Pohřební rituály

Autor: | , 24. 04. 2008 | Komentáře: (4)

Nabízím názor a osobní výpověď na téma posledního rozloučení. Nesděluji žádné Velké Antropologické konstanty ani neobjevuji nic nového, nicméně je to ze života.

Stejně jako jsou u svatby nesmírně důležité všechny ty „věci okolo“, chtěl bych ukázat, jak je to důležité u pohřebních rituálů, a to ve formě běžného pohřbu řekněme v křesťanském duchu. Nechápal jsem a nechápu, proč se dnes polovina úmrtí obejde bez pohřbu a na parte se pak objevují takové ty texty „se zesnulým se rozloučíme v kruhu rodinném“, bla bla bla — přičemž mám pocit, že se nejedná o náhradu pohřbu nějakým domácím rituálem v kruhu rodinném, jak hlásá parte, ale zkrátka se jakákoli ritualizace zruší v jakési naivní víře, že to bude pro všechny lepší.

Pravdou je dle mého názoru i zkušenosti pravý opak — zrušením takového rituálu se pro všechny pozůstalé stane odchod jejich bližního smutkem, který nic nedokáže narušit, transformovat, rozpustit.

Podobně jako se určité chronické zdravotní problémy dají vyléčit tak, že se chronická forma patologie změní na akutní, se kterou pak tělo po nějaké době dokonale zatočí, jsou rituály přechodu právě od toho, aby jakési chronicky působící kontinuum „rozřízly“ do akutní formy, která pak má možnost se rozpustit, vstřebat.

K čemu tedy slouží takový pohřební obřad/rituál (především pro pozůstalé, neboť z jiné roviny nemohu soudit pro absenci empirických dat)? Pokud pominu rovinu „přechodu“ pro toho, který odešel, je zde zcela zásadní rovina „přechodu“ i pro všechny ostatní, zúčastnivší se závěrečného rituálu. Zde stojí za povšimnutí, že každý považuje za zcela automatické použití rituálního oděvu (černé barvy a splňující celou řadu parametrů), určitý rituální způsob chování (vážný zasmušilý výraz, absence smíchu atd.), přítomnost kněze, který čte relevantní pasáže z Bible, provedení na rituálním místě (obřadní síni u hřbitova…) atd. atd.

Vzájemné setkání pozůstalých právě kvůli této příležitosti, sdílení společné skutečnosti, kondolence přímým příbuzným, atmosféra místa i chování ostatních lidí, hudba hraná v průběhu obřadu… to vše způsobí u drtivé většiny těch, kterých se odchod zemřelého silněji dotknul, právě plné projevení emocí a katarzní proces, který by si málokdo v této míře a formě dokázal (a vůbec by dobrovolně chtěl) prožít jen tak sám doma v hlavě.

Rituál navíc jasně sděluje nevratnost situace, a tak výrazně pomůže zejména těm, kteří od okamžiku úmrtí až do této chvíle nedokázali myslet na nic jiného.

Interpretace jednotlivých znaků takového obřadu by byla na dlouho a určitě už se jim někdo detailně věnoval, nicméně jako résumé bych dodal, že to co jsem tu psal, se týká všech „dimenzí“, které objektivně či subjektivně existují. Netřeba to redukovat na jakési primitivní behavioristické vysvětlení: takový obřad je nesmírně silným rituálem co má v sobě velice výrazně přítomen numinózní, transcendentní aspekt.

V posledních týdnech jsem se zúčastnil dvou takových pohřbů (mých nejbližších kamarádů a bývalých spolužáků), a (docela pochopitelně) se pro mě jednalo o nejsilnější rituály, které jsem kdy prožil. Vůbec nevadilo, že šlo o „tradiční křesťanské obřady“, neboť osobně považuji náboženskou tvář takových rituálů pouze za vnější masku, která může mít tisíc a jednu barvu, ale uvnitř pokaždé skrývá stejnou Podstatu.

Na závěr bych jen zmínil ještě jedno hledisko, na které se může zapomínat, a tím je léčivý charakter hudby. Z muzikoterape­utického hlediska tak silný katarzní účinek měl v obou případech sborový zpěv místního sboru.

Jan Keller svého času pronesl, že začátkem konce civilizace je, když se začne stírat rozdíl mezi posvátným a všedním. Nemůže být lepšího příkladu než upouštění právě od takto zásadních přechodových rituálů.

Jinak — za to, že jsem se těchto rituálů zúčastnil jsem nesmírně vděčný, neboť změna před a po takovém obřadu je opravdu neuvěřitelná.

Komentáře ke článku “Pohřební rituály”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit