Jedna věc je esence nauky, a druhá věc jsou konkrétní formy, které její výklady zajímají. Byť tady a teď to je možná vysoce účinné používat aktuální reálie k ilustrování principů, o co jde, tyto dosti rychle zastarávají a něco takového zakonzervované v písemné podobě je za pár desítek let bez znalosti tehdejších reálií dosti neužitečné pro novou generaci.

Z tohoto hlediska je výhodné, pokud v nauce zároveň existuje konceptuální systém, který je méně závislý na reáliích jedné generace tím, že používá co nejobecnějších symbolů, které se vyskytují stovky a tisíce let bez zásadnějších změn. Trvanlivost účinnosti výkladu IMHO záleží hodně na tom, jak dlouho budou použité symboly nové generace podobně chápat.

Problém zastarávajících výkladů nauky by měli řešit učitelé, kteří znají esenci nauky a bez ohledu na formy, kterými se tato nauka komunikovala v minulosti, dokáží tuto esenci předávat přesně tak, jak to je s ohledem na okolnosti právě potřeba.

Konkrétní námitka k původnímu článku, co mě teď napadá – existuje nesčetně různých falešných stavů, které se maskují do podoby nejvyšší dokonalosti. A nekonečný regres je v tom, že lze výroky jako „žádný konkrétní zážitek není osvícením“ řetězit, resp. na sebe nabalovat jako slupky cibule donekonečna a třeba pořád nic.
Ono slavné „spočívání v buddha nature“ lze krom různých subtilních samsarických světů, které vypadají TAK [blaženě/kosmicky/whatever] zaměnit i za jakousi tupou neprojevenost, kde sice neprobíhá připoutanost k těm „mrakům“, ale to proto, že ty mraky jsou tak husté, že ani nemůže probíhat jakýkoli mentální proces ulpívání/reflexe/mentalprocessing. Žádné utrpení nevzniká, ale není ani moudrost. Stav prázdnoty, o kterém nevíme. Jde v tom pěkně zkysnout a není to kdovíjak užitečné. I k tomu může vést to „uvolnění“ (ale i soustředění)

EOF