Exorcismus v kulturách a dnešním světě
Autor: | Carol, 01. 09. 2010 | Komentáře: (3)
Exorcismus je pro křesťanské církve velmi kontroverzním tématem. Ačkoli velké církevní kolosy jako Římskokatolická nebo Pravoslavná církev exorcismus berou jako součást své praxe a svého práva, většina protestantských církví exorcismus a existenci Ďábla neuznává.
Podobně tomu je i v kruzích okultních. Vymítání Ďábla na mnoho lidí působí jako žert. Doby inkvizice a upalování čarodějnic už máme přeci dávno za sebou, proč s tím tedy otravovat dnes? Nakolik ale vůbec víme, co to exorcismus je, že se ho snažíme vehementně strkat na druhou kolej?
Definice exorcismu
Původ slova exorcismus pochází z řeckého ἐξορκισμός (exorkismos) a dalo by se přeložit jako vyhánění nebo také zaklínání. Definovat bychom tento pojem mohli jako náboženský úkon, jímž se z lidí, zvířat či věcí vyhání zlé síly – nejedná se tedy pouze o Ďábla, ale i jiné zlé duchy.
V náboženském kontextu by se ovšem exorcismus mohl definovat spíše jako zříkání se všeho zlého. Nejde tedy jen o vymítání zlých duchů či přímo Ďábla, ale i o zříkání se neřestí, zavazujíce se nehřešit a odolávat pokušení.
S definicí exorcismu také úzce souvisí definice Ďábla, nebo také Satana. Řecké substantivum διάβολος je odvozeno od slovesa διαβάλλειν (diaballein). Konkrétním významem je klamat, nebo také obviňovat. Nám je ovšem znám spíš latinský výraz, a to diabolos, který latina převzala jako technický termín.
V hebrejštině se ovšem setkáváme s termínem השטן neboli Satan. Ve Starém Zákoně nalezneme velmi mnoho odkazů na tuto bytost. Nikdy tu ovšem nevystupuje zcela záporně. Připomeňme si například Jóba, kde Satan s Hospodinovým svolením Jóba zkouší v bohabojnosti.
V Novém Zákoně je ovšem definice Satana, neboli Ďábla radikálnější. I sám Ježíš zde své protivníky označuje jako děti Ďáblovy (J 8,44). Satana (Ďábla) můžeme tedy chápat jako protivníka Boha, který ovšem nakonec bude stejně přemožen (Ř 16,20).
Vymítání ovšem není vlastní jen křesťanství, ačkoli v našem sociokulturním prostředí je asi nejvýraznější. Vzpomeňme na šamanismus různých kultur, kde navazování spojení s různými bytostmi je naprosto normální. Nutno podotknout, že komunikaci s „nadpřirozenem“, jehož nedílnou součástí je i vymítání, dovedly k dokonalosti různá africká náboženství a víry.
Vraťme se ovšem k nám známější formě a to jest exorcismus křesťanský. Katolická církev rozlišuje malý a velký exorcismus. Malým exorcismem je obřad, při němž se katechumen zříká Ďábla, všeho čím působí a čím se pyšní. Nejedná se tedy přímo o rituální vymítání, jak ho známe z filmů a literatury, či ze samotných procesů vedených katolickou církví. Tzv. malým exorcismem může být klidně i četba bible, modlitba či zpověď.
Velkým exorcismem je pak obřad, při kterém je z dané osoby, věci či zvířete vyháněn sám zlý duch či Ďábel.
Exorcismus a právo
Dnešní podoba se zakládá na již zmiňovaném II. Vatikánském koncilu který proběhl v letech 1962 – 1965. V § 1. kánonu 1172 se dozvídáme, že „nikdo nesmí zákonně vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné dovolení od místního ordináře“. A § 2 téhož kánonu dovozuje: „Toto dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, věděním, moudrostí a bezvadným životem“. Jde o kánony posvěcující služby církve, prakticky tedy o jádro samotných Římskokatolických rituálů. Jedná se o kánony týkající se posvěcující služby církve, tedy záležitost hluboce spirituální, ovšem prakticky o samo jádro katolických rituálů. V praxi to pro nás znamená, že kdokoli, kdo chce vykonávat exorcismus, musí mít „požehnání“ od příslušného ordináře. Tímto ordinářem dnes chápeme biskupa příslušné diecéze. Pravomoc vykonat velký exorcismus má pak každý vysvěcený kněz. Pokud ovšem kněz na své faře zaznamená domnělý případ posednutí Ďáblem nebo zlými duchy, musí požádat o svolení svého biskupa. Ten následně pověří kněze k vykonání určitého exorcismu. Toto pověření se vztahuje pouze na konkrétní případ posedlého. Další možnosti kterou církevní právo uznává je tzv. nižší svěcení na exorcistu. Přidělením tímto úřadu daný kněz získává pravomoc vykonávat exorcismus u všech posedlých bez individuálního svolení biskupa. V České Republice v současné době je pouze jeden exorcista který má toto pověření úřadem. V zahraničí často exorcista vůbec ustanoven není. Nutno také dodat, že v posledních letech se církev od exorcismu dosti odklání, ačkoliv existenci zlých duchů a Ďábla v žádném případě nepopírá.
Rituale Romanum kdysi a dnes
Samotné Rituale Romanum prošlo svou první a jedinou úpravou v roce 1998 až 1999 a to po více jak 350 letech.
Roku 1977 otřásla celým Německem událost, kdy ve věku 23 let zemřela dívka pod vlivem exorcismu. Ačkoliv jí doktoři diagnostikovali epilepsii, hluboko věřící rodina byla přesvědčena, že je posedlá Ďáblem. Po několika měsících neléčené epilepsie dívka umírá na dehydrataci a naprosté vysílení. Nutno říci, že toto byl poslední oficiálně konaný vymítací rituál na území Německa. Z popudu této šokující události byl vznesen návrh na revizi celého sylabu Rituale Romanum, což se i r. 1998 stalo.
Důležité je také ale podotknout, že např. na území Ruska je několik případů, kdy kněz (pravoslavná církev nemá přímo úřad exorcisty) „vyléčil“ člověka ze schizofrenie, kterému lékaři již dávali velmi malou naději na uzdravení a to pomocí exorcismu.
Praktický Exorcismus
O revizi „příručky“ pro exorcisty žádali i sami exorcisté. Jednalo se jim mimo jiné i o zavedení modliteb k Panně Marii a vytvoření modliteb pro specifické situace. Exorcisté ovšem s výsledkem revize nejsou spokojeni. Dle předního Římského exorcisty Gabriela Amortha je nyní Ritale Romanum nepoužitelné.
Pokud se zamyslíme nad samotným smyslem této celé „estrády století“, může se nám zdát jako účelový nástroj pro manipulaci s lidmi. Nenechme se ovšem mýlit. Katolická církev je ortodoxní a exorcismus je pro ně z velké části velmi citlivou a interní záležitostí. Na území ČR se ročně vykoná jen několik málo vymítání ďábla nebo osvobozování od jeho vlivu. Nemůžeme ani s klidným svědomím říci, že je to celé pouhá pověrčivost a omezenost ustrašených lidí. Každý praktikující člověk, který měl jen jedinkrát v životě čest s bytostmi nehmotné úrovně, mi dá za pravdu, že se nejedná o věci zcela bezpečné a jako s takovými je třeba s nimi nakládat. Ani tak ale nemáme jistotu, že vše dopadne tak, jak jsme chtěli a i „mistr tesař se někdy utne“. Zkušenější magik se s problémem leckdy vyrovná sám, nebo má minimálně představu jak postupovat. Díky novému fenoménu „magie“ který se rychle šíří i mezi laickou veřejnost přímo úměrně roste i nebezpečí nesprávného pracování s bytostmi jiných úrovní a tím i nebezpečí nejen pro psychiku daného člověka. Exorcismus má proto dnes smysl více než v minulosti.