Tyranem nebo bódhisattvou?

Autor: | , 04. 07. 2008 | 3 komentáře

S osobnostním vývojem se pojí nárůst zkušeností, moudrosti a charismatu. Jednou tak takový Adept Poznání s překvapením zjistí, že ačkoli se ve vší skromnosti sám nepovažuje za nikterak osvíceného a schopného, druhým tak již může začít připadat. Posluchač pak začíná vyslovené myšlenky někdy více, někdy méně kriticky přijímat jako rady moudřejšího. Někdo si dokonce spontánně začne dělat výpisky toho, co považuje za přínosné či obohacující. Jak si dát pozor, aby pokornému a skromnému Adeptu brzy nenarostla pýcha, pocit velké moci a vlastní důležitosti?

Výše popsané je patrně začátkem toho, co Carlos Castaneda uvedl jako jednoho z nepřátel člověka poznání. Prvními dvěma nepřáteli jsou strach a jas mysli. Tím třetím je právě moc. Don Juan popisuje nebezpečný průběh takto: „Poroučet. Začít kalkulací s rizikem a končit u vytváření zákonů. Člověk se cítí pánem. V tomto stadiu si jen stěží povšimne, že je nepřítelem zcela obklíčen (…)“ (Castaneda, 1996, str. 56).

Čeho všeho lze v takovém stavu dosáhnout? Vyjmenujme několik vzrušujících možností:

  1. získat v nějaké organizaci řídící funkci a získat právo ovládat své podřízené,
  2. vstoupit do politiky a rychle dokázat své kompetence uplatňovat své záměry,
  3. založit „pracovní skupinu“ (vulgo „sektu“) s nějakými vznešenými duchovními cíli, báječně znějícími idejemi a vyhlídkami ve světlé zítřky a stát se jejím vůdcem (vynikající „deset a jeden postup jak si založit sektu“ od Jiřího Vojnara viz jeho kniha nebo článek od Asdareela (2003)),
  4. založit alespoň nějaký internetový projekt, prohlásit jej za lepší než všechno, co vzniklo doposud, a usilovně přesvědčovat co nejvíce lidí, aby investovali svůj čas právě do tohoto projektu a ne jinam (populární jsou zejména diskusní fóra, neboť ta v sobě mají z principu vybudované sofistikované mechanismy jak okrádat o stále více a více času při prchlivém pocitu, že to přece jen k něčemu je).

Sektu ne

Řekněme, že ale nechceme budovat ani sektu, ani si jiným způsobem boostovat ego. Chceme dál pokorně postupovat v poznávání čisté Skutečnosti stále méně zakalované ego-konstrukty a iluzorními představami. Castaneda radí „s rozvahou se [nepříteli Moci] vzpírat, dojít k poznání, že moc, kterou člověk zdánlivě nabyl, není ve skutečnosti jeho“. Můžeme přijmout třeba tezi, že se otvíráme a necháme naším prostřednictvím působit Boha, že namísto disharmonického intervenování prostřednictvím „Já“ se stále více a nalaďujeme to, co nám přináší vesmíru imanentní „univerzální generátor informace“. Stáváme se tak „průtokovým transformátorem“ energií a informací, který ale můžeme v případě potřeby upravit („ohnout“) vůlí. (Aby bylo jasno, že není nutné se „umrtvit“ a nechat se jen pasivně vláčet okolnostmi.)

Platón pravil, že „veškeré vědění je jen rozpomínání“, lidově se říká, že „všechno už někdo vymyslel“. Co ale tedy dělají ti, kteří druhým servírují ideje? V podstatě „jen“ opakují známé věci takovým způsobem, že to dokáže zasáhnout mysl druhého v dané době a za daných okolností. Pro přiblížení podstaty idejí tak vznikají komentáře k dílům, texty dávných mudrců a mystiků jsou převyprávěny moderním způsobem, aby metafory dávno zapomenuté a nesrozumitelné byly aktualizovány. Kryptickou stručnost Pataňdžaliho jógasútry mi tak třeba pomohly překlenout až Minaříkovy komentáře k tomuto esenciálnímu jógickému dílu. Podobnou facilitační funkci vlastně plní každý, kdo věci, které již sám uchopil, parafrázuje a předává dalším.

Citace a parafráze

V tom je patrně ten rozdíl mezi tím, kdo jen doslova papouškuje, co si přečetl, a tím, kdo již dokáže nějak integrovat poučení mistrů s vlastním pochopením dané věci. Ten první se jen naučil, co „říká ten a ten“, ale ještě tyto myšlenky nekonfrontoval se svým vlastním pohledem na svět. Ten druhý už svůj pohled konfrontoval s okolím, a buď ve výsledku svůj pohled udržel a pohled druhého zavrhl, nebo svůj pohled upravil či přestavěl.

Takovou integrací lze získat určitou moc, pokud se subjektivní obraz světa jednotlivými modifikacemi přiblíží jakési Podstatě. Je zajímavé, že si toho zřejmě dokáže (většinou podvědomě) povšimnout i posluchač, když se např. rozhodne si danou myšlenku zapsat. Ačkoli možná zatím neví, proč, daná myšlenka jej zaujala a ovlivnila natolik, že považuje za vhodné s ní vést dialog, rozjímat o tom — a v důsledku možná rovněž přizpůsobit své vnímání světa. Některé myšlenky tento obraz modifikují méně, některé více.

Velcí myslitelé jsou velkými většinou proto, že dokázali dát světu myšlenku v takové formě, která dokázala doslova pohnout světem, tedy modifikovala světonázor tisíců až miliónů lidí.

Z mé vlastní zkušenosti: jsou autoři, kteří mne nijak neoslovili a patrně tak nikterak nezměnili mé vnímání světa. A jsou mistři, kteří dokázali (ať už osobně, ze záznamu, či písemně) natolik silně zachytit háček, že ve mě a v mém světonázoru vypálili patrně trvalou signaturu své ideje, která tak skokově ovlivnila a nadále ovlivňuje mé vlastní vnímání světa. Otisky, které budou v budoucnu utvářet tuto mozaiku s názvem „můj světonázor“, možná budou jednou překryty otisky jinými — silnějšími, výraznějšími, popírajícími pravdivost dřívějších názorů atd. Ale stejně jako přemalováním fresky freskou jinou se ta původní zcela nezničí, ani tyto staré signatury zcela nezmizí. Vše, co jednou absorbujeme, se stává součástí našeho procesu vývoje.

Myšlenky, které se nás dotknou nejvíce, jsou takové, při jejichž čtení si uvědomujeme s neochvějnou jistotou ten pocit déjà vécu (doslova „již zažité“, podle Platóna „to co tu pořád bylo a je, a konečně jsem si to uvědomil“). S extatickým chvěním hltáme jedno slovo za druhým, znovu a znovu o něm přemítáme, a získáváme pocit, že výstižněji to už vyjádřit nešlo, že tohle je právě jedna z vesmírných rovnic, které byly použity Pánem Bohem při jeho vzniku… Francouzi pro to mají krásné spojení, ça m’a beaucoup touché. Nevím proč, ale překlady do ostatních jazyků, ač provedeny sebeprecizněji, necítím tak silně jako tento „originál“.

Schopnost oslovit druhé jako dar?

Získanou schopnost „produkovat“ myšlenky, které dokáží druhé takto oslovit, lze považovat za určitý dar. S mocí, kterou to ale přináší, by ale měla existovat i zodpovědnost. Alfou i omegou jógy — obecně duchovní cesty jako takové — by měla být a je etika. Za tu však nelze počítat nějaký oktrojovaný soubor regulí, jak jej ustanovil nějaký církevní papaláš nebo jiná autorita. Jak praví Williams ve své moudré knížce aforismů, „veškerá morálka musí být postavena na vnitřní pravdě. Každá morálka, která se příčí vnitřnímu poznání, je nemorální.“ (Williams, str. 102). Spojíme tedy tento postřeh s dalším z téže knihy: „My jsme Bůh — dost dlouho jsme potřebovali, než jsme na to přišli, není-liž pravda? — a je nejvyšší čas, že jsme konečně přestali za sebou vláčet ten pocit viny a začali se věnovat podstatně významnějšímu tvoření nebe na zemi…“ (Williams, str. 29).

Výsledek se přibližuje tomu, co Crowley označil jako Pravá Vůle. Tedy naše Pravé Já, jinými slovy en-theos (Bůh uvnitř nás). To by měla být síla, která by měla zajišťovat, aby naše činy druhým skutečně pomáhaly k jejich vlastní realizaci, a nikoli je otročily pro naše vlastní záměry. Je na nás, jestli se staneme tyranem nebo bódhisattvou.


Použitá a doporučená literatura

  • Asdareel (2003). Psychologická manipulace zhoubných kultů. URL: http://globalsystems.3web.cz/clanky/kulty.htm
  • Castaneda, C. (1996). Učení dona Juana. Praha: Chvojkovo nakladatelství.
  • Minařík, K. (1994). Pataňdžaliho jógasútra. Praha: Canopus.
  • Williams, P. (1996). Tak už se pusť! Brno: Horus.

Komentáře ke článku “Tyranem nebo bódhisattvou?”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit