Moudrost a profanace

Autor: | , 13. 07. 2010 | Komentář: (1)

Namalovaný obraz není to nejcennější. Schopnost malovat ano. — Gustav Meyrink, cit. Roman Mandys

Hodnota jakékoli zkušenosti včetně tzv. „vrcholného zážitku“ či „záblesku osvícení“ není jen v zážitku-jako-takovém, ale především v jeho moudrém uchopení. Nelze říct, že zážitek jako takový je bezcenným. Může jej ale být využito jak k osvobození se z dosavadních klamů, tak i k namotání se do nových klamů či přispění k všeobecnému zmatku ve vnějším světě.

Mysl má fantastickou schopnost poloautomaticky lepit významy na vynořující se jevy, a zapomínat na to, že toto přiřazení jevu a významu nebylo od samého počátku vnitřně zabudované v jevu samém, ale až v jeho uchopení myslí.

Rozličné stavy vědomí můžeme rovněž považovat za „jev“. Pomocí pojmů a termínů se pak druhému člověku i sami sobě pokoušíme takový jev přiblížit a verbální cestou uchopit. Jazyk a myšlení ale nabízí něco nevídaného: díky gramatice a znalosti obecných významů pojmů jsme schopni pracovat i abstraktně, ne-zakotveně v prožívaných skutečnostech. Pojmům vztahujícím se k prožívání a jejich popsaným vztahům můžeme, zdá se, nějak intelektuálně rozumět – není ale jasno v tom, že opravdu víme, co tyto pojmy tentokrát vyjadřují.

Dlouho jsem měl takovou představu, že toliko konceptuální snaha o uchopení neprožitého je jaksi v principu špatná, neužitečná, neopravdová, neupřímná atd. Nemusí tomu tak být zcela. K čemu jinému by takové struktury byly, kdyby byly pro „nezasvěceného“ zcela zbytečné?

Profanace

Šíření „map“ odkazujících na nějaký „terén“ (prožitou skutečnost) nesprávným lidem, v nesprávných okolnostech a nesprávným způsobem, zejména v případě duchovních nauk, můžeme označit jako profanaci. Negativní dopady profanace jsou vlastní vzdálení se odkazované skutečnosti, pocit ztráty energie či nezamýšlené a nechtěné uvěznění „oběti“ v pasti mysli a paradoxně tím dočasné zablokování jí přístupu k odkazované skutečnosti.

Dovedné prostředky

I prozatím čistě intelektuální mapy mohou posloužit i dovedně. Dobře předem informovaný cestovatel, byť se ještě v cílové zemi nenachází, už má velké množství relativně přesných informací, byť zatím neviděl skutečnost na vlastní oči. Jakmile ale dorazí na místo určení, předchozí „intelektuální“ poznání snadno zapadne do konečně zakoušené skutečnosti a tím se okamžitě stane konkrétním věděním zakotveným ve skutečnosti.

Těmto kvalitním informacím zjištěným a naučeným „před cestou“, říkám před-struktura (fore-structure).  Jedná se o žebřík, který ve správný čas snadno přivádí ke skutečnému poznání. Nově zažívaný jev nám „nasedne“ na termíny a pojmy, se kterými jsme se do té doby seznámili, čímž si snadněji vůbec uvědomíme významnost právě zakoušené zkušenosti, rozpoznáme její vlastnosti a zafixujeme si vzpomínku na právě tuto zkušenost i psychologické prostředky, kterými jsme se k takové zkušenosti dobrali. Před-struktura též mohla přímo být oním pomocným „žebříkem“ k tomu, abychom vůbec takového stavu dosáhli. Po jeho dosažení pak slouží jako krystalizační jádra, na která se nabalí jednotlivé prožitkové charakteristiky. Koncepty o daném stavu, které dosud byly jako „prázdné“ skořápky, se něčím zaplnily.

Tento proces zapadnutí „klíče do zámku“ je mimořádnou příležitostí k tomu, aby byl zároveň rozkryt pravý charakter konceptuální před-struktury. Pojmy a vztahy mezi nimi doposud tvořily články víry, a najednou „není pochyb“ o tom, na co jednotlivé pojmy a vztahy odkazují. Z předmětu víry a ukazatele mířícího kamsi do mlhy se staly jasné vektory, které ukazují na právě zažitou a správně rozpoznanou zkušenost.

Ulpívání a ikonizace

S postupujícím časem hrozí riziko, že blednoucí vzpomínky na tuto zkušenost a lpění na kdysi živých pojmech způsobí ikonizaci (http://snop.void.cz/hermag/ik.html). Ikona je mrtvý pojem, ze kterého ještě může vyzařovat dávný život obsahu, na který takový pojem jednou odkazoval. Místo provádění správných metod, které mohou vést k oživení obsahu ukrytého za pojmem, se mysl zoufale upíná k pojmu, doufaje, že se znovuzpřítomní daná kvalita – místo toho se ta jen vytěžuje a po jejím takřka úplném vyprázdnění hrozí, že pojem začne referovat k nějaké náhražce toho, k čemu se vztahoval původně.

Ulpívání neboli připoutanost k mrtvému pojmu může nabývat nejrůznějších podob. Mysl přitom vyvíjí aktivitu, aby tuto skutečnost zakryla. Podle toho, jak dovedně to dělá, je snadné nebo obtížné si tuto vnitřní tendenci uvědomit a přiznat. Kamuflážní schopnosti ega patrně neznají hranic. Zdá se mi, že konkrétní projev zakrývání lpění na mrtvole závisí na pevnosti jáské struktury a stupni rozvoje intelektu. Pro „dobře vytrénovanou“ mysl nečiní problém celou kauzu zaobalit do regrese n-tého řádu (ulpívání na {neulpívání na [neulpívání na (neulpívání na ulpívání)]}).

Takový jev může nastat tehdy, když si defektní mysl uzurpuje v rámci bytosti výkonnou moc, která jí nepřísluší – tj. postaví se na místo esence bytí, a vyvolá dojem, že právě tato defektní mysl je esencí existence. Záměna odrazu v zrcadle za samotný princip zrcadlení.

Moudrost nevzniká jen tím, že mysl zabijeme, intelekt pověsíme na hřebík a zcela se vzdáme procesu myšlení. Plnohodnotné, neikonizované poznání ale nevytvoří ani mysl, pokud bude jen variovat již známé v intelektuálním vzduchoprázdnu. Je potřeba znovu a znovu se pouštět do nových „instancí prožívání“ a z nich pak mít palivo, které nechť mysl používá jako výchozí surovinu a z ní sekundárně buduje pojmový aparát, který je-li „zakotven v datech“, může báječně sloužit např. jako již zmiňovaná před-struktura pro druhého. Mysl nicméně nesmí z pojmového aparátu vytvořit soběstačný, uzavřený systém. Úřad, který už ani nepotřebuje externí klienty, a dokáže spálit veškerou svoji energii na vnitřní procesy uvnitř sebe sama, je k ničemu. A zavřený úřad (intelekt pověšený na hřebík) nám také mnoho užitku nepřinese.

Sdílení zasvěcení

Druhý člověk na cestě na podobné nebo vyšší „úrovni“ může posloužit jako zvláště dobré zrcadlo pro ověření si svého „zasvěcení“. Tedy… ono může hypoteticky jako zrcadlo fungovat naprosto cokoli, naprosto kdokoli – jen se mi zdá, že některá zrcadla jsou jaksi „zářivější“ a plní tuto službu lépe. (Otakar píše, kterak nechytnout duchovní průjem rozvinutím ne úplně dobrých kvalit.) Mimo jiné poznáním druhého s podobným zasvěcením se aktivuje jakýsi princip „vzájemné podpory na cestě“. Sangha…

Komentář ke článku “Moudrost a profanace”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit