O fenoménu „šťastných húdúistů“

Autor: | , 12. 09. 2013 | 4 komentáře

O fenoménu „šťastných húdúistů“1 , část 1.

Českému čtenáři, který je obeznámen s texty s okultní tématikou, jistě neunikl v poslední době se množící fenomén lidí hlásících se k nechvalně známému systému Michaela Bertiauxe, který bývá v našich končinách často identifikován s tzv. „duchy šťastného húdú“.

V rámci této práce budeme analyzovat texty těch českých a slovenských autorů, kteří o tomto fenoménu obšírněji referovali ve svých knihách či článcích a dali tak nepřímo či přímo vzniknout podivnému záchvatu lidí mladší generace, kteří jsou fascinováni temnotou, dekadencí a stránkou osobnosti, kterou nejsou a díky svému věku a zkušenostem ani nemohou být schopni integrovat. Náplní tohoto textu taktéž bude obhajoba Bertiauxova díla a pokus alespoň lehce nastínit o co v něm skutečně jde. V jistém přesahu lze tento text navíc vnímat i jako sondu do toho, jak se u nás o magii píše a jak nedůvěryhodná je role lidí, kteří se stylizují do role autorit a odborníků.

Taktéž dodáváme, že pro toho, kdo vyznává dílo některé z českých okultních celebrit, může být četba tohoto textu poněkud nepříjemným narušením jistot vkládaných do odborníků, kteří za nás tu složitou okultní literaturu nastudují a zesumírují do čtivé podoby.

Z důvodů lepší čitelnosti a příliš širokého záběru, jsme se rozhodli rozdělit tento text na dvě poloviny, proto mnohé z referencí v této první polovině budou naplněny až v jeho druhém pokračování, které se objeví taktéž na stránkách Divinora. [Redakce se navíc autorům i čtenářům omlouvá za nejednotnou vizuální úpravu nadpisů a některých odstavců: dokonalý převod složitého Wordovského dokumentu do redakčního systému by byl nadlidský úkon.]

A. Proč húdú?

Entity z nevědomí

Entity z nevědomí

Zájem o systém duchů šťastného húdú u nás vzrostl zejména díky faktu, že tyto podivné živlové entity by měly být schopny splnit veškerá skrytá přání svých uctívačů (tj. „šťastných húdúistů“). Navíc by také měly po všech stránkách vylepšovat jejich život, přičemž ke svému fungování požadují jen jedno jediné – doživotní pakt. V tomto případě se jedná navíc o typ paktu, jehož modernizace je od složitostí ceremoniální magie (např. potřeby nějaké tělesné tekutiny, kterou se pakt sepíše) posunuta k čistě spiritistickému svíčkovému obřadu, který lze sfouknout za půlhodinku bez složitých příprav a jiných požadavků či predispozicí. Stačí se opravdu prostě jen odevzdat.

Pravděpodobně každý normální člověk, který s původním textem tohoto paktu a s jeho trochu naddimenzovaným požadavkem přišel do kontaktu, si začal ihned klást řadu otázek, které vyjadřují přirozenou obavu kohokoliv, kdo si je vědom své svobodné vůle a individuality. Tento fakt je podtržen nejen tím, že se jedná o pravý opak toho, před čím celý aparát okultní literatury po staletí varuje, ale i o to, že se jedná možná o ten nejúlisnější text, který kdy v okultní literatuře vzniknul. Abychom byli přesnější, hovoříme-li o „tom textu“ – hovoříme o první kapitole s názvem Síla duchů (The Power of the Spirits, str. 1 – 37) první knihy Voudú energie (Voudoo Energies, str. 1 – 223) obsažených v Bertiauxově opus magnum Voudon Gnostic Workbook (aneb Cvičebnice gnostického voudú dále jen VGW). A právě tato první kapitola se stala axis mundi každého správného českého „šťastného húdúisty“ v pubertálním věku a taktéž chapadlem, který by jej bez varování měl vtáhnout do „astrálního bahna“ černé magie, jak někteří čeští hermetikové varují.

Z doposud řečeného se nastolený problém jeví jako jednoduše řešitelný. Zmíněná kniha je primárně zlá a lidé zatažení do jejích temných intrik jsou ubohé oběti, které byly zlákány ďábelským Bertiauxem. Do této rovnice však vstupují zmínění „šťastní húdúisté“ a obracení ji doslova vzhůru nohama, protože poté přesně v duchu a stylu zmíněné Bertiauxovy první kapitoly agitují nezasvěcené praktiky (a to často ještě intenzivněji než sám autor) k příslušnému paktu. „Šťastní húdúisté“ se takto sice stávají samozvanými prostředníky mezi knihou a jejími čtenáři, ale paradoxně se už neobtěžují seznámit s metafyzickým konceptem a historickými důvody, proč takto Bertiaux činí2. Naopak „šťastní húdúisté“ hovoří primárně o sobě a výhradně o svých „praktických zkušenostech“, které se rovnají složení paktu a sepisování „šťastných náhod“, v nichž by jim duchové měli údajně pomáhat. Tito jedinci navíc mají často tendenci na sebe upoutávat výhradní pozornost a zapomínají, že za svůj systém vděčí jejich autorovi, tj. Michaeli Bertiauxovi. A naopak pokud už se o Bertiauxovi rozhodnou referovat, činí tak opět s despektem a ironií.

V tomto textu se pokusíme tuto rovnici ještě jednou obrátit a rozmotat chuchvalec nesmyslů, který naši „šťastní húdúisté“ a další referenti svými produkty vytvářejí. V příslušných kapitolách zdokumentujeme celý proces vzniku tuzemského fenoménu „šťastného húdúismu“ a dodáme i potřebný kontext Bertiauxova díla, abychom podložili další tvrzení týkající se konkrétních pisatelů.

Zároveň dodáváme, že reflektujeme jen zlomek učení OTOA/LCN a to pouze v kontextu se záměrem tohoto textu, neb širší sonda do jeho útrob by již značně překročila jeho nemalý rozsah.

B. Bertiaux a duchové húdú

Naším prvním zájmem bude zmapovat dostupnost zdrojů, ze kterých „šťastní húdúisté“ čerpali a i ty, o kterých pravděpodobně ani nevěděli, nicméně pro komplexní pochopení systému jsou klíčové. Druhým cílem bude zaměřit se primárně na genezi duchů šťastného húdú a pokusit se určit jejich možný účel.

1. Libri prohibiti

Před rokem 2005 byla obeznámenost s dnes již bezproblémově dostupnou magickou knihou VGW v podstatě nulová. Její první edice z roku 1988 byla rychle a nenávratně rozebrána a v rámci pravidel angloamerického knižního trhu se její cena díky její nesehnatelnosti vyšplhala přibližně na 300 USD (ve své době něco kolem 9000 – 10000 Kč), za kteroužto částku si ji koupilo logicky jen pár solventních nadšenců. Někdy v roce 2003/4 se kniha díky jedné dobré duši objevila naskenovaná na internetu a svět měl konečně možnost se totálně proměnit pod přílivem masy čerstvě iniciovaných „šťastných húdúistů“!

Nicméně revoluce splněných tajných přání se nekonala a nekonala se samozřejmě ani po jejím masovém rozšíření v roce 2007, když byla vydána podruhé opět u nakladatelství Weiser. Zjistilo se totiž, že pověsti nezklamaly – kniha se v podstatě bez širších vědomostí o celém systému nedá číst – a ani to vždy nestačí, protože se jedná o iniciační systém, který vyloženě apeluje na graduální zažívání jednotlivých kapitol. Bertiauxovy texty jsou navíc (až na výjimky) interními texty pro studenty jeho magických řádů a nejsou taktéž určeny začátečníkům či lidem, kteří nemají hlubší vhled minimálně do základních dějin okultismu či filosofie. Taktéž stojí za zmínku fakt, že texty otištěné ve VGW neprošly redakčními úpravami, natož vysvětlujícím komentářem, tudíž obsahují mnoho překlepů a redundantního vysvětlování, které na jedné straně zatěžuje zběžnou četbu, na straně druhé patří k Bertiauxovým charakteristickým specialitám, jež minimálně odrazují lidi s malou trpělivostí a zájmem nebo nedostatečným vzděláním.

Naopak jednou z mála částí VGW, která je uchopitelná i pro analfabety je zmíněná první kapitola Síla duchů, která je napsána skoro až primitivním jazykem a s jednoduchým posláním, tj. šířit moc duchů nad lidstvem a lidstvo takto učinit „šťastným“. Důvod její markantní odlišnosti od ostatních textů je pravděpodobně ten, že tato první kapitola vyšla separátně již v roce 1977 pod názvem Lucky Hoodoo jako jeden ze speciálních kurzů pro absolventy čtyřletého Courses of Monastery of Seven Rays (dále jen Mo7R)3. Zbytek VGW byl sepsán pravděpodobně až během 70. a zejména 80. let, kdy Bertiaux své řády přestal aktivně vést4 a věnoval se vlastnímu výzkumu, ze kterého se později stala VGW.

Při jistém zobecnění, lze zbytek VGW chápat jako obsáhlý komentář ke kurzu Lucky Hoodoo a také jako jakýsi pokus o integraci této zkušenosti do systému Mo7R. A zatímco Mo7R lze chápat jako nauku řádu OTOA, VGW naopak jako učení pro řád LCN. Nutno nicméně dodat, že na tomto se neshodují všichni autoři.5 Konstrukce Bertiauxova řádu je totiž podstatně složitější organismus a jeho analýza je součástí samotných osnov mnoha lekcí kurzů, protože sám řád je vnímán jako živoucí magická entita existující nezávisle na jeho fyzických zástupcích. Nutno ovšem zdůraznit, že před vstupem do LCN musí být uchazeč již iniciován do učení Mo7R (trvá minimálně 4 roky) a tudíž je musí pod vedením někoho z řádu bezpodmínečně absolvovat6. Pokud se tedy někdo zasvětí duchům šťastného húdú a přeskočí takto čtyři roky relativně tvrdého výcviku, který má adeptovi systému OTOA pomoci vstoupit do dvorany LCN, kterou stráží právě tito duchové, jeho dlouhodobější práce s těmito entitami nemůže být plnohodnotná a nebude mít evoluci na nějakou vyšší úroveň, než úroveň pouhé svíčkové magie vedoucí k primitivnímu energetickému živení entit. Ačkoliv tedy „šťastnému húdúistovi“ duchové jeho přáni asi splnit mohou, není to jejich jediným posláním a ani primárním účelem Bertiauxova systému. Nutno tedy podotknout, že je určitě škoda zůstávat v rámci bohatství cest systému OTOA/LCN jen pouhým obyčejným žadonícím húdúistou, který není iniciován do vyšších mystérií.

2. Duchové húdú

Ďábelský Dr. Bertiaux

Ďábelský Dr. Bertiaux

Systém OTOA/LCN je velice bohatý a komplexní a bohužel je primárně znám jen jako systém vázaný na haitský kult vúdú a patří skoro již k folklóru českých fanoušků vúdú a „šťastných húdúistů“ Bertiauxovo gnostické voudú s haitským kultem srovnávat a nenacházet mezi nimi rovnítka. Pokud se na západě tento fakt podařilo po roce 2007 rychle poopravit, u nás tento mýtus stále přetrvává. Navíc často se také rádo zapomíná na to, že OTOA/LCN je primárně iniciační systém v neo-gnostickém duchu a jakékoliv reference týkající se gnosticismu nebo křesťanství, zůstávají ignorovány.

Mnohé z těchto vlivů jsou naprosto zjevné, jiné stojí skryty v pozadí a lze je vyčíst jen z kontextu. Začneme ovšem od počátků, kterým je Bertiauxovo působení v Chicagu ve druhé polovině  60. let, tedy po jeho návratu z Haiti. Bertiauxův příchod do Chicaga v roce 19667 znamenal vedle již získaného zasvěcení do esoterního voudú Hectorem-Francoisem Jean Mainem (od které Bertiaux odvozuje i svou afiliaci k Papusovi, Reussovi a Memphis-Misraim) i spojení s tamními magickými skupinami, které v té době již často čítaly jen několik málo členů. Vliv těchto skupin – jako byla studijní skupinka díla Fratera Achada (Achad Society) či jedna z posledních verzí Choronzon Club – byl v kontextu Mo7R markantní, a to zejména v podobě velmi specifické interpretace kabalistického Stromu, která byla postavená na odkazu Zlatého úsvitu a OTO s achadovským akcentem na jeho odvrácenou stranu. Bertiaux tuto praxi nicméně brzy opouští a vkládá do svého formujícího se učení více vlivů z teosofie8 a to zejména v podobě směru C. W. Leadbeatera a arkánské školy Alice Baileyové. I přes nechvalnou pověst, kterou teosofie u nás má je Bertiauxovo pojetí vysoce originální a lze říci, že si z této někdy až příliš školometské a puritánské nauky vybírá to podstatné a zajímavé (např. jasnovidnou koncepci mytických kontinentů či reformulaci astrologie). Tyto vlivy se postupně slijí do amalgámu iniciační nauky v podobě zmíněného čtyřletého kurzu Mo7R, který obsahuje jen několik odkazů na esoterní voudú a klade enormní důraz na kultivaci vědomé stránky budoucího adepta. Bertiaux se v mnohých myšlenkách a koncepcích blíží např. i Rudolfu Steinerovi (např. v apelu na budování solárního vědomí). Na druhé straně je mu, a taktéž i teosofii, vzdálen přiznáním temné stránky magického „výzkumu“, tedy metafyzických světů „nižšího astrálu“ nebo světů vyložené lidstvu nepřátelských, kterým se teosofové vždy důrazně vyhýbali. Nicméně o pověstném meonu se hovoří dokonce už v jedné z prvních kapitol Mo7R a zasvěcovaný je před vstupem do něj bez řádné průpravy důrazně varován.

Bylo by však nesprávné a zavádějící prezentovat Bertiauxův systém jen jako nepochopenou bílou magii bez špetky „černoty“. Na tuto koncepci kladli vysoké nároky vedle teosofů zejména francouzští okultisté 19. století (a jejich české klony z pražské Universalie) a dnes jsou tyto etické koncepty tzv. „postmoderními okultisty“ poněkud napjatě vnímány jako nepatřičné a jsou nesprávně nálepkovány jako „tradicionalistická“ či dokonce „křesťanská“ magie. Komické nicméně je, že Bertiaux svou koncepci černého mága odvodil právě od těchto „bílých“ pařížských okultistů a to právě z jejich paranoidní fascinace s ambivalentním odporem k dekadenci černé magie. Máme na mysli zejména Eliphase Léviho, Papuse či Stanislase de Guaitu a zejména jeho kauzu se satanistou Abbé Boullainem. A Bertiaux se pravděpodobně trochu škodolibě identifikuje právě s  Boullainem, kterého povyšuje na nepochopeného gnostického světce, s jehož duchem udržuje astrální kontakt.

Mezi další z vlivů patří dílo spisovatele H. P. Lovecrata. Jeho magický systém je sice dnes znám zejména z různých zdánlivě pravých grimoárů, které byly pravděpodobně vydány až koncem 70. let a soustředí se na jeho údajnou afiliaci k sumerské a mezopotamské démonologii. Bertiauxovy zmínky pocházejí ale již z roku 1969 a jsou pravděpodobně i starší (tj. z 60. let) a zájem o Sumer rozhodně nevykazují (ač Bertiaux kladně reflektuje i později vydané sumerské grimoáry). Pokud s těmito entitami Bertiaux nějak pracuje, uchopuje je skrze svůj koncept Transcendentního Id (původní termín doplňující Jungovo schéma), což je nový rámec osobnosti, který pomáhá praktikovi zejména v rámci systému LCN k plynulému vstupu do sfér, kde tyto temné entity sídlí. V rámci své synkreze a čerpání z různých systémů do této meta-psychické roviny také umísťuje nejen Ghuedhé a živlové duchy šťastného húdú, ale i specificky uchopeného Choronzona, který je sice převzat ze zkušenosti henochiánského 10. aethyru, nicméně v tomto případě cizelován skrze nepříliš známý systémem spolku Choronzon Club. A samozřejmě do této sféry spadají i Lovecraftovi archonti, kteří jsou v duchu Kennetha Granta identifikováni jak s Choronzonem, tak s duchy haitské tradice.

A nyní se musíme zeptat – jakou roli v tom hrají duchové húdú?

Jak známo jedná se o duchy, kteří napůl náleží smrti a napůl jsou duchy s rybími těly. Pokud by něčemu mohli tito duchové odpovídat, byli by to rybí lidé z Lovecraftovy povídky Stín nad Innsmouthem. Zejména proto, že sám hrdina této povídky se nakonec změní v podobného rybího člověka, ač se tomu celou dobu brání. Tato proměna také přetvoří jeho původní animozitu vůči rybím lidem a v závěru nám dává jasně najevo, že vše, co žil a to, jak myslel ve své lidské formě, pro něj po této transformaci není naplňující a smysluplné. Naopak smysl života a štěstí nachází právě v proměně do tohoto rybího tvora a v „návratu“ do města pod mořem (tj. do R’lyeh či do teosofické Atlantídy).

Bertiaux zde dotváří tento mýtus do podoby své afro-atlantské magie, která je jednak přímým odkazem na Lovecrafta (samotného navíc ovlivněného teosofií H. P. Blavatské či spisem W. Scotta-Elliota9 Atlantida a ztracená Lemurie (česky, 1997), jednak koreluje se spekulacemi Kennetha Granta, o tom že archaický Egypt byl ovládán černochy a tudíž „atlantské“ je vlastně identické s černošským čarodějnictvím známým zejména z Pobřeží slonoviny. Tyto spekulace taktéž nemají daleko od toho identifikovat Haiti se zbytkem Atlantídy. Ač to může znít naprosto bizardně, je nutno dodat, že Bertiaux si je na rozdíl od mnoha záhadologů vědom faktu, že konstruuje mýtus a neapeluje na fyzickou rovinu této problematiky, ale ponechává vše astrálu a imaginaci.

Ale ono je to přeci jen ještě trochu složitější – protože húdú jsou identifikování vedle zmíněných rybích lidí (či Prastarých) i s nechvalně známým Choronzonem. Pokud tedy člověk nastoupí tuto cestu, stává se nejenom húdúistou, který bude po smrti duchům sloužit, ale zejména otevře ve své osobnosti pomyslnou třináctou komnatu, která není určena této fázi evoluce běžného člověka a bude dříve nebo později smeten cizostí těchto energií. Před tímto prostorem Bertiaux mnohokráte varuje nepřipravené zvědavce a žádá od nich pečlivou přípravu. Celých osm let trvající cyklus kurzů (tj. Mo7R a VGW) jsou tudíž do jisté míry jen postupnou přípravou na finální konfrontaci s absolutní prázdnotou – tj. meonem. A húdú jsou jakýmsi prvním krokem do meonu.

C. Húdúismus v našich končinách

Jaká možná nebezpečí pro dlouhodobější práci v rámci systému OTOA/LCN duchové húdú hrají, jsme si dostatečně nastínili výše. Nyní se pustíme do nejdelší části našeho textu a to do mapování vzniku húdúismu u nás a ke konkrétním analýzám příslušných tuzemských textů, které o něm psaly.

Tyto fáze budeme dělit rokem 2007, tj. dobou, kdy vyšla oficiálně reedice VGW a nastala možnost snadno si tuto knihu obstarat. Taktéž budeme dělit v obou těchto obdobích pisatele na ty, kteří se húdúisty stali (ať dobrovolně či nedobrovolně) a ty, co o tomto systému pouze nezaujatě psali – budeme je tedy dělit na „húdúisty“, „nehúdúisty“ a nakonec ve speciální kapitole i na „šťastné húdúisty“. Tyto pasáže budou již vysoce konkrétní, proto u některých autorů bude následovat velmi podrobná analýza jejich práce, včetně příslušných dat a kontextů vzniku jejich textů. Tato fáze je nicméně nutná, aby bylo věcně ukázáno, v čem se tito autoři mýlí a jak deformují obraz systému OTOA/LCN (a pravděpodobně i systémy další, o kterých píší) v našem jazykovém prostředí.

1. Húdúismus před rokem 2007

1.1 Reference nehúdúistů

Jsme v 90. letech. Jiný, než knižní trh neexistuje. Internet je v plenkách, stejně jako veškerý život na diskusních fórech. Neexistují žádné magické scény, a pokud ano, tak pouze izolovaně (tj. nejsou veřejné či jakkoliv mediálně propojené). Během poloviny 90. let se samozřejmě začínají formovat první fóra s okultní tématikou, nicméně tato rozhodně nemají takový přesah do reálu jako ta po novém miléniu.

Pokud se v této době o húdúismu referuje, je to vždy jen v omezené míře a v drtivé většině o něm zmínky úplně absentují. Nemalou roli hraje i fakt, že VGW je prakticky nedostupná a autoři převážně vycházejí z textů „pronásledovatele“ řádu OTO Švýcara Petera Roberta Koeniga a tudíž se jedná o texty okořeněné složitostmi struktur různých zednářských a okultních systémů s mnoha obskurními jmény.

1.1.1. Revue Horus

Revue HorusAčkoliv je poměrně složité vysledovat, kdo byl první, kdo u nás Bertiauxovo jméno uvedl, existuje dle nám dostupných zdrojů možná úplně první reference z pera Sana (Martin Mrskoš) v  brněnské Revue Horus a to v čísle Solstitium hiemis z roku 1994, kde je přítomna zmínka o Bertiauxovi v posledním odstavci překladu textu zmíněného Koeniga.10 Koenig byl na přelomu 80. a 90. let členem OTOA/LCN a byl Bertiauxem pověřen vedením evropské lóže, nicméně po odhalení svých „podvratných“ cílů byl z této pozice ihned odvolán. Tyto cíle byly samozřejmě jeho opulentním projektem The Ordo Templi Orientis Phenomenon11, což je z části seriózní záměr zmapovat dosud poměrně neznámou oblast okultismu 2. poloviny 20. století, z části anarchistická snaha tyto organizace vyvrátit z kořenů zpochybněním jejich oprávněnosti na neo-gnostické posloupnosti či Crowleyho dědictví a výjimkou není ani Bertiauxovo OTOA/LCN.12

Po tom, co Revue Horus v tištěné podobě zanikla v roce 1995, byla její přímou pokračovatelkou internetová Okultura13. Zde duchovní otec obou platforem San uvedl několik ve své době zásadních zmínek o Bertiauxovi a to např. v Stručném nástinu historie řádu Zlatého úsvitu – V. (2001)14, kde byla zmíněna jugoslávská větev Zivorada Mihajloviče-Slavinského. Dále v rámci několika interpretací Liber AL, kde je Bertiaux prezentován spíše v pojetí Grantových týfonských sérií (např. Komentáře k AL: IV. část(2004)15 nebo LAM: cesta ke svobodě (2004)16.

Po roce 2007 (tj. po druhém vydání VGW) se duch Sanových textů proměňuje. San užívá informací nabytých z četby VGW jako paralely v  několika knižních recenzích a úvahách, nicméně Bertiauxův systém je prezentován spíše jako kuriozita a chybí nějaký serióznější komentář. Informace jsou čerpány zejména z 2. dílu VGW 17 (nikoliv tedy dílu prvního – ryze húdúistického) a jsou prezentovány spíše s důrazem na neobvyklost představ řádu LCN a s minimem náležitého kontextu. Např. v úvaze nesoucí název Kálení jako kalení aneb Švagře, popadni mě a vraz, co nejvíc můžeš toho olova! (2008, 2010) věnované Sternově knize Totem, incest a okouzlení buržoazie (2007), jsou Bertiauxovy detekce astrálních entit srovnávány s chanellingy Ivo A. Bendy.

I přes zajímavou paralelu k Bertiauxově pseudo-vědeckému a technokratickému žargonu a vlivům z pulpové literatury (tj. i sám Bertiaux přiznává jasný vliv pulpových vizí Lovecrafta a C. A. Smitha) posouvají Sanovy texty systém jeho učení k pouhé postmoderní bizardnosti a k uměleckému artefaktu, než k uchopení díla jako zasvěcovacího systému.18 Tyto Sanovy reference nicméně neměly širší dopad na českou mutaci v podobě „šťastného húdúismu“.

1.1.2. Ixaxaar

Na první českou původní a podrobnější referenci o Bertiauxovi narazíme v textu Trefa do černého v brněnském sborníku Ixaxaar (str. 15 – 32, roč. 2, č. 2., 2000), navázaný na magickou skupinu CyberTempli, jehož některé texty se později oblevily i on-line na síti19. Autorka Soror F. F. L. zde kombinuje informace jak o vúdú, tak o OTO a dokonce i několik referencí o Choronzon Club. Nechybí zde ani první citace Bertiauxovy peprné odpovědi paranoikovi G. R. Kellymu20.

Jen ve stručnosti – autorka zde parafrázuje Koenigovy texty, které vycházejí z Bertiauxem prezentovaných dějin OTOA/LCN a doplňuje detaily o Choronzon Club. Text přejímá převážně teze Kennetha Granta o Bertiauxově systému, které počínají knihou Cults of the Shadow (1975)21 a dále dle slov autorky (str. 18) od „(…) Marca Lullyho, Francise X.Kinga, Žiorada Mihailoviče Slawinského, P.R.Koeniga, T.Cullinga, W.B.Seabrooka, spisů Baba Faladea a soudobých afro-karibských praktiků“. Soror F. F. L. na str. 29 parafrázuje možná tu vůbec nejdůležitější premisu veškerého Bertiauxova díla a to – že jeho hlavním cílem je „tvorba vlastního systému“. Ačkoliv se autorka dopouští několika menších chyb (např. o řádu OTOA/LCN hovoří jen jako „O.T.O.A.“ či identifikuje systém esoterního voudú s haitským vúdú) patří její text ve své době k nejpoučenějším, a docela možná dosud v naší mateřštině k nejpoučenějším vůbec. To je poměrně paradoxní, protože jej autorka psala doslova „naslepo“ (knihu zjevně nevlastnila) a dokonce s řádem ne ve všem sympatizovala a nebyla ani jeho členkou, což je paradoxní taktéž v kontextu s českými a slovenskými húdúisty, kteří již v té době sice VGW vlastnili a dokonce i byli členy řádu, nicméně jejich texty to vůbec nepoznamenalo.

1.2 Reference húdúistů

Nyní zmíníme ty reference o Bertiauxovi a jeho systému, které se staly stavebním kamenem pro vznik fenoménu „šťastného húdúismu“. V zásadě se budou týkat pouze dvou knižně publikujících autorů – Jozefa Kariky a Josefa Veselého a zmíněna bude taktéž tajemná tuzemská Lóže Legbha-Štír, která k nám húdúismus údajně přinesla22.

Přístup húdúistů odlišuje od nehúdúistů fakt, že tito autoři popisují převážně jen své praktické zkušenosti a chápou osobu Bertiauxe a jeho systém nikoliv jako předmět studia magických řádů či zasvěcení do jejich učení, ale jako pouhou příručku pro praxi vúdú k plnění osobních přání. Taktéž je paradoxem, že ačkoliv na rozdíl od nehúdúistů tito autoři vlastní už před rokem 2007 materiály jak Mo7R, tak VGW, jejich texty touto znalostí poznamenány příliš nejsou a již zde dochází k redukci koncepce esoterního voudú na pouhý svíčkový húdúismus a taktéž k jeho nesprávné identifikaci s haitským vúdú. Nicméně ve srovnání s níže uvedenými „šťastnými húdúisty“23 tito autoři nevnímají své zkušenosti rozhodně pozitivně, jsou tu tedy přítomna mnohá podezření na adresu  Bertiauxovu a vládne i temnější tón psaní. S těmito texty započne také trend varování před zhoubnými účinky duchů a systému (např. Veselého přirovnání VGW k „pasti na blbce“). A pozdější logickou reakcí „šťastných húdúistů“ na tyto dva autory je snaha o rehabilitaci húdúismu a zlehčování negativních účinků paktu, které popisují, včetně agitace k paktu.

Oba autoři taktéž fungují ve zvláštní symbióze. Ačkoliv je Karika členem Lóže Legbha-Štír a poskytuje materiály Veselému (nebo je poskytují jiní členové), je to až Veselý, kdo otiskne celý pakt ve svých knihách a stává se de facto hlavním šiřitelem vlny „šťastného húdúismu“. Karika naopak učení Bertiauxe využije jako jeden ze zdrojů, který sem tam cituje napříč svými knihami (zejména v Zónách stínů) a nějakou dobu se tituluje i jako vedoucí tuzemské lóže. A se zájmem o tento pakt, roste i se zájmem o Karikovy knihy.

I přesto nebo právě proto se Veselý a Karika stali jakousi srdeční záležitostí českých „šťastných húdúistů“, čímž na svých bedrech de facto nesou vedle role iniciátorů hnutí i všechny negativní výsledky jeho působení. I zde však vidíme jistý rozdíl mezi oběma autory, zatímco se Karika pro česko-slovenské čtenáře stane jakýmsi intelektuálem a teoretikem černé magie, který se ale k magii jako takové velmi rychle přestane hlásit (včetně duchů húdú), Veselý zůstane pilným pisatelem zpola zkompilovaných knih o různých odvětvích magie a jeho dílo pomalu ale jistě začne vykazovat rysy démonologa, který si řeší své frustrace s rostoucí řadou domnělých nepřátel na jejich stránkách. V tomto kontextu nutno dodat, že prvotní odpor Veselého k duchům húdú se v jeho posledních spisech již transformoval do jisté míry fascinace a stále větší tolerance, snad v kontextu s autorovým rostoucím zájmem o dekadentní sexualitu (jako např. zoofilii24).

1.2.1. Lóže Legbha-Štír a Jozef Karika
Karika v jedné ze svých inkarnací

Karika v jedné ze svých inkarnací

Někdy v roce 2000 se začala z řad bývalých členů spolku Garden of Magick (dále jen GoM) formovat Lóže Legbha-Štír, která se soustředila kolem webového portálu, pro který její členové psali texty s magickou tématikou. GoM byl duchovním dítětem budoucího spisovatele Jozefa Kariky a nesl se v duchu Revue Horus a v jistém ohledu byl i jakýmsi mladším sourozencem Ixaxaaru. Zatímco však Ixaxaar byl veden ryze v duchu idejí post-thelemy, včetně chaosmagie, držel se GoM po většinu své existence pouze doktríny thelemy, podobně jako Revue Horus, a až postupně začal integrovat vlivy hlavně z chaosmagie a vedle jiných vlivů i z učení OTOA/LCN. Ale už někdy v roce 2001/2 se redakce pravděpodobně postupně rozpadla, tj. než se stačil vůbec nějaký větší vývoj nastartovat.

Patronem Lóže Legbha-Štír byl tehdy v Německu sídlící David Beth (v té době znám ještě jako Frater Shaitan-Aiwass), který v té době spoluzaložil podobné menší skupinky i v Polsku a Srbsku (ale filiálky postupně vznikaly a zanikaly i v Itálii, Dánsku, Velké Británii a pravděpodobně i dalších státech). Zatímco v těchto zemích lóže pod hlavičkou OTOA/LCN fungují stále nebo se její členové přesunuli do Bethovy SVG, pramen naší „oficiální“ lóže z neznámých důvodů vyhasl skoro ihned. Nicméně i přesto, že tato lóže není a nikdy nebyla v zahraničí vnímána jako oficiální, získala si u nás až nezvykle legendárního status. Je to možná také tím, že jedinými referencemi o její existenci byly opakované odkazy v několika Karikových životopisech, a taktéž jsou to texty, které se objevily ve Veselého knize Magie pro pokročilé – v kapitole Duchové šťastného vúdú (str. 349), kteroužto pasáž lze v šíření legendy o mocné Lóži Legbha-Štír považovat za klíčovou.

Karikův vztah k tomuto systému měl svůj vývoj, jehož rychlý průběh (tj. sestupnou tendenci zájmu od nadšení k zděšení) můžeme sledovat v rozmezí let 2001 – 2005. Zkusme si na několika z těch mála zmínek, co jsou dostupné, tuto genezi zmapovat a zasadit ji i do kontextu jeho snahy vybudovat vlastní funkční systém černé magie, která má na našem území dodnes podstatný ohlas a i vliv.

Jedna z první referencí k tomuto tématu je Karikův inspirativní rozhovor s Davidem Bethem Otázky a odpovede (nielen) pro ašpirantov OTOA/LCN (2001)25a krátké zmínky o systému řádu nalezneme v O OTOA/LCN (2001)26. Zde si dovolíme citovat několik autorových vět, které lze i přes jejich obecný nádech určitě podepsat, protože se dotýkají mimo jiné „šťastných húdúistů“ (navíc jasně naznačují autorovo vědomí o existenci Mo7R):

Samotný systém Mágie je odlišný od čohokoľvek bežne dostupného. Signatúry entít, hierarchia, formy a spôsoby transcendencie sú unikátne. Spomeňme aspoň multi-dimenzionálnu prácu pomocou štvor-dimenzionálnej kocky, zahrnutie fenoménu UFO do okultného systému, či neuveriteľne prepracovaný systém sex mágie. Je však na mieste zopakovať, že aj keď výuka začína takpovediac „od gruntu“, prácu s OTOA/LCN by som doporučil prinajmenšom mierne pokročilým študentom. Práve jeho myšlienková bohatosť, rozmanitosť a potreba vlastnej organizácie, môže byť pre začiatočníka príliš náročná, vyúsťujúca do vnútorného chaosu. To by malo, vzhľadom k obsahu okultnej práce, dosť nepríjemné následky. Naša lóžová práca dané riziko síce znižuje, napriek tomu výstrahu zdôrazňujem“.

(O OTOA/LCN (2001)

Postupně se však do Karikových referencí o Bertiauxovi dostává více a více pochybností a spíše varovných zmínek a jeho názor se prudce promění, např. v jeho textu Anorganické bytosti – spojenci čarodějov I a II (2004)27, kdeje Bertiaux redukován dle Castanedovské ideologie jen jako „starý čaroděj“. Karika taktéž jasně vyjadřuje své pochyby, když cituje svůj dotaz na Shaitana-Aiwasse:

Po konzultáciách tejto úpravy (pozn. paktu s duchy) s nemeckým G.M. (Grand Master) rádu, frátrom Shaitan-Aiwassom som bol ako predsedajúci tunajšej lóže ujištený, že tieto mierne úpravy sú prípustné, avšak v ďalšej práci s loa třeba počítať s ich požiadavkou čoraz výraznejšej až úplnej odovzdanosti. Jedným zo základných pracovných postupov tak haitského jako i new-oreanského vúdú je totiž priame posadnutie praktika privolávaným loa. Tento prvok sa objasňuje na základe výmeny typu „my poskytujeme loa radosti ponúkané fyzickým telom, oni nám za to poskytnú radosti anorganických svetov.“

(Anorganické bytosti – spojenci čarodějov I (2004)

či varovné věty typu:

Prax opätovne potvrdila, že v prípade loa L.C.N. stačí aj jediný akt, či náznak spojenectví k tomu, aby sa čarodej aktívnej, či pasívnej společnosti týchto entít prinajmenšom po dlhé roky – alebo už vôbec- nezbavil.“

(Anorganické bytosti – spojenci čarodějov II (2004)

Karikův další vývoj ve vztahu k systému, pro který se nadchnul, a který později opustil lze vysledovat i v jeho dalších textech. Je to zejména jeho knižní produkce u Nakladatelství Vodnář, kterou lze datovat od vydání jeho první knihy Slovanská magie (2003), kde se zmínky o Bertiauxovi objevují zejména v Příloze (str. 149 – 169), která obsahuje čtyři eseje28. Karika zde vytváří jakési niveau černé magie, které mnohem věcněji rozvine v Zonách stínů (2005) a Bránách meonu (2009), v nichž neváhá zakomponovat do své vize temné klifotické magie i několik zásadních odkazů na OTOA/LCN.

Tyto reference mají nicméně dvojí podobu. Autor se sice k Bertiauxovi v užívání jeho termínů hlásí, ale hned v úvodu Zón stínu jasně říká, že jej (a Kennetha Granta) nebude brát fakticky v potaz, protože jsou „filosoficky neudržitelné“29. Citujeme:

Pojmu „nelidské zlo“ se v dnešním světě užívá často. Co ale tento pojem znamená? Odkud přichází zlo, které není lidské? Kabalistická tradice umísťuje jeho sídlo na odvrácenou stranu Stromu života – Sitra archa do světa nazývaného klifot, což znamená skořápky. Interpretace a názory na tento svět stínů se liší. Je třeba otevřeně přiznat, že hlavně v moderním okultismu vládne ohledně tohoto problému značný terminologický chaos. Přispívají k němu především jinak velmi přínosná učení K. Granta a M. Bertiauxe, ve kterých se používají mnohé shodné termíny bez ohledu na to, jak jsou ve druhém učení definované. Navíc, a to je ještě horší, vymezení těchto pojmů je poměrně chabé, nedostačující a filosoficky často neudržitelné. (…)“

(Zóny stínu, Klifot, str. 11)

Tato úvodní poznámka ukazuje, jak rychle se posunulo Karikovo nadšení z tohoto systému. Zmíněný dvojí metr v myšlení, kdy se autor distancuje jen na oko, vidíme např. v otištění Bertiauxovy kapitoly Grimoáru Guedé (str. 216 – 219) a využití Grantovy koncepce v kapitole Dvacetdva strážců Sétových tunelů (str. 82 – 100)30 či samotným zapojením termínů jako meon či klifot a to i v duchu definice obou autorů31. V případě klifotu je na místě se zeptat, proč autor nekonzultoval původní hebrejské texty či případně autory jako např. Gershom Scholem, kde je problematika klifotu (nebo spíše vznik představy o klifotu) více než uspokojivě vyložena. Toto přiznání vlastní nevědomosti, co se etymologie tohoto konceptu týče je alarmující a v našich očích takto anuluje mnohé postuláty v této knize následně prezentované jen jako jeho subjektivní negativní projekce (tedy v přímé opozici k historickým spekulacím v Branách meonu).

Na druhé straně oceňujeme autorovy ambice vytvořit osobní systém černé magie, vadí nám modus operandi, kdy je autor pro vidinu dokončené kapitoly ochoten udělat několik oslích můstků maskovaných pod tvarem „postmoderní koláže“, která se jeví spíše jako atraktivní název pro citační aparát v diplomové práci. Karika navíc páchá zradu na čtenáře, když se v Doslovu přiklání k anarcho-ideologii stojící na pozadí chaosmagie (potažmo k dosti populárně pojaté filosofii postmoderny), která sice také apeluje na to, aby mág tvořil vlastní systémy jako je tomu u OTOA/LCN, nicméně už nemusí brát úplně v potaz kontext, ze kterého součástky bere. A tato neznalost kontextu se této knize stává osudnou, protože nevede adepty systémy ke sjednocení sama se sebou, ale k destrukci a následné rekonstrukci vlastní osobnosti, k čemuž si má čtenář dopomoci jen na základě několika odcitovaných pouček postmoderních filosofů a chaosmágů. Tento zvrat dostává na frak ještě podruhé, když se vše, co bylo zbořeno, vrací do stejných kolejí s vydáním záhadologických Bran meonu, které do jisté míry skládají poklonu hnědé magii Třetí říše, jejíž je autor zjevným fanouškem a ikonizuje válečné zločince jako „démony z hlubin“ či z „meonu“. Autor zde trochu obsedantně manipuluje s textem, který zaplavuje citacemi v citacích a toto vše míchá s astrologicko-thelémskou omáčkou, kdy spojuje dle potřeb texty z historických knih s Knihou zákona.

Podstatu zla však Karika (i pro svůj věk, v němž své opus magnum stvořil), nahrazuje jen verzí vlastního stínu, který se objevuje i v jeho dalších beletristických dílech32. Nutno také dodat, že podobné pojetí zla – teda zla, které je nekompromisní a podlé – v Bertiauxově gnostickém systému nenalezneme, naopak je přítomna idea jednotícího neduální principu (i přes gnostickou konceptualizaci díla), který praktikovi pomáhá v rámci výcviku Mo7R bez obav pracovat i s těmi nejděsivějšími projekcemi kolektivního nevědomí. Hledat tedy analogii mezi Bertiauxovými koncepcemi meonického zla a chováním nacistů, fašistů či japonských vojáků v Nankingu nebo Pol Potem není v naších očích úplně nejvhodnější paralelou.

V kontextu s neutuchajícím zájmem o Karikovy knihy a představy jejich autora jako mocného a úspěšného mága, musíme zdůraznit, že jeho teorie se jeví jako duální, nezralé a v jistém smyslu pro praktiky i nebezpečné. Což zdůrazňujeme i proto, že současný stav české „scény“ vykazuje jejich značný vliv a úroveň vědomostí jejích členů nevykazuje schopnosti tato dílka jakkoliv kriticky analyzovat.

1.2.2. Josef Veselý
Zakladatel "šťastného húdúismu"

Zakladatel „šťastného húdúismu“

Veselého knihy jsou na naší scéně více než známé. Zejména jeho masivní „magická trilogie“33 je výstavním kouskem, který nechybí v knihovně jak laiků, tak i znalců či těch, co ocení její souhrnný charakter, který minimálně plní velmi praktickou potřebu mít vše „v jedné bichli“. A jsou to právě tyto knihy, které staví jejich autora do nekonečných půtek s některými z „internetových debatérů“, kteří mu na jedné straně vytýkají nepříliš diplomatické vyjadřování o ostatních lidech z oboru a na druhé straně kritizují chyby a nepřesnosti v jeho knihách, nicméně ty už nejsou schopni pojmenovat, natož koncipovat do souhrnného textu a opravit34. Veselý takto na jedné straně čelí nerovné kritice a na straně druhé mnohé z konfliktů sám vyvolává ať už cíleně či nevědomky. My bychom se této neprofesionalitě rádi vyhnuli a poskytneme zde věcnou kritiku Veselého textů a to samozřejmě jen na pozadí jeho referencí o Michaelu Bertiauxovi, ačkoliv mnohé z poznámek mají i širší charakter.

Nyní si tedy uvedeme v několika bodech zásadní oblasti, v jakých lze Veselého metodu psaní a odkazování na jiné texty kritizovat a to zejména, abychom nemuseli další text zatěžovat opakujícími se vysvětlivkami. V další fázi se budeme soustředit již na jednotlivé příklady, kde o Bertiauxovi a húdú Veselý konkrétně píše.

V případě Veselého textů hovoříme tedy o:

  1. Absenci citací nebo rejstříku, která je paradoxní právě pro vysokou závislost Veselého textů na textech desítek, ne-li stovek dalších autorů, z nichž evidentně vychází. Toto činí jeho knihy pro vážného zájemce nepřehlednými a někdy dokonce i nepoužitelnými, protože znemožňuje citovanou informaci zasadit do širšího kontextu a samozřejmě ji i ověřit nebo i dohledat v knize samotné. V případě zahraničních textů již hovoříme vyloženě o porušování autorských práv při citování často celých úseků či přebírání fotografií a obrázků.
  2. Prezentování osobních, ústních či vyloženě „hospodských“ zmínek či domněnek jako hodnověrných komentářů různých „autorit“ (v duchu „jeden známý/á, které/ho si vážím si myslí, že…“). Často se také doslechneme o tom, že dotyčný citovaný, co Veselému někde něco řekl, k citaci vůbec nedal svolení nebo nebyl ani o to požádán. Nemluvě o přetisknutí celých textů nebo překladů těchto osob opět bez svolení.
  3. Spornosti některých jeho tvrzení, ne-li vyloženě faktických či překladových chyb. Tedy i absence ediční práce a supervize v jeho knihách.
  4. Již zmíněné neúměrné kritičnosti vůči mnoha autorům z oboru a na druhé straně i o mstivosti, k těm co jej otevřeně kritizují. Což se projevuje ve stále rostoucí míře vyřizování si účtů na stránkách jeho knih.35
  5. Minimu inovací, které autor sám do oboru vnesl, opět neúměrné k autorově vysokým požadavkům na své „okultní“ okolí a „český kotlík“.

Bertiaux a húdúismus ve Veselého knihách

První zmínku o šťastném húdú ve Veselého knihách nalezneme již v Magii pro pokročilé (2004) v kapitole Duchové šťastného húdú (str. 349 – 359). Zde je uveden jednak přepis základních formulek paktu36, ale zejména zestručněný text praxe zmíněné Lóže Legbha-Štír O duchoch húdú, sepsaný Jozefem Karikou37. Karikův text sám o sobě věcně definuje osobní zkušenosti s duchy, ale nutno dodat, že se jedná zkušenosti ryze negativní a varovné. Tyto Karikovy vývody mají markantní vliv i na Veselého další uchopování Bertiauxe a i jeho systému a je navíc patrný ještě jeden paradox – zatímco před tímto systémem dokola důrazně varuje a duchy později i výsměšně pohrdá (např. různé varovné zmínky jeho snů a jak s nimi naložil) – znění paktů prezentuje v podstatě celé a dává tak komukoliv možnost jej snadno uzavřít. Nemluvě samozřejmě o tom, že explikaci této problematiky (tj. podstatu existence duchů a varietu jejich využití) nepopisuje, čímž „nevinné oběti“ vystavuje ještě většímu nebezpečí.

Zmínky o Bertiaxovi bývají porůznu sice roztříštěny po skoro všech Veselého knihách po roce 2004, nicméně nejobšírněji a nejsouhrnněji je o něm pojednáno v Učení mistrů (2005). Tato kniha je zaměřená na směry převážně anglosaských okultistů, kteří byli vynecháni či jejich význam byl umenšen v rámci česko-slovenské renesance magie v 90. letech. Bertiauxovi je zde věnována kapitola Vúdúisticko-zothyriánská gnóze Michaela Paula Bertiauxe (str. 132 – 148). Tato kapitola je uvedena stručným a trochu zastaralým životopisem, který po enumeraci několika běžně dostupných dat sklouzne k tvrzením typu:

Bertiaux je každopádně velmi kontroverzní osobností. V určitých hermetických kruzích je jeho dílo velmi ceněno, jiní pokládají jeho stěžejní spis The Voudon Gnostic Workbook za knihu, která má nejen podobný formát a rozsah jako telefonní seznam (cca 650 stran formátu A 4), ale která se i svým myšlenkovým přínosem pro hermetismus blíží telefonnímu seznamu. Další zase soudí, že Bertiauxovo dílo je excelentní ukázkou toto, co se stane, když se exotickou tradicí, která je už sama o sobě hodně ponurá, nechá inspirovat dostatečně geniální, šílený a zvrhlý západní intelektuál. Výsledkem je pak opravdu to nejhlubší bahno černé magie.“ (str. 134)

Samozřejmě Veselý nepíše odborný text, a proto není vždy nutné vše dokládat, nicméně citace „určitých hermetických kruhů“ a těch „dalších, co soudí, že…“ nás vedou k pochybám, zdali Veselý nehovoří pravděpodobně pouze o zkušenostech členů Lóže Legbha-Štír či o několika svých kamarádech, kterým dal do knihy nahlédnout v hospodě. Navíc, je-li černá magie ekvivalentem démonologie, tak Veselý není zrovna nejideálnějším člověkem, který by mohl Bertiauxe kritizovat za „bahno černé magie“.

Ačkoliv Veselý jisté pasáže VGW určitě četl38 je jeho pochopení systému nedostatečné, k čemuž se autor neváhá nakonec i sám přiznat, když říká:

Kniha však v žádném případě není „řídká“, nýbrž je naopak doslova nabita informacemi. Zhustit tyto informace do stručného resumé je vzhledem k jejich množství a povaze zhola nemožné.“

Samozřejmě není to snadné, ale rozhodně ne nemožné – několik takových textů nakonec i existuje – dokonce na konci VGW je obsažen Glosář (Glossary, str. 614-619), kde je vysvětleno několik základních pojmů, které se v knize opakují, a člověk si takto může udělat sice ne detailní, ale alespoň stručný nástin „o co jde“.39

Veselý dále tedy přepíše zmíněných 10 stran obsahu VGW, který má nejspíš nahradit zmíněnou absenci exegeze systému, a jeho vyznění v tomto kontextu staví celou knihu spíše do světla kuriozity pro šílené sběratele.Nakonec následují čtyři kapitoly, kde je vybráno „několik speciálních témat, jež jsou pro autorovo myšlení charakteristická“, což je samozřejmě trochu nadsazené tvrzení. My si níže tyto čtyři kapitoly dosti detailně zanalyzujeme a to zejména po stránce překladatelské a ediční, jelikož se domníváme, že tato sonda do Veselého práce s texty jiných okultistů dá nahlédnout i do diletantství jeho přístupu ke psaní o okultismu vůbec.

Čtyři „speciální“ kapitoly

K hlavním problémům patří zejména fakt, že Veselý při práci s těmito čtyřmi kapitolami (i přes svůj zjevný jazykový cit), sem tam přeloží některé slovo nepřesně či upravuje překlad bez uvedení konkrétních změn. Pozorný čtenář si také povšimne, že Veselý cituje VGW pouze od str. 233 – 245, což jsou podkapitoly první kapitoly Zothyriánská metapsychologie (str. 227 – 257) z druhého dílu VGW s názvem Gnostické energie (str. 227-372). Když si čtenář vezme samu VGW do ruky, a zkusí si prolistovat tyto citované stránky, zjistí, že autor nejspíš knihou jen letmo prošel a prostě vybral čtyři kapitolky, které mu padly zrovna do oka, neb se nacházejí v rozmezí pouhých 13 stran. Jen dodáváme, že díl Gnostické energie, je určen de facto až pro studenty 6. roku systému OTOA/LCN a tudíž lexikum těchto textů je laikovi vzdáleno jednoduše proto, že se s ním neseznámil již v Mo7R, kde je podstatná část termínů a koncepcí vysvětlena. Konkrétně tento 6. rok je věnován problematice detekcí různých energií (často ekvivalenty entit nebo různých světů) a  širší nabídce různých postupů, jak je kontaktovat.

Nyní tedy k abundanci chyb v překladu. Zde budeme uvádět konkrétní Veselého chyby v překladech z angličtiny, ale jen s tím nejnutnějším kontextem pro pochopení, proč je překlad chybný. Taktéž výkladu textů se budeme věnovat jen minimálně, nebo jen v té nejpotřebnější míře. Doporučujeme tedy čtenáři, aby si vzal k ruce zmíněné knihy (Učení mistrů a VGW) a prošel si tyto poznámky v případě zájmu podrobně sám.

A samozřejmě ty, které čtení jednotlivých chyb bude nudit, mohou klidně přeskočit k další kapitole40.

Následují tedy jednotlivé kapitoly uvedené v Učení mistrů na str. 144 – 150. Jen dodáváme, že vyznačeny:

  1. Silně modře jsou pasáže, které Veselý vynechal.

  2. Silně červeně jsou pasáže, kde udělal Veselý chybu v překladu.

  3. Silně černě jsou původní anglické verze termínů a jejich správné české překlady v našem podání.

Taktéž dodáváme, že některé pasáže budeme citovat celé pro komparaci chyb v původní a překladatelově syntaxi a některé pouze jen ve zkrácené podobě:

1) Evangelium Pravdy z Jeho Vlastní Bytosti (str. 144-145)41

V první řadě pochybujeme, že přepis tohoto traktátu dá čtenáři jakýkoliv kontext. Z původní kapitoly je odcitována jen polovina, kde je uveden Bertiauxův gnostický traktát, v té chybějící je uveden komentář k tomuto traktátu z The Book of Meon, který tuto problematiku mírně ozřejmuje.

Vybíráme hned první větu textu, kde došlo k chybě.

Chyby v překladu:

Veselý: „Toto je Evangelium Pravdy, které Otec vynesl z Jeho Vlastní Bytosti.“

Bertiaux:This is the Gospel of Truth which the Father brought forth from His Own Being.“

Doufáme, že i průměrnému češtináři a angličtináři je jasné, že věta by měla znít:

Toto je Evangelium Pravdy, které Otec vynesl ze Svého Vlastního Bytí.“

(tj. nevynáší je z jiné osoby, ale právě ze sebe sama, což je analogické i pro praktika.)

2) Magická inflace gnostického ega (Str. 146)42

Toto je určitě poměrně důležitá a srozumitelná kapitola, ve které došlo nicméně opět k několika chybám. Dodáváme také, že ve Veselého překladu se jedná opět jen o překlad poloviny původní kapitoly.

Chyby v překladu:

A)

Veselý: Magická inflace gnostického ega se vztahuje k magické indukci některých obsahů transcendentálního ega.“

Bertiaux:The magickal inflation of the gnostic ego refers to the magickal induction of some of the contents of the transcendental ego into the ego.

Zde vypadl zbytek věty, kdy jsou tyto obsahy transcendentálního ega magicky indukovány do ega, (tj. ego je prostorem manifestace transcendentálního ega).

B)

Bertiaux dále nehovoří v bodě 1. o objevu a kreaci magických řádů různého typu“, jak překládá Veselýnicméně o „invention and creation“ – tj. vymyšlení a vytvoření vlastního magického řádu. Např. to, co vykonával po několik let David Beth, když zakládal své řády.

C)

Mezi bodem 5. a 6. je ve VGW důležitá poznámka (u Veselého chybí): If a magician has discovered such a magickal world, he logically must create a magickal order to help him explore that world.“

Tedy jen pro úplnost: „Pokud mág objevil takovýto magický svět, musí logicky vytvořit magický řád, aby mu tento svět pomohl prozkoumat.“

D)

Dále v bodu 8. bychom místo osvojení si různých magických jmen a osobností“ volili spíše „přijetí (v originále „assumption“), což zní logičtěji.

3) Gnostické energie (str. 146)43

Jedná se opět o enumeraci 33 energií, které tu jsou uvedeny bez jakékoliv explikace, a tudíž jsou pro nezasvěceného čtenáře spíše zmatečné. Jen dodáváme, že termíny a např. i cifra 33 jsou signifikantní pro toho, kdo absolvoval zmíněný čtyřletý výcvik v Mo7R a má tyto energie takříkajíc „prožity“. Opět netušíme, co by měla laikovi tato enumerace dát bez příslušného komentáře. A opět nutno dodat, že je to jen druhá polovina z kapitoly Logos I.

Chyby v překladu:

a) U bodu 31 by měl být místo „transneptunský Saturn“ uvedeno správně Kupido k Transneptunskému Saturnu

4.Ódžas(str. 148 – 150)44

V tomto případě se jedná určitě o dobrou volbu kapitoly – tj. nutnost mít v sobě aktivovány jisté energie (např. ódžas), což je rozhodně velkým tématem Bertiauxova systému, z druhé strany je to i kapitola s největším počtem překladatelských lapsů.

Chyby v překladu:

V rámci této kapitoly se Veselý dopouští bez upozornění redukce čtyř bodů, kde jsou popisovány formy, v nichž ódžas existuje. Tyto odstavce jsou ochuzeny o mnoho původních detailů (slov i vět) a to naprosto svévolným způsobem. Jedná se v rámci naší kritiky o poměrně alarmující příklad autorovy metody, s jakou nakládá s „citovanými“ překlady. Dodáváme, že původní Bertiauxovy texty zmiňujeme jen v nutných částech oprav a soustředíme se výhradně na srovnání Veselého a našich překladů.

1.

Veselý: „Ódžas je ontologický, protože je ideálním polem v rámci univerzálního prostoru ogdoády. Neopythagorejské gnostické universum by umístilo ódžas mezi ideální mřížky abstraktní ontické sféry.“

Náš překlad: Ódžas45 je ontologické, protože je to ideální pole v rámci ogdoadického prostoru univerza. To znamená, že Ódžas bylo ideální ještě dříve než získalo jakýkoliv jiný druh bytí. Neo-pythagorejské gnostické univerzum by umístilo Ódžas mezi ideální mřížky abstraktní ontické sféry. Všichni gnostičtí biskupové ofidiánské linie na Haiti patří ke zkušeným neo-pythagorejským gnostickým metafyzikům. Jsou to spíše existencialističtí idealisté, než moderní materialisté a toto je hlavní rozdíl mezi naším systémem (Franco-Haitské OTO) a Crowleyánci.

Chyba: Původní termín „ogdoage-universe-space“ překládá Veselý jednoduše jakouniversální prostor ogdoády. Ale aby byl prostor „universální, muselo by být uvedeno slovo universal“. V tomto případě se jedná o Bertiauxův novotvar a překladatelský oříšek, který poukazuje k jeho koncepci konstrukce vlastního magického univerza, tj. proto hovoříme o ogdoadickém prostoru universa“.

2.

Veselý: „Ódžas existuje na fenomenologicko-kosmické úrovni jako pravé pole spojené se zónou energií Id-libido-vědomí. Může být pokládán za indukovaný v hlubších vrstvách psýché určitými magickými rity, spojenými s „gnostickým probuzením“ Id. V jistém smyslu můžeme na ódžas pohlížet jako na komplex nacházející se v psýché, který je vybudován pomocí různých magických operací.“

Náš překlad:Ódžas existuje na kosmologicko-fenomenologické úrovni jako živoucí pole napojené na zónu vědomí Id-libido energie. Můžeme říci, že tato bývá indukována do hlubších úrovní psyché jistými magickými rity souvisejícíim s „gnostickým procitnutím“ Id. V jistém smyslu může být Ódžas nahlíženo jako komplex v psyché, které je vybudován díky různým magickým operacím. Díky těmto podmínkám může působit silně a vlivně na lidskou historii.

Chyba: V originále se hovoří o „cosmologico-phenomenological level“ a nikoliv o fenomenologicko-kosmické úrovni. Dále se hovoří o „id-libido energy zone of consciousnessa nikoliv o zóně energií Id-libido-vědomí“, ale logicky o „zóně vědomí Id-libido-energie“.

3.

Veselý: „Můžeme říci, že ódžas operuje na psychologické úrovni prostřednictvím mechanismů psychických reakcí mága. Je možné testem zjistit jeho přítomnost, a to sledováním reakcí testu slovních asociací, protože existují určité tajné vzorce odpovědí, které odhalí operace odžasického komplexu. Tato síla umožní mágovi rozvinout určité magické schopnosti v rámci jeho psýché, jejichž cílem je zvyšovat potenciál tvorby myšlenek.“

Náš překlad:Dále můžeme říci, že ódžas působí na psychologické úrovni skrze mechanismy psychických reakcí mága. Je možné otestovat jeho přítomnost reakcí na testu slovních asociací, protože existují jisté tajné vzorce odpovědí, které samy odhalí působení komplexu ódžasu. Tímto mám na mysli to, že jsme byli schopni vymezit nejenom přítomnost ódžas jako komplexu v jungiánském slova smyslu, ale byli jsme schopni i vymezit také přenášení tohoto komplexu z minulých životů do psyché v přítomnosti jako komplexu hlubší úrovně rozsahu, než u komplexu vyvinutého v tomto životě subjektem. (Existuje formule k vymezení tohoto, která zahrnuje hodnotu odpovědi ve vztahu k časové odpovědi). Tato síla umožní mágovi rozvinout jisté magické schopnosti v rámci své psyché, aby si zvýšil možnost tvorby svých myšlenek.“

Chyby: Zde je to pouze obsáhlá pasáž, kterou Veselý vynechal.

4.

Veselý: „Ódžas se manifestuje na antropologické úrovni fenomenologické analýzy v podobě kreativních sil, které mág může aktualizovat a využít ve svém výzkumu různých ritů. V tomto smyslu závisí naplnění magických operací na tom, zda je dotyčný kompletním mágem, tj. někým, kdo disponuje ódžasem v plném či esenciálním smyslu. Takový mág je napojen na ontologické pole přesahující veškerý čas a prostor.“

Nás překlad: „Ódžas se manifestuje na antropologické úrovni naší fenomenologické analýzy jako kreativní síla, kterou mág může aktualizovat a v rámci svého průzkumu různými rity, které nemohou být aktivovány, dokud operátor nevyužije jistých skrytých aspektů poskytovaných pouze prostřednictvím ódžas. V tomto smyslu naplnění magických operací závisí na tom, jsme-li realizovaným mágem, tj. tím, kdo vlastní ódžas v plném a esenciálním smyslu. A takovýto mág byl napojen na ontlogické pole, které leží mimo veškerý prostor a čas. Abychom otestovali, zdali jsou tyto síly aktivní, bude mág zkoumán magickými trajektoriemi ódžas a kyvadlem, které bude použito k měření nejenom přítomnosti této energie ale i intenzity jejího udržení v komplexní formě.“  

Chyby: Opět jen absentující pasáž.

Závěrem

Upozorňujeme čtenáře, že toto je podrobná analýza pouhých 18 stran z celého Veselého díla, které jich čítá na tisíce. Nejsme samozřejmě schopni objektivně tvrdit, že všechny pasáže jeho knih trpí takovým nadbytkem chyb a špatně odvedenou překladatelskou a editorskou prací, ale i toto je alarmující. Bylo by ovšem sysifovskou prací takto podrobně celé Veselého dílo analyzovat, toto tedy budiž považováno za ukázku toho jak tento autor píše a také odpovědí na jeho volání po kritické recepci jeho díla. Takto zoufalá práce s výchozím textem je navíc paradoxní u autora s libůstkou stylizovat se do role vzdělance a jazykotepce, který si za terč vybírá teenagery, kteří se dopustili nějakého překlepu či vyloženě hrubky. Zároveň doufáme, že se nekritičtí čtenáři jeho spisů pozastaví nad faktem, zda-li svému oblíbenému autorovi mohou slepě důvěřovat a zdali není na čase se pustit do vlastního studia z pramenů, které často bolí a vyžaduje vyšší mozkovou aktivitu.

Pokračování příště

Ve druhé polovině textu, která se opět objeví na stránkách Divinora, se dozvíte další detaily o vývoji húdúismu po roce 2007 a největší část budeme věnovat zmiňovaným „šťastným húdúistům“.

— Soror Amöba & Frater Nemesis

POZNÁMKY

1 Termín „šťastný húdúista“ či „šťastný húdúismus“ bude nadále uváděn v uvozovkách, abychom odstínili jak jeho tuzemskou genezi, tak i poukázali na jeho ironické vyznění. Tento termín bude zahrnovat, jak mužské tak ženské příslušníky, resp. příslušnice.

2 Jen dodáváme, že zbytek VGW se stylem a obsahem podstatně liší od první kapitoly. Ačkoliv se této problematice budeme věnovat níže, zde předesíláme, že výplody kohokoliv, kdo nečetl a nepochopil více, než kapitolu Síla duchů, je potřeba brát s velkou rezervou, ne-li je rovnou ignorovat, jakkoliv „praktické“ se jeví. To, zdali někdo pochopil, či nepochopil ostatní texty ve VGW poznáme velmi snadno – a) húdúisté se k tomu buď otevřeně přiznávají a knihu navíc dehonestují jako „šílenou“ nebo b) sem tam někdo z nich tvrdí, že přečetl knihu do konce, nicméně není schopen ji jakkoliv parafrázovat, ani vystihnout esenci složitého učení a končí zpátky u bodu a) – tj. k dehonestaci autora a jeho díla.

3 V rámci Bertiauxových „knih“ (Mo7R a VGW) hovoříme často pouze o sebraných kurzech pro jeho žáky, protože knih jako takových napsal jen pomálu. Vedle těchto „veřejných“ kurzů existuje údajně i mnoho interních kurzů, které nejsou nečlenům řádů přístupné. Osobní zkušenost navíc ukazuje, že díky mnoha frakcím a proměnám v rámci OTOA/LCN nejsou mnohé interní kurzy v držení všech členů řádu, dokonce ani jejich vůdců a tudíž zmapovat kompletní bibliografii Bertiauxova díla je v současné chvíli ne úplně možné.

4 V té době se toho ujal Ken Ward a po něm Manuel Cabrera Lamparter.

5 Toto dělení nám nicméně potvrdil SGM Courtney Willis.

6 Dokonce i v Bethově Societe Vudu Gnostique (dále jen SVG) se setkáváme s jasným požadavkem tyto kurzy znát, než je zájemce o členství brán jakkoliv vážně.

7 Lze se setkat nicméně i s datem 1964. Dle Bertiauxova textu Some remarks on the local history of the O.T.O.A. z roku 1977 je však jasně uváděno toto datum.

8 Bertiaux přednáší v teosofické lóži v Chicagu, paradoxně právě o Crowleym, jehož sexuální magii se v té době věnuje a kterého později ostře kritizuje a vymezuje se proti němu.

9 Ve skutečnosti se jedná o zmíněného teosofa C. W. Leadbeatera

10 Pro jeho výstižnost jako úvod do problematiky jej budeme zároveň citovat alespoň v poznámce: „V roce 1921 rozšířila OTOA, odštěpenecká skupina z francouzské větve O.T.O. (Reussova původu) svoji strukturu šestnácti stupňů. Během doby pak OTOA absorbovala několik dalších gnostických skupin, větev Memfis-Misraimu, episkopální konsekrace, a XI (Crowleyho přídavek homosexuální magie k jeho O.T.O. systému stupňů). Jeho nejvýznamnějším současným představitelem a nejsilnějším konvergentním bodem je Američan Michael Paul Bertiaux (nar. 1935), dříve teosof spojovaný se spiritualisticky orientovaným Henry Smithem. Bertiauxův systém spočívá výhradně na magické, nikoliv zednářské úrovni, a sexuální magie je považována za významný střed zájmu této organizace zaměřené na voodoo (sic).“

(Peter Robert Koenig, Fenomén O.T.O. (I.část), str. 60) – původní text Introduction to the Ordo Templi Orientis je zde: http://www.parareligion.ch/intro.htm

12 Vážnému zájemci o širší problematiku rozhodně doporučujeme Koenigovy texty, jedním dechem však dodáváme, ať některé informace bere minimálně z ideologického hlediska jako zaujaté.

17I přes zjevnou autorovu obeznámenost s některými pasážemi jeho textu je často citována výhradně 1. kapitola 2. Dílu VGW – a to část 10 – Magické techniky počítačového programování (Magickal Techniques of Computer Programming) (str. 257), v níž Bertiaux cituje ze své práce Meontology. 

18 V tomto ohledu si dovolíme menší srovnání – Okultura vždy lépe korelovala s koncepcemi Kennetha Granta, než Bertiauxe. Zatímco z četby Grantových textů vidíme záměrnou fascinaci bizardnem, která Granta vedla od hlubší praxe k řemeslu spisovatele, zachovává si Bertiaux snahu zkoumat takto detekované entity z různých dimenzí „vědecky“ a styl, který volí je často čistě utilitární, nikoliv poetický. Jistou poetiku jeho psaní časem nalezneme, ale ta rozhodně nebude záměrem. Tudíž toto prizma při čtení některých jeho textů z nich udělá nechtěnou parodii – např. bendovského typu.

20 Jedná se o podivného pomlouvače snad všech osobností spojených s OTO a nepravým výkladem Knihy Zákona. Bertiaux tento dopis dle slov Davida Betha považoval za dobrý vtip. Tento dopis se taktéž objevuje ve Veselého Učení mistrů (str. 134). Originál zde: http://www.geocities.com/athens/parthenon/7069/bertiaux.html

21 A v rámci této inspirace zejména systém LCN do kapitol s příznačnými názvy: Lykantropní kabala, Sexuální rituály, Voodoo nekromancie a astrální roviny, Lovecraftovská gnóze. Nutno dodat, že ačkoliv VGW vyšla až roku 1988, Grant měl k dispozici pravděpodobně některé její kurzy a z části vycházel z Mo7R.

22 Což je svým způsobem pravda, ač reference o tomto systému existovaly již dříve (viz. výše).

23 To bude obsahem až 2. dílu tohoto textu.

24 viz. Veselého kniha Zoolatrie a zoofilie (Vodnář, 2012) či z části Čaroděj Jackl, jeho doba a myši (Vodnář, 2011).

28 Texty v sobě nesou markantní vliv Sana (který má v knize i doslov) a to zejména v duchu hledání obskurních vztahů mezi ještě obskurnějšími tématy.

29 Což je sporné, protože např. sám Bertiaux je učitel filosofie a jeho texty jsou protkány mnoha termíny z analytické filosofie a fenomenologie, včetně odkazů na Husserla, Wittgensteina nebo i německou idealistickou filosofii.

30 Samozřejmě víme, že 22 Sétových tunelů je koncept převzatý z Crowleyho relativně záhadné Liber CCXXXI, nicméně až u Granta vidíme její plné rozvinutí do živoucího systému v rámci osobní magické mytologie.

31 Tj. meonu jako ledové pustiny u Bertiauxe a klifotu jako „zadní“ strany či Stromu smrti ke Stromu života popularizovaných v knihách Granta.

32 Tj. prázdný člověk, který je chladný až neemotivní sadista, fascinovaný nejen nacismem, světem lokální mafie či sériovými vrahy, ale i jakýmikoliv systémy síly, moci a ovládání a snahou manipulovat lidi bez špetky citu a svědomí, které považuje jen za komodity, kterých se lze na základě vědomého rozhodnutí zbavit.

33 Pro úplnost se jedná o: Magii (2001), Magii pro pokročilé (2004) a Příručku vysoké magie (2007).

34 Jednu z mála výjimek je nedokončená kritika Martina Chvejstovského s relativně alarmujícími výsledky (http://esoteric.mysteria.cz/vesely.htm)

35 Nemluvě o tom, že Nakladatelství Vodnář nad tím nejspíš přivírá oči a nechává jejich autora pomlouvat často nevinné oběti bez možnosti odvolání.

36 Jedná se o části kapitol ze Síly duchů: Kdo se může stát velikým húdúistou a šťastným húdúistou / Rituál zasvěcení se duchům húdú / Kterak ti mohou duchové húdú pomoci získat přesně to, co chceš / Základní rituál pro získávání od duchů húdú.

37 Za zmínku stojí i fakt, že svolení k otištění textu nebylo Karikou údajně Veselému uděleno.

38 Pochybujeme nicméně, že četl Mo7R, ty uvádí až ve své Příručce vysoké magie, resp. zmiňuje je jen v seznamu použité literatury. Přiznáváme nicméně, že netušíme, kde přesně tyto kurzy Veselý v knize cituje, protože, jak jsme již poznamenali, jeho texty nemají rejstřík a ve spisu o skoro 800 stranách hustopisu jsme je prostě nenašli.

39 S tím, že se většina našich „autorit“ neobtěžovala podívat na konec knihy, kde existuje tento Glosář, se setkáváme ještě častěji, než s faktem, že nečetli více, než prvních 10 kapitol. Komické také je, že odkaz na Glosář absentuje i ve zmíněném Veselého přepisu obsahu knihy, i když v originálu přítomen je, z čehož vyplývá, že si to autor nejspíš ani ve VGW neověřoval.

40 Resp. počkat si na pokračování textu.

41 V originále The Gospel of Truth from His Own Being (str. 233- 234).

42 V originále The Magickal Inflation of the Gnostic Ego, Part 1 (str. 236 – 239).

43 Jedná se o část kapitoly Logos I (str. 240 – 242) a to podkapitola Logic I (str. 241).

44 Jedná se o část kapitoly Le Recherche pour L´Ojas: Logos II (str. 243 – 245).

45 Pro hinduistický termín ódžas volíme střední rod, oproti mužskému rodu u Veselého, pro nespecifikovanou polaritu této energie.

Komentáře ke článku “O fenoménu „šťastných húdúistů“”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit