíš nakonec předpovídá svou smrt [Mar 10, 32-34], nechává se ukřižovat a po třech dnech od jeho smrti mizí ze zapečetěného hrobu [Mar 16, 1-8], což se bere jako jeden z největších důkazů jeho božství.
Navzdory této legendě o nanebevstoupení je samozřejmě možné, že jeho tělo bylo ukradeno učedníky a následně ukryto před světem na neznámém místě. Jelikož je však několikrát uváděno, že hrob byl zapečetěn [Mat 27, 66], a tedy únos nebyl možný, napadá mne ještě jedna alternativa vzhledem k tomu, že byl nejspíše jedním z největších mistrů magie a mystiky své doby.
Existují totiž určité východní praxe, jako je například technika duhového těla (tib.: འཇའ་ལུས་, wylie: ja‘ lus), jejichž provedením dochází k posmrtnému zmizení celého člověka, či jeho naprosté většiny. Pokud byl tedy Ježíš skutečně tak osvíceným mužem jak se v Bibli píše, nemohlo být pro něj problémem realizovat jednu z výše zmiňovaných praktik.
Ať už byl Ježíš ovlivněn některým z východních učení či nikoli, stále je faktem, že jeho moc a duchovní síla byly, s přihlédnutím k přisuzovaným zázrakům, takřka nekonečné. Byl jedním z největších učenců a mistrů své doby a své učení předával svým žákům, kteří hlásali novou nauku křesťanské víry.
Je pravda, že mnoho tajemství jeho nauky bylo za léta ztraceno a mnoho dalšího je pokrouceno naprosto k nepoznání, ale i přes to všechno si ona nauka stále uchovala svou sílu, dnes ukrytou v modlitbách a symbolech symbolů, které můžete vidět dnes a denně všude kolem sebe, aniž by jste si to uvědomovali. Smutná je však i ta skutečnost, že toto si dnes většina křesťanské obce a mnoho věřících neuvědomuje, ba dokonce i kněží praktikují obřady a modlitby, aniž by si připouštěli a chápali jejich hlubší význam. Tím pak bohužel sami přichází o možnost těžit z hloubky a síly své vlastní nauky a její význam rychle upadá a chátrá.