O fenoménu „šťastných húdúistů“, část 2

Autor: | , 03. 04. 2014 | 22 komentářů

O fenoménu „šťastných húdúistů“1 , část 2 (první část článku najdete zde)

Slíbený druhý díl textu O fenoménu „šťastných húdúistů“ jednoduše navazuje přesně v místě, kde ten minulý skončil[1], a jen na okraj dodáváme, že oba texty jsou jednotnou studií a nikoliv seriálem. Naším hlavním zájmem bude nyní podívat se na zoubek konečně již „šťastným húdúistům“, o kterých jsme se několikrát zmiňovali a pokud pociťoval čtenář u minulého textu menší nauzeu, se „šťastnými húduisty“ již vstoupíme do nejnižších sfér esoterního pekla a budeme konfrontováni s  nejmladší generací samozvaných odborníků na tuto okultní problematiku, kteří do jisté míry reprezentují i dekadenci současné scény českého magického kotlíku. Dodáváme také, že budou pro úplnost analyzovány i zmínky o Michaelu Bertiauxovi z pera českého historika okultismu Milana Nakonečného a tyto ať čtenář nevnímá rozhodně jako součást „šťastného húdúismu“, ale jen jako reference, které se s ním setkávají časově a jsou na něm jinak nezávislé. Více již v textu.

2. Húdúismus po roce 2007

VGW 1988

VGW 1988

VGW (2007)

VGW (2007)

Rok 2007 byl v kontextu zpřístupnění díla Michaela Bertiauxe naprosto zlomovým, zejména protože podruhé vyšla Voudon Gnostic Workbook (dále jen VGW, Weiser, 2007) a stala se takto široce dostupnou všem čtenářům. Ale jak již jsme poznamenali výše, v širším měřítku to zase tak přelomové nebylo, protože knihu nikdo nedokázal pořádně vstřebat a to ani v anglofonních zemích, tudíž se stále čekalo na jejího vhodného vykladače. Knihu a náhlý nadbytek materiálů navíc následovala reedice ještě hůře sehnatelné cvičebnice Cosmic Meditation (Fulgur, 2007) a dovršilo ji vydání zbrusu nové a ilustrované Vûdû Cartography (Fulgur, 2010)[2].

Paralelně Bertiauxův žák David Beth (nyní již Tau Melchizedek) v této době vydává dokonce dvakrát svou Voudon Gnosis (Scarlet Imprint, 2007 a Fulgur, 2010), přičemž obě verze se stanou nejen učebními texty a manifesty jeho formujícího se řádu Societe Voudon Gnostique (SVG), ale pro širší veřejnost budou fungovat i jako snazší vstup do složitého vesmíru díla Michaela Bertiauxe. Ačkoliv považujeme Bethovy texty za vysoce kvalitní, posun je zjevný. Beth Bertiauxovo dílo zestručňuje (vybírá si jen některé elementy) a zlogičťuje v kontextu např. s Kennethem Grantem, Juliem Evolou a prokládá jej také citáty svého oblíbeného německého filosofa Ludwiga Klagese. Bertiaux takto dostává úplně jiný nádech – technokratické a futuristické texty jeho vizí o magii budoucnosti nabývají v Bethových rukou forem spíše romantismu 19. století, trubadúrů a Parsifalů hledajících svůj Svatý grál. Taktéž celé gnostické voudú je posunuto do původní africké podoby voudon, snad také protože se Beth  narodil v Africe a prožil tam celé mládí a mnohokráte naznačuje, že tento fakt měl patrný vliv i na jeho členství v OTOA/LCN. Beth navíc svůj směr vede k absolutní mediální otevřenosti a často mírně blyštivé sebepropagaci, což sice není na škodu, ale nese sebou i jistou levnou simplifikaci[3]. Proto se také stal Bethův přístup k Bertiauxovi populárnějším a pro „šťastné húdúisty“ i mnohem stravitelnějším, což samozřejmě jeho přínos k obecnému uchopení VGW nijak nesnižuje.   Na rozdíl od Betha jsou čeští „šťastní húdúisté“ bohužel pouze popisovateli vlastních ego-tripů a míra sebepropagace je pro ně primární.

2.1 Reference nehúdúistů

Ještě než přistoupíme ke slíbeným „šťastným húdúistům“ musíme se v rámci symetrie našeho dělení na húdúisty a nehúduisty zastavit u kategorie druhé.

Po roce 2007 již stěží nalezneme někoho, kdo by se k húdú či Bertiauxovi vyjadřoval nezaujatě, tj. z pozice teoretika či historika. Je to totiž moment, kdy jsou postupně asimilovány do širšího povědomí Karikovy a Veselého texty a to jak praktiky, tak i teoretiky. Zatímco „šťastní húdúisté“ jsou oněmi praktiky, teoretiků je pomálu. Jednou z mála výjimek je nicméně nestor knih o historii českého hermetismu a zásadní autor o historii okultismu v našich zemích vůbec – prof. Milan Nakonečný.

2.1.1. Milan Nakonečný
Milan Nakonečný - Nestor novodobého českého hermetismu

Milan Nakonečný – Nestor novodobého českého hermetismu

Nakonečného zmínky o Bertiauxovi jsou v zásadě pouze doplňujícími poznámkami k reedicím jeho zásadních děl Novodobý český hermetismus (1995, 2009) a Magie v historii, teorii a praxi (1999, 2010) a jsou vlastně jen jeho reakcí na českou recepci Karikových a Veselého textů, popř. knih Kennetha Granta.[4] Paradoxní je, že přestože Nakonečný vychází ze sekundárních a navíc zaujatých zdrojů, neváhá systém OTOA/LCN kategoricky hodnotit jako „černou magii“ a zasazuje jej do svého osobního náhledu na interpretaci dějin magie se silným apelem na oddělenou povahu bílé a černé – posazenou až do manichejské roviny. Bohužel a možná i právě proto jsou jeho zmínky z větší části liché, někdy až komické a desinterpretující Bertiauxovu pozici a přínos, nemluvě o častých chybách editorů jeho knih, za které byly reedice Nakonečného děl mnohokráte neoficiálně kritizovány. V následujících řádcích si tyto zmínky vypíchneme a ony chyby upravíme s potřebnými komentáři, které budou reflektovat i jisté informační mezery, které Nakonečného úvahy na toto téma vykazují, což je v kontextu s jeho často automaticky branou erudicí na jakékoli téma esoterismu a šíři díla, mírně znepokojující.

Bertiaux ve zmínkách Nakonečného

První zmínka o Bertiauxovi se objevuje v Novodobém českém hermetismu:

„Lóži O.T.O. v Anglii vedl později Kenneth Grant (nar. 1923), Crowleyho žák, který spolu s jeho německým žákem Karl Germerem (1885-1962), původně sekretářem Pansofie, a americkými žáky G. L. McMurthym (1918-1985) a S. Clymerem (1878-1966), původně neorosekruciánem, převedli středisko O.T.O. do USA. Nyní je jeho nejvýznamnějším představitelem Henry Smith Bertiaux (nar. 1935)“

(Novodobý český hermetismus, str. 31, Eminent 2009)

Na jedné straně zde došlo ke komickému splynutí jmen Henryho Smithe a Michaela P. Bertiauxe, kteréžto informace Nakonečný pravděpodobně čerpal z Koenigova textu uvedeném v revue Horus[5], na straně druhé zde dochází i k nesmyslnému shrnutí celé současné historie OTO v USA. Pokud je dnes někdo představitelem Kalifátu OTO (či zkráceně COTO), tedy OTO v USA, byl by to nejspíš William Breeze (Hymanaeus Beta)[6], který shodou okolností vysvěcen do biskupské posloupnosti Bertiauxem[7]. Navíc sám Bertiaux se k americké verzi OTO (odvozené od Crowleyho) absolutně odmítá hlásit, protože otec (Hector-François Jean-Maine) jeho osobního učitele (Lucien-François Jean-Maine) dostal údajně roku 1910 přímo od Papuse v Paříži zasvěcení do X° Reussova OTO a de facto je tedy nezávislý na Crowleyho verzi OTO a jeho systému sexuální magie, který se cizeluje během 20. let, protože Crowley byl Reussem vysvěcen do VII° OTO v roce 1910 a až v roce 1912 do IX° a X°. Materiály poskytnuté Bertiauxem zde jasně říkají, že jakákoliv spojitost mezi COTO a OTOA/LCN je absolutně lichá a jean-maineovská (franko-haitská) linie OTO byla tímto přenesena z Evropy na Haiti, kde se vyvíjela nezávisle na Crowleyho práci.

 

Nakonečný se o klasifikaci Bertiauxe dále pokouší ve svém úvodu ke knize Marka Dluhoše Kabalistická teurgie:

„Klasická západní magie je od doby utváření křesťanské kabaly v období renesance stále více propojována s kabalou (viz. zejména dílo H. C. Agrippy von Nettesheim a jeho přímé následovníky až k Eliphasi Lévimu a Papusovi a jejich dnes již nepočetným žákům). Avšak počínaje vlivem díla Aleistera Crowleye se tato kabalistická magie stále výrazněji obrací ke světu stínů klipotického „stromu smrti“ (Kenneth Grant a jeho „týfonské“ dědictví) a někdy jde ještě hlouběji až k astrálním stopám archaických kultů (Michael Bertiaux). Kabalistická teurgie, založená především na meditativní imaginaci posvátných slov a symbolů sfér sefirotického „stromu života“, je odvrácenou stranou úsilí pronikat k poznávání „propastí“. Naproti tomu je kabalistická teurgie abstraktní i praktickou metafyzickou cestou k duchovnímu světu Světla „nahoře“, je protikladem k dnes tak vzrušující, ale nebezpečné moderní cestě do světa goetických temnot.“

(Kabalistická teurgie, str. 9, Vodnář 2009)

V kontextu s výše zmíněnými fakty musíme většinu těchto tvrzení označit opět za silně zjednodušující a manipulativní. Jedná se o typický příklad zásadního pochybení díky Nakonečného již zmíněné duální koncepci okultismu, kterou vyznává. A to zejména v ohledu jeho vnímání obou stran Stromu jako oddělených a nikoliv jako komplementárních celků, což by nakonec mělo být i základním axiomem hermetismu, tedy důraz na jednotu.

Nyní konkrétně k omylům:

a) Je sporné míří-li Bertiaux do „goetických temnot“, když se on sám přímo hlásí k Lévimu a Papusovi a včetně explicitních pojednání o teurgii v Mo7R a VGW. Navíc, jak jsme zmínili již výše, Bertiaux byl zasvěcen do linie, která byla mimo jiné posvěcena samotným Papusem, velkým sběračem mnoha zasvěcovacích tradic, a v Nakonečného očích vedle Léviho někým, kdo je pokračovatelem oné správné teurgické cesty k zasvěcení[8 – rozsáhlá poznámka]. A i kdyby tato linie byla nominálně nepravá (jak naznačuje Koenig), je to nepodstatné, protože ve svých spisech se k ní Bertiaux přímo hlásí, což je v rámci rozvolněných kompetencí okultních řádů (a až trapných snah posloupnosti „papírově“ doložit) v zásadě dostačující.

b) Opět spojovat Bertiauxe s Crowleym je holý nesmysl, vysvětlený výše.[9] Bertiaux se dokonce vůči Crowleymu přímo vymezuje a několikrát se mu i vysmívá[10]. Zde je sice nutno zmínit fakt, že OTOA/LCN začátkem 80. let sice absorbovalo učení thelemy, ale to bylo vedeno spíše v duchu fúze s Grantovým Týfonským OTO (často považovaného za jediného pravého dědice Crowleyho odkazu), navíc OTOA/LCN v tomto období již Bertiaux fakticky nevedl a jeho následníci takto vyhověli požadavkům amerických studentů formovaných převážně ideologií thelemy.

c) Identifikovat Bertiauxe jen s „archaickými kulty“ je pravděpodobně residuum Nakonečného četby Kariky (ovlivněného Castanedou a jeho „starými čaroději“) a Veselého (ovlivněného Karikou), z níž skutečně tento dojem vyplývá. Původní Bertiauxovy materiály nicméně jasně potvrdí jeho aktivní zájem o teurgii a fakt, že „cesta ke světlu“ je podstatnou náplní zejména textů Mo7R či díla Cosmic Meditation a i mnohých pasáží VGW. Taktéž není jasné jaké „archaické“ kulty Bertiaux přesně oživuje?[11] OTOA/LCN se explicitně distancovala od jakýchkoli obětí zvířat (lidí samozřejmě nevyjímaje) a pokud s démoniem pracuje, pracuje s ním skrze astrální magii a nikoli magii fyzickou. To naopak nelze tvrdit o „světlých“ mázích západního typu, kteří v rámci tradicionalistických představ o správné evokaci obětovali nejednoho živého tvora.

Do třetice nalezneme kritickou zmínku v Magii v historii, teorii a praxi:

„Hine analyzuje mýtus Cthulhu a dospívá k varování při práci s „extrémními magickými systémy“, neboť když s nimi pracujeme, „dostanou naši skrytí démoni šanci vyskočit na povrch a projevují se v podobě dysfunkčního chování“, a to je „často velmi bolestné“, avšak když těmto démonům neumožníme vyplout na povrch, zůstanou skryti a budou nás nahlodávat zevnitř.“ K takovým extrémním magickým doktrínám a praktikám patří vedle „týfonských forem“ zejména „vúdú-gnostický řád“ La Couleuvre Noire (Michael Bertiaux).“

(Magie v historii, teorii a praxi, str. 249, 2009)

Nakonečný zde aplikuje prizma psychologie, které je v jeho textech (díky jeho profesi) nejednou přítomno a často přichází ke slovu, když je třeba nějaký systém identifikovat jako „nebezpečný“.  Rozhodně TOTO ani OTOA/LCN nelze od démonologie oddělovat, ale tyto narozdíl od démonologie nevolí žádné drakonické metody rituálních obětí, jediné, co musí praktik obětovat je vlastní ego, které konstruuje až hysterické obavy z toho, že se dezintegruje. Podobná hysterie poté generuje tvrzení o „extrémních magických doktrínách“ a „dysfunkčním chování“, které de facto identifikují příslušný systém se slepou uličkou vývoje, protože kdo by chtěl provozovat praxi, aby se nakonec zbláznil a skončil v nějakém ústavu, kde se o něj „plně integrovaní“ psychiatři postarají? Není také jasné, jaké praktiky má vlastně Nakonečný na mysli, když hovoří o zmíněném extrémismu a dysfunkčním chování? To je ponecháno pravděpodobně na fantasii a apetitu čtenářově. Rozhodně Grant ani Bertiaux nepůsobí jako nějak „dysfunkční lidé“ – oba byli a jsou (Grant shodou okolností nedávno zemřel) velmi produktivními a společensky integrovanými osobami, kteří neprojevují takové patologické chování jako často mágové „bílí“.

V rámci knihy Magie v historii, teorii a praxi ještě Nakonečný Bertiauxe zmiňuje na str. 418 – 419 a zjevně čerpá již výhradně z názorů Kennetha Granta z knih Cults of Shadow (1975) a Nightside of Eden (1977), kde Grant předkládá svou velmi inspirativní interpretaci tohoto učení. V tomto ohledu je nutno dodat jeden fakt, který byl zveřejněn až v době nedávné a to, že sám Grant byl Bertiauxem přímo ovlivněna a jeho druhá magická trilogie[12] již vykazuje proměnu stylu jeho psaní pod vlivem učení OTOA/LCN.

Závěr

Závěrem k Nakonečnému dodáme jen pár detailů. V první řadě to, co píše o Bertiauxovi již nijak neovlivní bující fenomén „šťastných húdúistů“. Nakonečný se sám stává v období reedic svých knih jen recipientem vývoje české okultní scény, které spíše kriticky až jízlivě komentuje[13]. Naše detailnější analýza jeho identifikace Bertiauxe s černou magií ukazuje i na jistou nedostatečnost jeho erudice v ohledu anglosaských okultních systémů, včetně jisté účelovosti s jakou Bertiauxův a Grantův systém využívá ke kritice systémů, které odporují jeho striktně černobílému vymezení okultismu[14]. To poukazuje i na potřebu Nakonečného dílo radikálně přehodnotit a to minimálně po stránce faktografické a ideologické, protože on sám je i přes svou erudovanost autorem výrazně zaujatým, včetně jeho sympatií s konzervativně pravicovou politikou a nacionalismem, který se reflektuje v jeho stranění českým hermetikům a snahou povýšit je piedestal historie okultismu i za cenu přizpůsobování si faktů.[15]

I přesto si Milana Nakonečného a jeho dílo oproti ostatním pisatelům, které citujeme, pro mnoho věcí velmi vážíme, protože je autorem na naše poměry svou erudovaností nadstandardním a měl klíčový vliv na formování českého okultismu zejména v 90. letech.

2.2 Reference húdúistů aneb „šťastní húdúisté“ povstávají
"Typický zahraniční húdúista"

„Typický zahraniční húdúista“

http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/

„Typický tuzemský ‚šťastný húdúista‘

2.2.1. Kdo je „šťastný húdúista“ – pokus o klasifikaci

Nyní již tedy končí zmínky o lidech, kteří se v  kontextu díla Michaela Bertiauxe snažili vytvořit alespoň něco konstruktivního. Čtenář zde bude seznámen s generací druhou, která vykazuje intence již poněkud jiného rázu a to převážně parazitického charakteru. Paradoxně jsou tito jedinci vnímáni v naší „magické komunitě“ jako jakési superstar húdúismu – a jsou to samozřejmě oni již zmiňovaní „šťastní húdúisté“.

Než se pustíme do analýzy jednotlivých textů a person „šťastných húdúistů“ pokusíme se charakterizovat typické znaky jejich chování a rysů, abychom následující řádky nezatěžovali repeticí. Upozorňujeme taktéž, že se nebudeme zmiňovat o všech osobách, které se k tomuto proudu všelijak hlásí – tedy konkrétně ty, kteří to nedělají okatě, nezatěžují svými výplody internet a nanejvýše si to vkládají do svých magických CV.

Citlivějšího a politicky korektního čtenáře, který nabude dojmu, že se snažíme „šťastné húdúisty“ nějak ponížit či urazit, upozorníme nejprve na několik faktů. Hovoříme pouze o osobách, které daly svá osobní data veřejně dobrovolně k dispozici (např. fotky, blogy, rozhovory) a jejich texty byly mířeny primárně na jejich osobní sebepropagaci a někteří z nich se svou „magií“ dokonce i veřejně snaží živit. Ačkoliv si myslíme, že jsou podobní jedinci ostatním nebezpeční, protože je pro svou zaslepenost a nepřipravenost mohou stáhnout na „špatnou stezku“ (rozuměj k hloupostem, ztrátě času a často i financí), budeme se snažit reflektovat primárně jejich práci a až sekundárně jejich osobnosti. Přesto pokud si dovolíme nějakou ironickou poznámku na jejich adresu, nechť to čtenář vnímá primárně v kontextu uchopování jejich psaní a myšlení, protože to nelze vždy oddělit od jejich osobnosti, a taktéž samotného faktu, že „šťastné húdúisty“ nelze brát vždy úplně vážně.[16]

2.2.1.1. Obecné definice „šťastného húdúisty“

1. Absence vědomostí

„Šťastný húdúista“ primárně vychází z referencí v českém jazyce a to obvykle z textů Jozefa Kariky, Josefa Veselého a v poslední době hojně šířeného spisu „šťastného húdúisty“ Jaroslava A. Poláka (taktéž známého jako Kojot) Šťastné húdú. „Šťastný húdúista“ skoro nikdy nečetl jakoukoliv knihu Michaela Bertiauxe a nečetl ani cokoliv zasvěceného, co by se této problematiky dotýkalo. Od Veselého vzal zkrácené návody, od Kariky osobitou metafyzickou relativizaci etických norem a od Kojota kompletní znění prvních kapitol i s jeho „zasvěcenými“ poznámkami. „Šťastný húdúista“ nezná kontext systému a ten jej ani nezajímá, protože jediné, o co mu jde, je naplnit svá osobní přání. S tím se často pojí i to, že neovládá cizí jazyky a nemá moc velké vzdělání. Pokud „šťastný húdúista“ náhodou nějaké to vzdělání má (resp. myslí si, že má), píše texty – a když už něco píše, tak píše samozřejmě o duších húdú a svých zkušenostech s nimi.

2. Absence životního naplnění

„Šťastný húdúista“ duchy volá, protože jeho život není úplně v pořádku. Často narazíme na to, že trpí nějakým deficitem, je často frustrovaný a dlouhodobě trpí komplexem méněcennosti. Má pocit, že mu život nedává žádné příležitosti a nemůže takto realizovat svůj potenciál. Nicméně často ani nehodlá a nechce řešit běžné problémy vlastní prací na sobě. Mnohdy je to člověk zahnaný do kouta a je ochoten klidně se upsat doslova „ďáblu“. Nemá rodinu, nemá děti, nemá stálou práci, často využívá dobrodiní sociálních sítí a obecně se vyhýbá větším závazkům, které přenášejí člověka přes magický práh dospělosti. Může mít i sociopatické sklony. Mívá nebo měl psychické problémy, přičemž nemusí primárně vyhledávat odbornou pomoc, ale může na své okolí působit již před svým „zasvěcením“ bláznivým, podivným nebo alespoň nevypočitatelným dojmem.

Často je mladšího věku. Na jedné straně se jedná o školáky, kteří toho mnoho nezažili, ale mají ten pocit, že „celý život“ strašně trpěli, bez reflexe toho, že za pár let je to přejde[17]. Často se ale také jedná o věkovou skupinu kolem 25-40 let, tedy lidi již z podstatné části životem zformované a takové, kteří by měli mít už jasnější představu co se sebou. Nemají.

3. Banalita přání

U „šťastných húdúistů“ se setkáváme často s argumentací, že jim duchové zlepšili život, nicméně popis těchto „vylepšení“ a „šťastných náhod“ je natolik banální, že k nim normálnímu jedinci stačí obyčejná sociální integrace a inteligence, včetně ochoty na sobě jen trochu pracovat. Dle subjektivních tvrzení „šťastného húdúisty“ (či subjektivních referencí jeho přátel na základě historek, které jim on sám povyprávěl) mu duchové samozřejmě pomáhají a jeho život se viditelně zlepšuje. Nicméně pokud dojde na enumeraci příslušných zásadních změn, jedná se obvykle o životní změny typu „výhodnější práce“ či „vysněný vztah“, ale nejčastěji jsou to spíše vágní tvrzení o tom, že je to „lepší“ a že je „šťastnější“. Naopak se nesetkáváme absolutně s žádnými ryzími „zázraky“[18]. Často to působí pouze tak, že je pakt pro mnohé “šťastné húdúisty“ pouze jakýmsi placebem, aby se sebou začali něco dělat a tudíž donutí takto i „pracovat duchy“.[19]

4. Snaha zaujmout

Nicméně to, co „šťastného húdúistu“ charakterizuje a motivuje především, je jeho potřeba se se svými úspěchy pochlubit. A to nejčastěji v nějakém textu s originálním názvem „moje děsivá zkušenost s duchy húdú“ nebo se soupisy desítek rad po pouhých několika týdnech „praxe“. Obvykle v těchto textech postřehneme snahu o vymezení své osoby vůči jakémusi „zkostnatělému a zabedněnému“ (v chaosmagické hantýrce „tradicionalistickému“) přístupu k magii a to samozřejmě bez konkrétnějšího a detailnějšího vymezení. Je-li „šťastný húdúista“ poté schopen dopsat svůj text a nějakým způsobem jej i publikovat, má velikou šanci, že se stane alespoň na chvíli hvězdou naší sítě a její komunity. Ale nejde primárně jen o to být oblíben, často jde jen o to vzbudit dojem silné osobnosti, která je schopna i s tak „nekontrolovatelnými“ entitami pracovat. Svým psaním proto celou tématiku „šťastný húdúista“ rád zlehčuje, volí silná slova, kdy duchové již nejsou nebezpeční, ale stojí „mimo dobro a zlo“ a pouze „nevyzrálý člověk“ (často člověk, který nevlastní nějaké hlubší napojení na své „nevědomí“) s tím má problémy. Psaní „šťastných húdúistů“ je však obvykle jen touhou ukázat ostatním, že jsou v nějakém ohledu zajímavější, než jejich předchůdci – tedy Veselý, ale i Karika a setkáme se dokonce i s „korigováním“ samotného Bertiauxe.

„Šťastní húdúisté“ taktéž rádi nadhodnocují význam svých zážitků. Ačkoliv nás zásobují mnoha detaily z peripetií průběhu paktu, bohužel skoro vždy zapomenou zdůraznit svůj aktuální psychický a sociální stav a pokud si o příslušném „šťastném húdúistovi“ zjistíme jen minimum informací, narazíme v první řadě na vysokou míru sociální nepřizpůsobivosti či neschopnosti, mnohdy i psychickou nestabilitu a někdy dokonce i historii návštěv u psychologa či hospitalizace na psychiatrii a to samozřejmě ještě v období předcházející složení paktu, čímž se do jisté míry anuluje i absolutní důvěra toho, že by za jejich „magií“ stáli jen duchové.

2.2.2. „Šťastní húdúisté“ přicházejí

Nyní se tedy dostáváme k výše mnohokráte zmiňovaným prominentům „šťastného húdúismu“ u nás. Jedná se o osoby, jejichž texty v poslední době zastínily dokonce i Veselého a Kariku a mají čím dál tím silnější tendenci si uzurpovat právo vykládat i Bertiauxův systém.[20]

Taktéž dodáváme, že jsme byli v kontaktu s více lidmi (osobních i korespondenčních), kteří složili pakt, a naše neradostné zkušenosti s nimi shrnujeme zejména výše ve čtyřech obecných poznámkách. Níže uvedené tři celebrity českého „šťastného húdúismu“ jsme osobně nepotkali, nicméně díky jejich prominenci a mediální otevřenosti se k nám dostal dostatek informací, které budeme níže analyzovat a čtenář si je může i osobně ověřit.

2.2.2.1 Otakar

„Budete mít v sobě hodně děr, do nichž zastrčí svoje chapadlo kdejaký marast.“

(Otakar: Zkušenosti z Voudon Gnostik Workbook, 2009)

Otakarův text Zkušenosti z Voudon Gnostik (sic) Workbook[21] (2009) patří k perlám „šťastného húdúismu“. Text má v sobě jednak hororovou atmosféru a taktéž pompéznost, která je pro tento typ referencí relativně běžná, protože klade důraz na tzv. „ryzí praxi“ a zážitkovost. A právě pro akcentování této praktické roviny není čas na zbytečné teoretizování, Otakar tedy volí často plebejský slovník s mnoha suverénními poznámkami, včetně mnoha hrubek (které ovšem asi nebudou úmyslné) nás vtahuje do útrob své zkušenosti se zlovolnými duchy húdú. Nyní již k textu samotnému.

Otakar se věnoval asketické józe,“ pobýval na nebesích“ a po tom, co se navrátil mezi smrtelníky, spadl jako většina příznivců východních systému do světa každodenních problémů. Zatoužil tedy dle svých slov po nějakých „špinavých technikách“, kterými byl pakt s duchy. Pakt však „zmršil“ a duchové se mu dle doslova „nastěhovali do domu“, což je formulace, kterou si Otakar nejspíš přečetl v knihách Josefa Veselého a následně vyprojikoval. Na chvíli ale předejme slovo Otakarovi:

„Každý večer jsem měl Hoodoo bytosti v pokoji. Stále jsem nevěděl co jsou zač. Tak jsem na ně začal meditovat, chtěl jsem je poznat. Takže se tak i stalo – jako většinu věci co jsem chtěl. Ve VGW. se pracuje s dušemi mrtvých (mrtvákama), podmořskýma démonama (rybákama) kteří nabírají rybí či hadí podobu a „mrtvýma mágama pod mořem“, kteří jsou z Atlantidy. Atlantidu jsem vzal jednoduše jako padlý svět, který kdysi v tom našem figuroval, ale nyní je něco jako Outsider. Romantika v magii je dobrá pro interpretaci ^^

Dále se dozvíme, že duchové plnili to, co Otakar přesně potřeboval. Dostal jednoduchou práci (uklízení v obchodním domě) a dohazovali mu dokonce i dívky (zmíněna je jen jedna, kterou sbalil v hospodě) a podobně jako později níže analyzovaný „šťastný húdúista“ Kojot, stal se i Otakar s duchy nejlepším kamarádem a dostal přezdívku „Zubatej“. Ale jako ve správném hororovém příběhu, si tyto služby vyžádaly svou daň – nejprve Otakarovo tělo a nakonec i snahy o získání jeho duše. Začala se mu měnit osobnost a duchové mu dokonce začali „převibrovávat“ čakry. Nakonec, když se do něj snažil převtělit atlantský mág, vyhledal Otakar kamaráda šamana a ten mu očistil čtvrtou čakru od „zeleného slizu“. Otakar se poté vydal na světlou cestu reiki, do kterého byl zasvěcen a stal se profi-léčitelem Healerem[22].

Čtenář se může ptát, kde udělal Otakar chybu? Jednou z nich by (vedle souznění s vymezením „šťastného húdúisty“) by mohla být i jeho obeznámenost a diletantské chápání systému OTOA/LCN shrnuje v jedné ze závěrečných vět svého textu:

Voudon Gnostik Workbook je docela dobrou slátaninou mnoha systémů, které stojí na podkladě Hoodoo, díky této roztřepenosti to není ucelená duchovní nauka, ale sbírka technik a návodů.“

V rámci textu se nicméně objeví i upřímnější výrok autora:

„Těžko říct jak to Bertiaux vidí a myslí. Těžko říct jako to je.“

Ačkoliv Otakar svůj pakt opustil[23] a nyní se věnuje léčitelství, poradenství a pořádá kurzy magie, jeho příklad demonstruje asi nejčastější plebejskou verzi „šťastného húdúismu“, kterou vykazuje mnoho dalších mladých lidí s bouřící se pubertou. Od Otakara je liší fakt, že z toho pravděpodobně časem vyrostou a budou si vydělávat na živobytí s rámci nějakého civilního zaměstnání.

2.2.2.2. Noira

„Rozhodně jde na první pohled o „šílený“ spis, plný fantastických, obtížně srozumitelných míst a jmen, ke kterým nebudete schopni dohledat naprosto nic. Částí problému je, že se jedná o nekompletní 4lety kurs La Couleuvre Noire (…)“

(Noira: Michael Bertiaux a Gnostic Voudon (2010)

http://www.animanoira.cz/wp-content/uploads/Noira6.jpgNoira je mediálně stále známější profesionální čarodějkou, která se díky své píli a zejména aktivní sebeprezentaci na různých sociálních sítích propracovala např. až do Show Jana Krause[24]. Sama je reprezentantkou tendence původních „šťastných húdúistů“, kteří se zklamáni duchy húdú a komplikovaností systému OTOA/LCN, obrátili k vúdú tradičnímu. Tento zájem českých vúdúistek a vúdúistů[25] koreluje zejména s vydáním tří knih u esoterního nakladatelství Fontána, které jim dodaly dostatečný aparát k provozování praxe a vykázaly strašidlo duchů húdú do ilegality[26]. Vedle podprůměrné publikace Heike Owusu Rituály vúdú v praxi (2005)[27] a poměrně bizardní knihy Voodoo – Kvantový skok za hranice běžné reality (2010) Reginalda Crosleyho, se velmi populární stala zejména kniha Kenaze Filana Haitské voodoo (2008), kterýžto autor se sám pokoušel vypořádat se systémem OTOA/LCN na svém blogu[28] [29].

Noira jako „šťastná húdúistka“ nás bude zajímat převážně jen jako autorkou textu Michael Bertiaux a Gnostic Voudon (2010), který je sice napsán spíše ve stylu českých wikipedistických odkazů[30], ale na druhé straně je to text srozumitelný i pro laika a má i poměrně přehlednou strukturu. Tento text se také komplementárním doplňkem ke Kojotově překladu a společně je lze stáhnout např. na uloz.to.

Nyní detaily k Noiřině textu. Ačkoliv se jedná stylisticky o poměrně kvalitní text, čiší z něj mnoho otázek, na které autorka sama nezná odpověď a čerpá je jen ze sekundárních zdrojů. VGW je odsouzena jako „šílená“ kniha a po prezentaci historie s otazníky nad tím, jak vlastně tento systém funguje dohromady, následuje odstavec o haitském vúdú a několik zajímavých, ač ryze subjektivních, komentářů Noiřiných černošských či kreolských učitelů, kteří knihu v několika ohledech odsuzují a v mnoha si s ní taktéž neví rady.

Nyní konkrétně a jen věcně:

a) Nesmyslné je např. tvrzení, že VGWslučuje různé proudy západního okultismu (Týfónská gnóze Kennetha Granta, Crowley, hermetická kabbala) s haitským voodoo a přidává k tomu ještě originální vlastní prvky“.

Naopak Bertiaux ovlivnil Granta / Crowley rozhodně ne / hermetická kabala také ne.

b) „Od jejího vydání v roce 1977 byla kniha (pozn. VGW) dlouho rozebraná a získala kultovní status undergroundové klasiky.“

Kniha nebyla poprvé vydána v roce 1977, ale až v roce 1988, jak již zaznělo výše.

 

Jako „šťastná húdúistka“ se Noira hezky projevuje zejména v pasážích, kdy píše o parapsychologických zážitcích:

„Přítomnost duchů je hmatatelná, projevují se telekinezí, magické výsledky jsou rychlé a reálné. Není proto divu, že šťastné hoodoo sklízí značný zájem, zejména od té doby, co překlad prvních kapitol Workbooku unikl na Internet[31]. Některé reakce byly poplašné a negativní[32], k tomu lze říct pouze toliko, že duchové voodoo nejsou „zlí“. Vnímané změny v energetickém těle a osobnosti jsou průvodním symptomem jakékoliv skutečné magické praxe. Duchové jako symbionti začnou rekonstruovat vaši auru a čakry, přinesou do vašeho života fantastické změny – průběh kontaktu může mít podobu šamanské krize, kdy doslova nezbude z vašeho starého života kámen na kameni. (…)“

V závěru textu odkazuje Noira čtenáře vlastně na samostudium mnoha dalších materiálů (tj. materiálů, které by v rámci jejího textu měly být zpracovány). Opět se nutno ptát, zdali má s tímto přístupem smysl podobný text vůbec psát a poté jej hromadně šířit a zdali nešlo jen o pověstné kolíkování si teritoria zájmu? Noira totiž není jediná, kdo si u nás v poslední době osobuje svrchovanou moc vládnout duchům, loa a ohánět se svěcením importovanými ze západu nebo z Karibiku či Jižní Ameriky. Detailnější rozbor tohoto souboje českých čarodějnic ponecháváme stranou a zvídavého čtenáře odkazujeme na přebujelé diskusní linie a fototéky s mnoha dalšími postavičkami pražské dekadentní okultní scény a rádoby černých magiků.

2.2.2.3. Kojot

 „Prostě nabídneš své sperma a vystříkáš se na oltář (…) a vypiješ sklenku meruňkovice.“

(Kojot: Štastné hoodoo, Verze: 2.0, str. 78)

http://kojot.name/about/Posledním z uvedených „šťastných húdúistů“ je bloger Kojot, o kterém lze říci, že (vedle Noiry) patři k intelektuálněji orientovaným húdúistům. Lze taktéž říci, že zatímco Otakar či Noira míří do sféry esoterního byznysu, Kojot je spíše teoretik a ideolog, který je v současnosti určitě nejproduktivnějším referentem o húdúismu a možná také tím nejvlivnějším. Patří bohužel však k těm, kteří navazují na síť omylů a nesmyslů Kariky a Veselého a rozvádí je do ještě monumentálnějších rozměrů. Navíc zatímco oba iniciátoři tohoto „hnutí“ (tedy Karika a Veselý) takto činili alespoň se zájmem o tomto systému informovat, Kojot své psaní využívá pouze k upozornění na svou osobu a exhibici, což jej pravděpodobně i vedlo k agilnímu šíření svého komentovaného překladu Štastné hoodoo a to hned v několika postupně doplňovaných verzích.

Kdo je to Kojot?

Kojot je v rámci českého prostoru okultních debatérů známou postavičkou, která po mnoho let fluktuovala od jednoho systému ke druhému a údajně nenacházela uspokojení, dokud nepotkala systém „šťastného húdúismu“, který ji zaujal zejména proto, že se nebylo potřeba jakkoliv namáhat – stačilo se jen odevzdat. Kojot jako asi nejpilnější akolyta Karikova magického systému vedle húdúistického vlivu do svých „magických nástrojů“ inkorporoval tzv. „měnění paradigmat“ převzaté z části z chaosmagie a z části z diskordiánství[33]. A v rámci tohoto postmoderního nesmyslu u něj můžeme i sledovat přerod od křesťanství k thelemě a dále např. od thelemy k satanismu, chaosmagii, ateismu, až po období „šťastného húdúisty“, které v současnosti vrcholí v jeho absurdní identifikaci s  ideologií KSČM[34]. Protože však není v lidských silách zmapovat všechny Kojotovy „magické inkarnace“ a jejich odraz na různých sociálních sítích, kde tráví skoro veškerý svůj volný čas, budeme se k nim vztahovat spíše v obecné rovině a soustředíme se spíše na jeho afiliaci k doktríně „šťastného húdúismu“.

V případě Kojotova obsáhlého magického CV narazíme ještě na jeden markantní paradox. Kojot se dle svých slov po léta snažil zrealizovat alespoň elementární magický výcvik, nicméně se mu to nikdy vlastně nepodařilo, avšak situace se prudce mění od té doby, kdy začne „praktikovat“ šťastné húdú (tj. složí svíčkový pakt). Následně obratem napíše „komentář“ ke Karikově české verzi post-bardonovské cvičebnice Kurz praktické magie (Vodnář 2011)[35], ale nabude i nové identity „praktického mága“ rozdávajícího rady[36] a ta jej přiměla i vydat vlastní překlad kapitoly Síla duchů pod názvem Štastné hoodoo, Verze: 1.0 (2011)[37].

10 komentářů

Kdyby byl tento spis jen překladem oněch desíti kapitol z knihy Síla duchů VGW, zasloužil by si pouhou poznámku pod čarou, Kojot nicméně neváhal všechny tyto kapitoly precizně okomentovat v dalších speciálních oddílech, čímž si spis de facto „autorizoval“ a navíc zdvojnásobil. Musíme se upřímně přiznat, že četba těchto desíti komentářů nás jako znalce Bertiauxova díla nevyváděla z úžasu, protože de facto skoro vše je špatně a na některých místech je Bertiaux dokonce i Kojotem korigován.[38] Kojotovy texty o húdúismu často obsahují „zasvěcené“ úvahy o podstatě a úplnosti paktu a zejména v nich dochází k posunu Kojotovy definice paktu k něčemu, co může dát životu smysl a to i za cenu vzdání se vlastní individuality. Tento aspekt jeho práce považujeme za vysoce škodlivý, protože apeluje cíleně a populisticky na mladé lidi a nabízí jim alternativu, která není tím, čím se v takovém podání jeví. Jak jsme se snažili výše nastínit, OTOA/LCN je iniciační systém a tito duchové jsou jeho součástí a nejsou rozhodně prvním krokem na cestě. Navíc rozhodnutí práce s duchy je opravu až svobodnou volbou pro ty, kteří prošli složitým výcvikem v Mo7R a jsou schopni pracovat v kontextu magického systému OTOA/LCN.

A nyní již tedy přistoupíme ke konkrétním komentářům Kojota z jeho spisku Šťastné hoodoo. Jen dodáváme, že jeho texty opravdu jen komentujeme, do jisté míry parafrázujeme a citujeme jen v těch nejnutnějších pasážích, čtenář by se měl seznámit s původními Kojotovými komentáři, které si snadno stáhne kdekoliv na netu.

 

0. Předmluva

Kojot píše hned v úvodní větě k překladu Bertiauxovy Předmluvy toto:

„Bertiauxův styl psaní je velmi osobitý. Je poznat, že angličtina není jeho rodným jazykem a jeho texty ve Voudon Gnostic Workbook neoplývají košatou slovní zásobou. Jsou tak na jednu stranu pro cizince srozumitelné i bez častých konzultací slovníku, na druhou stranu není snadné je přeložit a zachovat jejich jistým způsobem primitivního ducha.“[39]

V první řadě Bertiaux je Američan jak poleno a jeho angličtina je navíc čistá s dokonalým americkým přízvukem. Pokud čtenáři připadá Bertiauxova angličtina často „nesrozumitelná“, je to nejspíš jeho oblibou v poměrně složitých větných stavbách, dlouhých souvětích se vsunutými vedlejšími větami (angličtina nepoužívá českou interpunkci) a taktéž lásce v novotvarech a dosti abstraktním vyjadřování, protože jsou odborností filosof a teolog. Jedním slovem Bertiauxovy texty nejsou určeny jen pro pokročilé v magii, ale pro i ty, co jsou pokročilými angličtináři.  „Primitivním duchem“ je nejspíš míněn trochu materialistický nádech první kapitoly VGW, zbytek knihy takový skutečně není. Nakonec v následujícím komentáři Poznámky k předmluvě Kojot nevědomky přiznává svou jazykovou nepřipravenost, když hovoří o Bertiauxově „kostrbaté angličtině“, která mu „nedávala smysl“.[40]

Dále zde podobně jako Otakar tvrdí húdúistické klišé, že díky duchům získal práci a nováčkům navíc dodává potřebné rady v mentorském duchu:

„Cesta, o níž zde pojednáváme, je schopna pojmout snad všechny druhy náboženské zkušenosti, katolicismem počínaje a šamanismem konče. Věnuj se průběžně studiu nejrůznějších náboženství a to jak teoreticky, tedy četbou (v češtině je k dispozici nepřeberné množství kvalitní literatury), tak prakticky – účastí na nejrůznějších bohoslužbách, rituálech apod.“

Domníváme se, že právě díky Bertiauxově velmi specifickému přístupu skoro ke všem směrům, které cituje, nepovede toto doporučení nováčka k pokroku, ale spíše jej bude udržovat ve statu quo „šťastného húdúisty“. Opět není jiné cesty k systému OTOA/LCN, než skrze systém samotný, který musí student studiem přetavit ve vlastní mechanismy, kterými jej uchopí. Bez potřebné praxe a symboliky načerpané z Mo7R jsou nicméně všechny tyto rady naprosto zbytečné.

1. lekce

Zde Kojot nachází řešení přijetí duchů skrze sexuální fantasie či masturbační hry a nevyhýbá se ani narcisistním popisům vlastní „praxe“:

„Vykoupej se, navoň se. Můžeš se ozdobit. Buď nervózní a rozechvělý – to je dobré rozpoložení! Rituál prováděj nahý (…)“.

Ale vážně. V tomto kontextu bychom rozhodně doporučili spíše prostudovat si 2. kurz Mo7RSexual Magick, kde se čtenář dozví mnohé o možnosti vývinu schopností obdobných tantrické józe a aktivace kundalíní, kterou Bertiaux identifikuje s často zmiňovanou „sexuální radioaktivitou“. Samozřejmě i duchové húdú jsou uchopováni z podstatné části podobně a tudíž bez potřené kapacity regulovat svou „sexuální radioaktivitu“ nebude húdúista časem schopen elevovat se na vyšší úroveň a tudíž i nějakým způsobem svůj pakt regulovat. V další kapitole VGW se čtenář nakonec dozví to, že duchové „šťastného húdú“ jsou jen „palivem“, pro jeho „stroj času“, který mu pomůže zkoumat jeho vnitřní universum (o tom Kojot už samozřejmě nepíše). V tomto momentě by měl mít praktik vyvinutou i vysokou míru plastické imaginace, silné lucidní či astrální vědomí, pevnou vůli a být pevně realizovaný v životě. Jízda s duchy se pak totiž může proměnit k nechtěnou aktivaci kundaliní či sexuální radioaktivity a to nemusí být vždy úplně příjemné nebo bezpečné.

Dále Kojot spekuluje nad genezí duchů a místo citací přímo z Bertiauxe (ačkoliv dle svých slov knihu „četl“) cituje lokální autority typu Darken:

„Darken si myslí, že jsou to původně lokální entity, které se daly na byznys a začaly podnikat, přičemž své služby nabízejí (na rozdíl od kmenových a národních božstev) bez ohledu na etnický a místní původ svých „klientů“.

Bohužel novo-pohanská explikace v tomto ohledu není úplně na místě, nebavíme se o svíčkové devoci a psycho-rituálech, ale o primárně práci s energiemi a to v spíše v duchu čínských, tibetských či indických systémů. Může také spekulovat nad tím, že duchové si nevybírají, protože byli napojeni řekněme na teosofické egregory, které jsou primárně universalistického a idealistického charakteru a nehledí na jakékoliv rasové předsudky. Rozhodně bychom nepodceňovali Bertiauxovu schopnost entity vyrábět či je minimálně mutovat skrze specifickou teosofickou fúzi. Kojot má nicméně i na toto vlastní názor:

„Setkal jsem se s názorem, že je (pozn. duchy) Bertiaux vytvořil (jako familiáry). Nemyslím si to. Nemyslím, že by někdo mohl být tak schopný, aby sám vytvořil tak mocné a globálně působící entity.“[41]

V posledních větách se Kojot projeví jako správný „šťastný húdúista“ a připojí pár devótních vět akcentujících význam paktu, nad praktikovou svobodnou vůlí:

„A především: Nesnaž se s duchy vyjebat. Buď do toho jdi s důvěrou a naplno, nebo raději zkus něco jiného.“

Což jsou dle našeho názoru na člověka, který praktikuje pouze dva roky, poměrně silná slova. Pokud má někdo pnutí se tomuto systému věnovat a uzavírat podobný pakt tímto způsobem jim nesedí, tak bychom jim doporučili spíše prostudovat knihu Cosmic Meditation či Vûdû Cartography, které jsou schopny nabídnout přirozenější ekvivalent spiritistických kontaktů, než absolutní rezignaci na alarm-systém našeho vědomí, ke kterému navádí Kojot. S duchy se skutečně dá pracovat i jinak!

2. lekce

Zde Kojot hovoří o podstatě přání a o náhodě, které duchové údajně vládnou, navíc jsou schopni generovat příležitosti, a je tu přítomen i postřeh o absenci schopnosti plnit přání týkající se „mystického a magického poznání“. Tato úvaha je určitě správná, nicméně i zde si Kojot jako správný „šťastný húdúista“ trochu protiřečí, když říká:

„Duchové ti nepomohou, pokud nemáš jasno v tom, co doopravdy chceš! Věnuj hodně času zkoumání svých tužeb!“

Toto je bohužel protimluv v kontextu s Bertiauxovým tvrzením (a vlastně i Kojotovým), kdy duchové často ví lépe co húdúista chce, než húdúista sám. Proč by se jim také „šťastný húdúista“ jinak odevzdával?  Z Kojota je v tomto ohledu asi zaznívá nepřekonaná thelémská nostalgie po poznávání „pravé vůle“ – přičemž tu by „šťastný húdúista“ neměl už vlastnit, protože vše odevzdal přeci duchům![42] Kojot si pravděpodobně neuvědomuje, že z jeho tvrzení vyplývá, že si „šťastní húdúisté“ prostě jen identifikují běžné denní náhody s „duchy“, jinak nelze brát vážně ani další tvrzení:

I přesto, že jsou duchové velmi efektivní, může se stát, že některé přání nesplní. Týká se to především takových přání, jejichž splnění by húdúistovi uškodilo, a pak (osobní zkušenost) věci, po nichž doopravdy netoužíš, přání, která maskují jiné, skrytější a neuvědomované či nepřiznané tužby. Může se ti snadno stát, že s údivem zjistíš, že duchové už delší dobu pracují na něčem, po čemž ses se (sic) ani neodvážil (vědomě) toužit!“

Dále Kojot dodává, že je nutno „vyjít příležitosti vstříc“ a nutnosti „vyciťovat chvíle, kdy duchové konají v můj prospěch“. Bohužel v této výpovědi je až příliš mnoho proměnných. Lidově řečeno, pokud v magické praxi uzavřeme poměrně drahý pakt, tak očekáváme, že se bude dít to, co chceme, ale dle Kojotova názoru se to nakonec může právě odhalit jako něco, co vlastně podvědomě nechceme a tudíž nám to duchové nesplní. Co tedy vlastně máme chtít? To, co jsou nám duchové ochotni dát? Nebo to, co chceme podvědomě? A vůbec – pokud jsme odevzdali svou vůli duchům, nevybírají za nás přání nakonec sami duchové?   

Ale vážně, nepopisuje nám Kojot jen běžné zážitky člověka, co začal konečně normálně žít, našel si práci a přestal se poflakovat doma?[43] Každému se stávají série synchronicit, kdy se věci „dějí“, když vyjde do ulic a naopak jsou dny, kdy se prostě „nic neděje“. Není to jen krok k tomu začít trochu paranoidně brát náhody vážně? A navíc aby byla Kojotova argumentace přesvědčivá, chybí zde konkrétní osobní příklad, tj. detailně a podrobně popsaný. Stejně jako Crowley odmítal hodnotit jakékoliv nezdokumentované zážitky svých žáků, i zde musíme vnést zásadní pochybnost, zdali se to Kojotovi pouze jen nezdá[44] – když např. říká:

„Není to snadné ten pocit popsat, musíš to zažít sám.“

Zbytek kapitoly jsou návody k pití alkoholu a spekulace nad sigilárií magií. Dodáváme, že existují i pantakly jednotlivých entit z VGW, ta nicméně nejsou přítomná v žádném z oficiálních vydání VGW, ale pouze v materiálech interních.

3. lekce

Zde pokračuje Kojotova obhajoba vlastní autosugesce a konsolidace pozice praktikujícího „šťastného húdúisty“:

„Když se ztišíš, opravdu se naučíš naslouchat hlasu duchů ve své mysli. Chce to jen praxi. Někdy není snadné jasně rozlišit své vlastní myšlenky a promlouvání duchů, nicméně promluvy duchů mají „jinou příchuť“ Obvykle jsou jednoduché, prakticky zaměřené a jdou přímo k věci. Duchové neteoretizují (…)“.

Opět nutno se upřímně ptát – kdo z nás nemá denně pocit, že k němu mysl promlouvá, že slyšíme různé hlasy komentující co dělat a kudy se bude chod dne ubírat? Lze se např. ptát –  když má někdo přímočaré a pragmatické myšlení, které „jde přímo k věci“, tak je to také nějaká forma duchů, kteří k nám promlouvají? Copak jsou všechny lidské mysli jen abstraktní a nekonkrétní? V textu dále následuje roztomilý příklad s kupováním rumu s etiketou papouška jako demonstrace onoho myšlení a analogie k „dětské mysli“, který Bertiaux identifikuje spíše s Id.

Zbytek komentáře obsahuje přiznání absence základních schopnosti vizualizace a snové jógy:

Mám problémy s vizualizací, ale jsem schopen se s duchy v jejich příbytcích setkat imaginativně.“

Což považujeme za alarmující deficit v případě člověka, který si dovoluje psát komentáře ke knihám o okultní praxi.

4. lekce

Zde následuje teoretizování nad elementárními etickými otázkami, zdali je možno manipulovat s ostatními a zejména s cíly své sexuální touhy. Kojot se kloní k tomu, že vysněného partnera sám ovládat nechce, přičemž ovšem kritizuje wiccany za to samotné, tedy, že s tím mají etický problém. Dále následuje sled truismů a opisy toho, co je již napsáno v předešlé lekci a pravděpodobně i projevy vlastních residuí konzervativního svědomí. Jen dodáváme, že podstatnou součástí systému LCN je tzv. „astrální zombifikace“ a tudíž nelze úplně hovořit o tom, že bychom v rámci LCN nechtěli ostatní lidi ovládat.[45] Taktéž z Bertiauxových osobních popisů libidinózních tužeb ve VGW je zjevné, jak se věci asi mají.

5. lekce

Zde Kojot kritizuje Bertiauxe za „archaickou“ identifikaci peněz s živlem země a vody a parafrázuje ideu z Karikovy Magie peněz (slovensky 2007, česky 2008), kdy důvod, že finance nejsou kryté zlatem, vede k jejich identifikaci s živlem vzduchu. Dovolíme si setrvat u konzervativního názoru, že pokud Bertiaux volí pro peníze živel země-voda – má to svůj smysl a to zejména v tom ohledu, že naznačuje zemité a světské projevy splněných přání (tj. platby v „naturáliích“)[46]. Karikovou doménou byla naopak spíše magie burzovního charakteru, kde má bohatství formu jen jakési abstrakce, která se v realitu promění buď u bankomatu anebo převodem virtuálních peněz na jiný účet. Navíc země-voda naznačuje i živlovou afiliaci k duchům vúdú (tj. duchové Hú a duchové Dú) .

Kojot taktéž varuje, že chce zpracovat moderní finančně-magické poznatky do systému šťastného húdú – my jen dodáváme, že existují i speciální kurzy (samozřejmě jen v interních materiálech řádu), kde jsou příslušné techniky přítomny.

6. lekce

Součástí komentáře je Kojotovo dilema nad Bertiauxovým tvrzením, že:

„neexistují žádní zlí duchové, neboť vše v duchovním světě je velmi dobré“

Kojot zde dále sahá po konstruktu, který zná z četby Karikových Zón stínů, které jsou v tomto ohledu spíše poplatné knihám Kennetha Granta, kdy je univerzum striktněji děleno mezi sefirotickou a klifotickou polovinu. Opakuje se zde Karikova představa, že za neprozkoumávání klifotu mohou samozřejmě Židé a křesťané a novodobí černí mágové (včetně nacistů a sériových vrahů) dělají onu špinavou práci v prozkoumávání „nelidské zlo“ ze zadní strany. V první řadě veškeré pochybnosti o tom, jak to Bertiaux myslel, nalezne zájemce v prvních kapitolách Mo7R a i Cosmic Meditation, kde se potvrzuje autorova vysoká sympatie s křesťanstvím a jeho gnostickými mutacemi, kdy dobro a zlo jsou jen hrou na nižší pláni stvoření a na té nejvyšší jí unifikuje princip, který míří k dalšímu vývoji praktika. Tento princip je v zásadě „dobrý“ (resp. neduální), nicméně může přinášet i negativní zkušenosti, které jsou pro pokrok nutné. Kojot úvahu uzavírá takto:

„Zatím toto téma uzavřu tím, že z pragmatického hlediska je podstatné, že posedlost Duchy šťastného húdú, o níž zde běží, je dobrou posedlostí, a pokud jsi s těmito duchy uzavřel smlouvu, je bezpečná a užitečná.

Nicméně právě tito duchové jsou výhonkem Meonu a v dalších kapitolách se čtenář dozví, že Bertiaux na vyšších rovinách húdú identifikuje právě s Choronzonem, který je kategorií nejvýše kontroverzní a je před ním varováno už v úvodu Mo7R. Tuto kontradikci ve svém tvrzení Kojot jednak nejspíš netuší, jednak pragmatický přístup v magii nejspíš špatně pochopil, protože sám pakt rozhodně není příliš pragmatického charakteru, taktéž pro to, že duchové i podle Kojotových referencí neplní přání spolehlivě.

Naopak dobrou poznámkou je, že duchové fungují akauzálně, nedostatečné je nicméně Kojotovo pseudo-pragmatické zdůvodnění proč tomu tak je – doslova: „K čertu s tím!“. Důvodem je totiž Bertiauxův eminentní zájem o problematiku cestování v čase v astrální, ale i mentální sféře. Tato problematika sice je v okultismu dobře známa v podobě tvrzení a různých zkušeností, tedy že v astrálu čas neexistuje a toto umožňuje vstupovat do věcí minulých i budoucích, nikdo nicméně dosud pořádně neřešil, jak vlastně působí změny v astrálu, které byly provedeny v „minulých“ fázích a mají-li dopad na fáze „přítomné“. Potom by se skutečně mohli v přítomnosti dít věci, které jsme „předjali“ nejen v minulosti a logicky i v budoucnosti. A o tom je také podstatná masa učení OTOA/LCN – o ní se nicméně u žádného z česko-slovenských odborníků člověk nic kloudného nedočtete.

7. lekce

Zde Kojot rozvádí zajímavou úvahu o tom, zdali čeští satanisté, z nichž někteří jsou i „šťastnými húdúisty“ nepáchají „doublethink“, když LaVey apeluje na budování si ega a húdú touží po jeho odevzdání. V tomto musíme dát Kojotovi určitě zapravdu a dovolíme si úvahu mírně rozvést. U laveyánců[47] se setkáváme spíše s faktem, že tito vyznavači nejsou vždy úplně magicky (ale i obecně kulturně) gramotní, mají navíc osobní problémy s křesťankou minulostí a řešení svých traumat hledají Satanově náruči. Je to nicméně už Satan změkčilý, protože je nenutí chovat se jako původní satanisty a čarodějnice ve středověku, ale přichází z exhibicionistické slunné hippie-Kalifornie, rád se také ukazuje v TV a je si I vědom faktu, že lidské oběti by jej mohly dostat do potíží se zákonem. Satanisté poté rádi vyhledávají exhibicionisticky jakákoli média, kde mohou zbytek společnosti vyvádět z omylu, že jejich egregor je vlastně špatně pochopená životní a přírodní síla a že za všechno zlo mohou samozřejmě změkčilí a pokrytečtí křesťané s papežem na trůně (a někdy i Židé). Sami laveyánci nakonec uzavírají pakt se svou entitou a tudíž opozitum mezi Satanem a duchy húdú v zásadě není tak veliké.  Rozdílem by mohl být fakt, že zatímco húdúista se jako dobrý křesťan se svými ambicemi na osobní autonomii uskromnil, satanista existuje v iluzi, že je středobodem vesmíru a že mu sebestřednost a narcisismus dodají potřebnou energii, aby své mediální konfese o svém vyznání mohl před pokryteckou společností lidsky ustát.

Závěrem dodáváme ještě jeden důležitý detail a to, že Bertiaux jako vysvěcený kněz a zapálený katolík konstruuje většinu svých zasvěcení a rituálů dle katolických modelů – doufáme, že se po tomto zjištění čeští laveyánci alespoň trochu zamyslí nad tím, komu se to vlastně zasvětili. [48]

8. lekce

Zde zazní zásadní poznámka, která by měla zajímat každého mužského praktika se zájmem o obcování s húdú:

„Bertiauxovy myšlenky o vzájemné přitažlivosti dle mého názoru do značné míry odrážejí skutečnost, že Michael Bertiaux je pravděpodobně do značné míry homosexuálně orientovaný.“

A protože Bertiaux je skutečně „vysoce homosexuálně orientovaný“, chtěli bychom většinu jurodivých praktiků tímto upozornit na případná „překvapení“, která mu entity z jeho panteonů mohou nabídnout. Bertiauxovy entity nejsou jen projekcemi vašeho podvědomí, ale jsou často projekcemi Bertiauxova podvědomí potažmo podvědomí homosexuálních mágů z Haiti (zejména rodiny Jean-Maineů), na které se odvolává či černých mágů černé pleti z Chicaga ze spolku Choronzon Club, který převzal (až příliš doslovně) crowleyánskou infekci zataženou do OTO v podobě XI° zasvěcovacího stupně. Nutno také ale dodat, že tuto „dřevní“ fázi OTOA/LCN překonala a její směřování je v současnosti již zbaveno tohoto nuceného homosexuálního diktátu Aleistera Crowleyho, který jím popletl hlavu a zapálil lýtka nejednomu vášnivému thelemitovi. [49]

9. lekce

Zde se opět se opakuje téma proč se Bertiaux primárně zaměřuje na muže a pro ženy jeho húdúismus určen není, doplníme výše zmíněné o pár detailů. V době, kdy text Síla duchů vznikal, bylo OTOA/LCN stále ještě pod Bertiauxovým vedením a do svých řad přijímal výhradně muže a to ještě s přihlédnutím k jejich rase (tj. černoši měli přednost). Postupem času tento důraz na mužskou „energii“ ustoupil a během 80. let byl řád navázán na učení thelemy a jeho brány se otevřely oběma pohlavím, což se nicméně ve VGW moc neprojevilo.

Kojot dále správně zmiňuje Kennetha Granta, jehož učení je velmi „ženské“ a které skrze současného šéfa SVG Davida Betha, který jej použil jako fúzi s Bertiauxovým učením, je schopno Bertiauxův systém přetavit i pro ženy. Pravda je nicméně ta, že za SGMA Warda a SGMA Lampartera v 70. a 80. letech byla tato praxe již pro ženy propracována a k odklonu došlo až za SGMA Courtney Willise v 90. letech.

Dále ke slovu opět přistupuje vliv Kariky a to zejména jeho redukce problematických oblastí Bertiauxe (co se díla i osobnosti týče) dle idejí Carlose Castanedy. Jedná se zejména o jeho knihu Umění snít (1998), která krásně, ač v opačném duchu, doplňuje Bertiauxovy ideje ohledně práce s entitami (či v Castanedově pregnantnějším termínu – s „anorganickými bytostmi“). Zatímco ovšem Castaneda pracuje spíše s volní a existenciální rovinou magie, Bertiaux předpokládá, že adept 5. roku výcviku OTOA/LCN (tj. ten kdo začne pracovat s duchy) je minimálně zběhlý v  esoterním inženýrství a je schopen entity využít pro svůj „stroj času“, neb jak sám Bertiaux poznamenává – duchové húdú jsou jen „palivo“ pro mágův astrální chrám či vesmírný koráb, kterým je schopen efektivněji cestovat do odlehlých oblastí astrální pláně, popř. negativních sfér nebytí – tj. meonu.

Závěrem Kojot opět lascivně popisuje vlastní „magickou praxi“:

„Při masturbaci budeš myslet na duchy a na to, že je obdarováváš sexuální energií a spermatem, tedy potlačíš (běžné) sexuální fantasie! Představa vysněné partnerky či partnera zde nemá co dělat.“

Osobně nikomu nechceme upírat bizardní sexuální představy, ale praxe Luca Guzzotea (viz. 5. kapitola ve VGW) nabízí húdúistovi poněkud odlišné a přirozenější instrukce.

10. lekce

Zde se dozvíme, že se Kojot ani po dvou letech „intenzívní praxe“ nebyl přijat za člena SVG. Gratulujeme!

 

Pár poznámek před závěrem

Těsně před závěrem si dovolíme jeden příběh za všechny, který se skutečně stal a který ilustruje absurdní situace, kdy někdo vezme podobně diletantský text tohoto typu příliš vážně. Doslechli jsme se o případu jedné nejmenované učitelky z jedné nejmenované střední škole, která nabádala studenty k paktu s duchy. K tomuto přesvědčení jí přivedl i fakt, že duchové „pomohli“ jednomu z jejích žáků údajně složit maturitu a bystrý chlapec se jí navíc s tímto paktem pochlubil. Naivní new-age učitelka duchy omylem považovala za anděly, protože si přídomek „šťastní“ přeložila jako „pozitivní“. K zásadním zdrojům předmaturitního studia její třídy tedy patřil právě Kojotův spisek, který dětem doporučovala nejen ke studiu, ale i následné praxi – tedy pálení svíček a odevzdávání se „pánu ze dna oceánů“. Naštěstí, než se díky jejím pedagogickým kvalitám podařilo rozmnožit řady „šťastných húdúistů“, byla učitelka upozorněna jistou vlivnou osobou, kým duchové opravdu jsou, což ji naštěstí vedlo k zanechání nabádání nebohých žáků se duchům na celý život zasvěcovat bez výhledu na možná další vtělení do lidské formy, jak jim to prorokuje Kojot.

Jakýmsi vrcholem Kojotovy produkce v tomto ohledu je jeho odcitování v záhadologickém plátku Enigma (červen 2012, str. 49), kde autorka Jitka Krulcová vedle fotografie samotného Kojota připojuje i výstižný dovětek:

„Skrývá v sobě hoodoo opravdu nějakou magickou moc z nitra černého kontinentu, nebo jde jen o primitivní šarlatánství zrozené v dobách zoufalství?“

Kterýžto výrok (i na adresu našeho magického internetového kotlíku) oba autoři tohoto textu vnímají jako velmi výstižný.

 

Závěrem ke Kojotovi

Na závěr si ponecháváme asi nejzásadnější informaci, kterou je fakt, že Kojotovo „spoluautorství“ na tomto textu, ke kterému se hrdě hlásí, porušuje ta úplně nejelementárnější autorská práva. Pečlivému čtenáři jistě neunikne, že na jedné z prvních stran VGW se píše:

„All rights reserved. No part of this publication may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording, or by any information storage and retrieval system, without permission in wiritng from red Wheel / Weiser, 11c. Reviewers may quote brief passages.“

Tato pasáž je natolik zjevná, že ji nebudeme ani překládat. Kojot tím, že šíří původní text, ač v překladu, ale zato v plném znění po internetu, se takto dopouští hrubého porušení práv autorských, nemluvě o tom, že se přiživuje na práci někoho jiného. Komické a paradoxní je, že ani Kojot není příliš rád, když je jeho „dílo“ šířeno bez toho, aby mu byl připsán kredit:

„Pokud na tomto textu budete chtít bez mého vědomí vydělávat, pokud jej budete měnit nebo si jej dokonce přisvojovat, pak se nedivte, stane-li se vám něco hodně nepříjemného.“

(Šťastné húdú v 2.0, O této učebnici – čtěte pozorně!)

A naopak sám Kojot v závěru agituje, aby čtenáři posílali peníze na Praga-Haiti, což je rozhodně chvályhodné, nicméně zapomíná na fakt, že za zprostředkování kontaktu s těmito entitami a učením vděčí nejen Michaeli Bertiauxovi a rodině Jean-Mainů, ale zejména a primárně nakladatelství Weiser, které vlastní všechna výhradní práva na kompletní reprodukci těchto textů.

Chtěli bychom tedy tímto Kojota požádat, aby svůj text Štastné hoodoo v jakékoliv z mnoha podob neprodleně stáhnul z oběhu a přestal jej nadále multiplikovat!

  

Úplně na závěr

V první řadě děkujeme těm, kteří text dočetli až sem. Doufáme, že text naplnil slíbená očekávání a to jednak, že vyřešil záhadu „šťastného húdúismu“ a zároveň demonstroval, jak tento fenomén u nás deformovalo několik samozvaných vykladačů. V jistém ohledu lze naše dedukce vztáhnout i na širší kontext česko-slovenského okultního kotlíku a internetovou sféru, kde mnoho „autorit“ dosud obdobně působí.

Sledovali jsme reakce na první část textu a jsme rádi, že se mnoha lidem líbil, včetně toho, že se na Divinoru se stal jedním z nejčtenějších. Budeme Vám vděčni za Vaše reflexe a další šíření tohoto textu a doufáme, že text bude mít i trochu širší dopad a nezapadne v přehršli rychle spíchnutých článků. Jsme také rádi, že někteří z Vás nám již píší, že bychom měli psát dále a více. Musíme však podotknout, že podobné texty jsou časově i energeticky vysoce náročné a podobný výzkum není ani příliš uspokojivý, protože prakticky vše, co prošlo útrobami česko-slovenského esoterního monstra, nabylo takto pervertované podoby a je to práce spíše archívního charakteru bádání v síti kafkovských nesmyslů a absurdit. Jsme si zároveň vědomi ještě jednoho faktu a to, že kdybychom text uveřejnili již před pár lety, tak by mohl zasáhnout čtenáře výrazněji, protože húdú bylo stále ještě, jak se dnes módně říká „trendy“ (v té době ještě toto slovo ani neexistovalo). Dnes se tento zájem přetavuje spíše do „návratu ke kořenům“ v podobě údajně autentického haitského vúdú, včetně obecného odklonu od fortelné magické praxe k new-age novopohanství či tzv. postmoderní magii, kteréžto přístupy semelou v podstatě cokoli. Podobný osud by v tomto ohledu stihla tedy i jakákoli další naše snaha popsat další ze sociálních fenoménů našich tuzemských „praktiků“ a za pár let by bylo vše opět pasé.

Sestavení tohoto textu nám bez nadsázky zabralo několik let průběžné a pilné práce a svou pozornost a energii upneme raději na něco konstruktivního, co dává smysl. Naopak uvítáme, když některého ze čtenářů text a jeho postupy motivují k podobnému psaní.

Čtenářům, kteří by nás chtěli kontaktovat osobně a napsat nám pár vřelých slov (a protože jsme všechny určitě nepotěšili – tak i vynadat), dáváme k dispozici tuto e-mailovou adresu: stastnihuduiste@gmail.com

Soror Amöba & Frater Nemesis


Poznámky

[1] http://divinorum.cz/symposion/magie/o-fenomenu-stastnych-huduistu/

[2] Obě tyto knihy jsou pozoruhodné a pro zasvěcení do systému OTOA/LCN jsou v mnohém ohledu vhodnější, než např. húdúismus z VGW. Obě by si určitě zasloužily hlubší analýzu, ta by však notně přesáhla zadání našeho textu. „Šťastní húdúisté“, ani ostatní zmínění, je navíc velmi pravděpodobně vůbec nečetli s jedinou výjimkou Jozefa Kariky, který knihu Cosmic Meditation uvádí v bibliografii Slovanské magie (2003) a cituje z ní jednu pasáž v Příloze C: O vampyrismu novoaeonským pohledem (str. 163), bohužel kromě jejího uvedení se nijak výrazně jeho obeznámenost s tímto spiskem ve Slovanské magii více nemanifestuje.

[3] Na druhou stranu ale také nutno dodat, že díky Bethovi začala Bertiauxova díla vycházet v nadstandardních edicích u nakladatelství Fulgur a svůj podíl měl samozřejmě i na reedici VGW, kterou nakladatelství Llewelyn vydalo v nepozměněné podobě k verzi z roku 1988. Také mu lze přičíst k dobru, že řád OTOA/LCN začal fungovat efektivněji a civilněji.

[4] Toto dedukujeme z toho, že v citačním aparátu Nakonečného knih se neobjevuje jakákoliv přímá zmínka Bertiauxovy práce, ale naopak třeba Grantovým ano.

[5] Viz. poznámka č. 10 uvedená v 1. části tohoto textu.

[6] Složitý boj o hlavní stolici kalifornského Kalifátu OTO (či COTO) v USA je předmětem nejednoho textu zmíněného P. R. Koeniga.

[7] Aby čtenář plně pochopil naši kritiku Nakonečného dovolíme si jej zde (ač jen v poznámce pod čarou) seznámit s problematikou „linií zasvěcení“, se kterými se v okultních systémech novověku často operuje. Tato problematika je sama o sobě velmi složitá a výrazněji zaujatého čtenáře odkazujeme na dílo zmíněného P. R. Koeniga nebo příslušnou literaturu týkající se okultních společností či zednářství, která existuje hojně i v češtině.

Jen na vysvětlenou dodáváme, že mnohé magické systémy pracují s koncepcí „zasvěcení“ a budují si i jistou „linii“ do níž dotyčného světí. Jedná se samozřejmě o metafyzickou představu obdobnou koncepci např. mysterijním školám, katolické biskupské posloupnosti nebo snahám novopohanů hlásit se k nějaké „tradiční“ linii, ale třeba i zasvěcování do v současnosti stále populárnějších mnišských linií tibetského buddhismu. Kvazi-zednářské řády se zejména během 19. století začaly hlásit k různým novo-gnostickým církvím nebo mystickým systémům a tyto se postupně staly jakousi demonstrací hodnověrnosti a někdy i „magické potence“ dotyčného. Ačkoli se v rámci magických řádů jedná často jen nominální záležitost (v podobě diplomu a razítka), do jisté míry tento fakt dává jistou záruku, že dotyčný vysvěcenec bude oblasti, v níž je vysvěcen, alespoň rozumět. Na druhé straně mnohé magické řády mají vypracované přesné systémy svěcení a např. OTOA/LCN a užívají mnoho metod, které fungují na podobné bázi jako systémy tantrické (tedy nejsou to jen diplomy) a paralelně jsou majiteli různých linií navazující na zmíněné řády.

[8] Na toto téma si dovolíme kratší úvahu, která by mírně rušila plynulost našeho textu, proto ji tedy odkazujeme do poznámky pod čarou. Právo na to, kdo provozuje onu „čistou“ a kdo onu „špinavou“ magii (tedy dejme tomu teurgii a goetii) je v jistém ohledu signováno koloniální minulostí mnohých evropských mocností (a taktéž mocností na poli esoterismu) a dodnes patří k nevyřešeným otázkám psaní dějin esoterismu a úhlu pohledu k jejich posuzování, včetně otázky latentního rasismu. V kontextu otázky po „správnosti“ magické praxe je ve vztahu k Milanu Nakonečnému podstatný ten fakt, že on sám je velkým sympatizantem francouzského mystického systému martinismu, kterému věnoval i speciální publikaci „Neznámý filosof“ Louis-Claude de Saint-Martin (Martinismus kdysi a nyní) (2007) – není tedy úplně nezaujatým soudcem. Nakonečný ideje tohoto systému identifikuje s tzv. „bílou“ magií, která je v jeho chápání magie identická i s teurgií, na jejíž provozování si martinismus klade do jisté míry nárok. Není také náhodou, že s martinismem nakonec sympatizovali a o založení plnohodnotné martinistické lóže usilovali i čeští prvorepublikoví hermetikové, jichž je Nakonečný největším tuzemským arbitrem. Se založením původního francouzského martinismu je spojena mimo jiné osobnost Martineze de Pasquallyho (1727 ? – 1774), který sice systém inicioval, nicméně byl to až jeho žák Louis-Claude de Saint-Martin (1743 – 1803), kdo tento systém proslavil a de facto přetavil do jiné podoby. Zjednodušeně lze říci, že zatímco Pasqually akcentoval praxi evokační, Saint-Martin ji obrátil spíše k praxi introspektivní a mystické. Systém následně zpropagoval zejména zmíněný pařížský okultista Papus (1865 – 1916) a jeho verze martinismu je v současnosti tou nejznámější i pro dostatek literatury, kterou sám publikoval. Zásadní záhadou nicméně zůstává fakt, že o Pasquallym se mnoho neví, spisy, které napsal, nejsou příliš dostupné a i neznámost jeho původu a životního konce z něj dělá polo-legendární osobu. To, co dnešní martinisté provozují je více odkazem Saint-Martina a Papuse a z Pasquallyho byla učiněna jen figura významu historického. Pro nás je zajímavé, že Pasqually odjel z neznámého důvodu na francouzskou kolonii Saint-Domingue, dnes známou jako Republika Haiti, kde z podobně záhadného důvodu zmizel. Jelikož Saint-Domingue byla za jeho života patřila do francouzské koloniální sféry, tak sem mohl klidně jet ve věci černých otroků, ale netuší se proč a za jakým účelem přesně.

Bertiauxova pozice je v tomto ohledu zajímavá proto, že v roce 1966 přijíždí do Chicaga a přiznává se, že byl vysvěcen mimo jiné do linie esoterního zednářství a martinismu, který byl na Haiti provozován od 18. století a k jeho majitelům patřila rodina Jean-Maineů. Tento fakt by samozřejmě mohl zvrátit celou rovnici tak trochu naruby. Kdyby martinismus na Haiti v očích francouzských martinistů „legitimně“ existoval, bylo by to veliké schizma, protože haitský martinismus samozřejmě logicky mísí „pohanské“ vúdú, které přímo odporuje doktrínám evropského koloniálního okultismu 18. a 19. století a zejména – posvětil by jej samotný zakladatel Pasqually tím, že ze záhadných důvodů na Haiti odjel. Dodnes existuje mezi saint-martinovskými či papusovskými martinisty nepsané dogma, že linie mimo evropský kontinent jsou vysoce pochybné. Dovolíme si zde odcitovat pregnantní formulaci z povídky Voodoo Hannse Heinze Ewerse, která se sice odvolává na svobodné zednářství, který s martinismem úplně nekoreluje, ale potvrzuje méně známý fakt o fúzi okultních řádů a vúdú (včetně oné zmíněné koloniální nadřazenosti): „A přece je na Haiti kult „voodoo“ ne-li státním, tedy aspoň národním náboženstvím. Ve skutečnosti tam nehrají všechna ostatní náboženství žádnou úlohu; skutečný vliv má jen svobodné zednářství v tzv. „lepších“ kruzích a kult „voodoo“ mezi lidem. Haitská lóže svobodných zednářů má ovšem s ostatním svobodným zednářstvím málo společného, jsou to naivní bláznovské napodobeniny a nejsou ovšem skutečnými lóžemi uznávány.“

[9] Podobné zanedbávání studia sekundárních zdrojů je běžné nejen u okultistů, ale i renomovaných historiků okultismu. Např. slavný holandský profesor Wouter J. Hanegraaff, odborník na dějiny hermetismu na amsterdamské Center for History of Hermetic Philosophy and Related Currents uvádí ve svém příspěvku do Dictionary of Gnosis and Western Esotericism (Koninklijke Brill, Leiden 2006):

Another significant group is the Ordo Templi Orientis Antiqua (OTOA), also called “Franco-Haitian OTO”, created and led by Michael Bertiaux (b. 1935). Bertiaux, a well known figure in the contemporary American occultist scene, claims a direct filiation from Reuss’s OTO through Papus and a family of Haitian occultists, although no documentary evidence has been offered to back up this claim. His organization, which has also attracted some following outside the US, notably in Spain and Italy, is characterised by an original mixture of Crowleyan magic and voodoo traditions“.

Ačkoliv autor správně parafrázuje Koeniga (diskuzi o neexistenci přímé evidence od Papuse), jeho afiliace s Crowleym je nesmyslná, což nás vede k otázce proč si taková kapacita jako Hanegraaff tento fakt nepohlídala? Protože se spoléhá primárně na tvrzení Koeniga a VGW nebo jiné spisy OTOA/LCN nejspíš ani nestudoval?

[10] Nedávno jsme narazili na stránku slovenských nadšenců post-karikovského typu, kteří se snaží o analýzu Crowleyho díla ve světle postmoderně pojaté metafyziky zla uvedené v Zónách stínu – jejich překlad Meonského mysticismu a snahu o explikaci Bertiauxe ve světle Crowleye nalezne čtenář zde: http://ophagor.wordpress.com/2013/07/22/meonsky-mysticizmus-i/

[11] Např. Bertiauxovi duchové húdú či ghuedhé jsou fixováni na teosofické astrální mýty o potopených kontinentech, které jsou pro OTOA/LCN ekvivalenty Atlantidy. Tato koncepce je přítomna i v mnoha „bílých“ esoterních systémech, které naprosto seriózně cituje i Nakonečný, včetně odkazů na atlantské mýty a staroegyptskou magii, nicméně zastřené prizmatem představy o tom, že cesta k „té pravé“ iniciaci je jaksi zbavena od osobního či nadosobního démonia.

[12] Jsou to: Nightside of Eden (1977), Outside the Circles of Time (1980) a Hecate´s Fountain  (1992).

[13] Za příklad stojí jeho až žlučovité pronásledování chaosmagie.

[14] Na paměti také nutno mít, že Bertiaux a Grant formují své systémy již v 50. a 60. letech. Tedy v době, kdy se formuje i Nakonečný a setkává se také s „klasikem“ Františkem Kabelákem. Systémy OTOA/LCN či TOTO nejsou tedy nějakou horkou trendy novinkou, co vykvetla na esoterním trhu nedávno, ale o stejně „staré“ modely jako prvorepublikový hermetismus. Oba systémy jsou také logickým důsledkem experimentálního a eklektického vývoje, kterým se vydala anglosaská okultní scéna již na konci 19. století (např. s řády jako Zlatý úsvit), oproti silně tradicionalistické a zakonzervované tradici francouzské, jejíž odnoží jsme v Nakonečného verzi „českého hermetismu“ byli i my. Čtenář zde může provést sám širší úvahu do jaké míry tato afiliace k frankofonní oblasti a rezervovanost zejména k oblasti německé souvisí s politikou První republiky a vlastenectvím prvorepublikových hermetiků a i Milana Nakonečného.

[15] O Nakonečného ideologických názorech si čtenář může udělat názor sám v jeho nedávné diskuzi s Michalem Semínem: http://www.youtube.com/watch?v=x6oowuwsi7Q

[16] Jednu z ukázkových diskuzí „šťastných húdúistů“ nalezne čtenář např. zde: http://darkprincess.blog.cz/1001/lekce-jedna-kdo-se-muze-stat-velkym-stastnym-huduistou/komentare/1#88025580. Četbu doporučujeme jen na vlastní nebezpečí.

[17] Před pár lety podobná mládež nosila jen pentagram na krku a volala „pána temnot“. Dnes již povolává celé kohorty lovecraftových monster z děsivých hlubin kolektivního nevědomí, karikovy meonické nacisty a když je nejhůř tak i duchy húdú.

[18] Tj. v momentě kdy nám „šťastný húdúista“ popíše detailně tuto „náhodu“ a my mu položíme několik zpřesňujících dotazů, zjistíme, že v drtivé většině se jedná jen o jeho iluzi „šťastné náhody“. Navíc podobnou „húdú-náhodou“ není „šťastný húdúista“ schopen provést na požádání a demonstrovat tak její objektivní platnost.

[19] Zároveň zde nechceme výrazně zpochybňovat schopnosti duchů a jedním dechem popírat fungování systému, pouze naznačujeme, že reference „šťastných húdúistů“ tuto automatičnost výsledků nepotvrzují. Je samozřejmě taky otázkou, zdali „šťastní húdúisté“ s duchy kontakt vůbec mají nebo je to jen jejich zbožné přání a vnitřní hlasy.

[20]  Protože tento text vznikal v největším boomu „šťastného húdúismu“ u nás (cca. 2009 – 2012), a nyní (leden 2014) se již většina z níže zmíněných „šťastných húdúistů“ transformovala do jiných esoterních útvarů (či po karikovsku pouze „změnila paradigma“) a duchové húdú je asi už přestali bavit, jejich texty pořád visí v internetovém éteru a zamořují hlavy dalších nováčků a náš text splní svůj účel. Čtenář tento fakt jistě zjistí sám a porovná si, za jak krátkou dobu se tito lidé byli schopni ze svého nebezpečného paktu „vyvázat“ a v jaké podobě zamořují esoterní prostor nyní. Otázkou nicméně zůstává v jaké podobě vypadá „šťastný húdúismus“ v Čechách a na Slovensku dnes?

[21] Novější verze: http://cavillatio.blog.cz/1308/zkusenosti-z-voudon-gnostik-workbook a ta původní: http://www.ritual.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1307.

[22] Zde měl být uveden link na jeho léčitelské stránky, ale protože Otakar v rozmezí dvou let založil hned několik podobných stránek, kde nabízel své služby a ty kontinuálně měnil a mazal, neuvádíme zde link žádný. Nicméně rozhovor na toto téma lze najít zde: http://www.munimedia.cz/prispevek/lecitel-nemusi-byt-sarlatan-3661/. Otakarova tvořivost však nekončí ani tímto a dnes se prezentuje jako znalec hermetismu pod hlavičkou s příznačným názvem – Zřídlo: http://zridlo.net/ a jeho mysticko-esoterické přednášky si zájemce může poslechnout zde: http://www.youtube.com/user/odawakar?feature=watch.

[23] Dle jeho slov se v něm bytosti nemohly uchytit natrvalo, protože neměl „očka do, kterých by zasunula svoje háčky“ (samozřejmě vše díky reiki).

[24] http://www.youtube.com/watch?v=MHRcblATUlw

[25] V tomto ohledu maskulinní tvar asi není úplně na místě, protože z nějakého důvodu se zájmu o tradiční vúdú v České republice věnují spíše ženy.

[26] Zmíněné knihy se také staly jakýmsi triumvirátem novodobého českého vúdúismu a setkáme se s nimi v roli formativních (zasvěcovacích) textů prakticky u všech našich tak trochu samozvaných autorit.

[27] Které mimo jiné vykazuje sice minimální, ale přesto alespoň nějaký vliv systémem OTOA/LCN a jen zasvěcení do systému pochopí díky čemu tak usuzujeme.

[28] Za zmínku stojí, že Filan sice kritizoval Bertiauxovy koncepce vúdú, nicméně uvízl sám v moralistické omáčce, protože vycházel pouze z několika sekundárních a negativních referencí o systému, který sám nestudoval a osignoval jej tedy jako „surrealistický“ (pro Američany často něco co nechápou a má to na ně příliš „evropskou“ patinu). Chápeme Filana, že obhajuje vúdú, které je pro něj „čistý“ systém a ne černá magie, nicméně mnohé jeho poznámky vycházejí z neznalosti širšího aparátu zdrojů a v zásadě se jedná jen o opakování Koenigovy kritiky. Pro českého čtenáře bude zajímavý i fakt, že kolem Filana se vybudoval menší kroužek českých fanoušků – často bývalých „šťastných húdúistů“ (např. Noira, Kojot a další) a on sám na ně dokonce reaguje na svém blogu (http://kenazfilan.blogspot.com/search/label/czech). Mimo jiné Filan věnuje jednu odpověď českému „šťastnému húdúistovi“, kterého nazývá asi omylem „Kojat“, protože se jej snažil svými příspěvky neúspěšně poučit o tom, že húdú jsou pozitivní a funkční entity (http://kenazfilan.blogspot.cz/search/label/bertiaux).

[29] A jako logický následek tohoto kontinuálního zájmu a hladu po vúdú na české scéně je i původní kniha Veroniky Šulcové Vúdú (Vodnář, 2013), která je v současnosti stále ještě čerstvou novinkou.

[30] Máme na mysli spíše českou verzi wikipedie, která ne vždy vypovídá o kompetenci autorů v daném oboru – viz, např. zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Bertiaux.

[31] Myslí se tím překlad, který unikl na internet na blogu jistého nadšence pod nickem Koubič (http://blacksnake.blog.cz/1004/lekce-deset-jak-muze-hoodooista-ziskat-celozivotni-uspech-jako-radce-a-pomocnik/komentare/1), který sice není primárně „šťastným húdúistou“ (je spíše „šťastným cthulhuistou“), nicméně jeden výplod ze zmíněné húdú diskuze (http://darkprincess.blog.cz/1001/lekce-jedna-kdo-se-muze-stat-velkym-stastnym-huduistou/komentare/1#88025580) z jeho pera si neodpustíme odcitovat a pro jeho příznačnost ponecháme bez komentáře, neb text vykazuje prvky již zmiňované výše v bodu 2.2.1.1.:

„V okultismu je nejdůležitější osobní experience. Než začnu o něčem mluvit nejdříve o tom musím něco vědět. Že vám váš kamarád řekl o hoodoo teamu je hezké ale akorát to ukazuje že četl knihy Veselého a nemá vlastní názor. To samé platí obecně. Hoodoo duchové jsou mimo morálku takzvané „moderní“ civilizace založené na křesťanství. Je to animistické náboženství, divoké živočišné. Bertiaux napsal Voudon jako neskutečný slepenec všeho co se mu líbí což ho šlechtí s hroznou angličtino francouzštino haitštinou tj kreolštinou za což by zasloužil Zin (překladatelé ví). Pro osobu, která není oproštěna od iluze morálky je to stejně nebezpečné jako vše ostatní. Bokoři a  Houngan své duchy milují. Hoodoo je v tomhle dost podobné. Prostě pokud přistoupíte na jejich hru a vydáte se po cestě animistické víry tak proč ne. U Voodoo je to naprosto normální. Západní civilizace si vymyslela démony a pakty které Africké kmeny neznaly ani z rychlíku. Voodoo je blíže křesťanské nauce než by se na první pohled zdálo. Buď integrovali křesťanské egregory nebo je upravily. Stejně tak to je s hoodoo voodoo loa lwa spirits. Je to jako přijetí Krista. Začlenění se pod egregor, tj egregor začne ovlivňovat vás a vy jeho. Desintegrující to pak je pro ty co jsou „slabí“ neznají svou Kia pravou vůli. To má pak dost blbé následky, jako každá magická hračka.“

[32] Čímž se myslí nejspíš i Otakarův text.

[33]  Nicméně zásadní vliv bude mít spíše zmíněný Karika, který tímto modelem obhajoval i vnitřní nekonzistenci a vágnost své argumentace ve svých magických knihách.

[34] Zde Kojot virtuálně polemizuje o ideovém programu KSČM s prezidentem Zemanem: http://www.youtube.com/watch?v=yR3yvVB19DY

[35]  Nutno dodat, že se ve skutečnosti jedná o přetisk některých z jeho blogerských textů.

[36]  I když má za sebou Kojot pouze rok či dva „praxe“ a s jinými magickými systémy praktickou zkušenost nemá, v jeho elaborátu se dočteme věty typu:

„Na základě zkušenosti vlastní i na základě zkušenosti jiných lidí, kteří s Duchy šťastného húdú pakt uzavřeli, mohu s čistým svědomím říci, že práce s těmito duchy je nejúčinnější magickou praxí, s jakou jsem se kdy setkal.“ (Úvodem aneb Co obnáší cesta šťastného húdú, Šťastné Hoodoo Verze 2.0).

[37] Popř. upravená Šťastné Hoodoo, Verze 2.0 a další mutace.

[38] Za pozornost také stojí také jedna kuriozita, kdy Kojot svým dílem upozornil na Bertiauxe a húdú jednoho diskutéra z bardonovského fóra Frabato pod nickem FTX, který celý Kojotův (a Bertiauxův) text pěkně po bardonovsku sám „zkorigoval“ a to přímo červeně do textu a dal k dispozici jako (Ne) šťastné hoodoo: Verze 1.0 fix-1 (pdf ke stažení zde: http://frabato.cz/viewtopic.php?f=30&t=404). Ačkoli FTX je autorem mnoha perel, které si čtenář určitě objeví pro sebe sám, jednu z nich však neodoláme odcitovat – a to konkrétně jednu výstižnou na téma Kojotova spisku (a samozřejmě i VGW):

„Chybou je celá tato kniha: Neměla vůbec vzniknout. Pokud vznikla, neměla být sepsána. Pokud byla sepsána, neměla být rozšířena. A pokud už byla rozšířena, tak neměla být přeložena do českého jazyka.“

[39] Tato věta je uvedena ve verzi 2.0 před samotnou Bertiauxovou Předmluvou jako „Poznámka k překladu“.

[40]

„Musím říci, že ani mě, když jsem VGW četl poprvé, nedávala tato podivně kostrbatou angličtinou napsaná předmluva příliš velký smysl a zvláště kontrastovala s ryze pragmatickou magií následujících kapitol“.

[41] Jen dodáváme, že jednu z ověřených a funkčních metod, jak familiáry vyrábět, popisuje opavský mág František Bardon ve své známé Bráně k opravdovému zasvěcení. Mág, který je schopen je poté navázat na silné egregory, které samozřejmě nestvořil, ale jen převzal, může tyto familiáry dle libosti mutovat.

[42] Kojot si často rád ve svých textech pohrává s myšlenkou, že ten, kdo se odevzdá duchům, kteří mu budou sloužit, jim bude zase na oplátku sloužit po své smrti, resp. stane se jedním z duchů. Ačkoliv a možná právě proto, že toto je výhradně Kojotova idea, tak zlomyslného čtenáře nemůže nenapadnout představa, že pokud Kojot zemře dříve než on, tak mu bude (zasvětí-li se čtenář do húdúismu) Kojot po své smrti sloužit. Čtenář, který operuje s konceptem reinkarnace, může uvažovat i o tom, že pokud zemře dříve než Kojot, může mu Kojot v húdú podobě sloužit až se dotyčný znovuzrodí, protože podle svého chápání povinností „šťastného húdúisty“ už Kojot žádný další život v lidské podobě mít nebude.

[43] To minimálně usuzuje z toho, co Kojot píše nejen ve svém textu, ale i hojně na svém blogu.

[44] Nutno se ptát, i zdali Kojot vůbec nějaký kontakt s duchy vlastní nebo zdali to není jen další z jeho fikcí a stylizací, kterým říká nadneseně „měnění paragidmat“?

[45] A protože minimálně jeden nebo dva z čtenářů těchto řádků jsou padlí na hlavu, nebudeme tyto techniky více rozvádět.

[46] Viz. také výše zmíněný Kojotův postřeh v komentáři k 2. lekci, že duchové mají problém plnit přání týkající se „mystického a magického poznání“ (tedy živel vzduchu) a naopak jejich vysoká efektivita v plnění přání materiálních (živel země) či libidinózních (živel vody).

[47]   Podobně jako u ex-laveyánce Kojota.

[48] Čeští laveyánští satanisté sdružení pod hlavičkou Prvního česko-slovenského chrámu církve satanovy (PČSCHCS) se k húdúismu otevřeně hlásí (viz. např. bujaré odkazy na wikipedii, včetně odkazů na portréty všech jeho celebrit – http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_%C4%8Cesko-Slovensk%C3%BD_Chr%C3%A1m_C%C3%ADrkve_Satanovy), ale protože nesplňují úplně naše podmínky, které klademe na „šťastné húdúisty“ a navíc nevykazují výrazně škodlivou aktivitu na tomto poli, neřadíme je ani do našeho výčtu, ale jen do poznámky pod čarou. Členové PČSCHCS jsou nicméně výrazně ovlivněni doslovnou četbou Zón stínu a Veselého magické trilogie a jejich húdúistická praxe příznačně nejeví vyšší obeznámenost se systémem OTOA/LCN. PČSCHCS je taktéž poměrně známá díky své mediální aktivitě v různých publicistických pořadech českých televizních stanic a nás v tomto kontextu však bude zajímat pouze jeden konkrétní případ, který se objevil a cyklu Pološero na ČT1 v dílu s názvem Mezi bohem a ďáblem (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/211562222000018-polosero-mezi-bohem-a-dablem/). Zde velmistr Pavel Brndiar ve 21 minutě a 38 sekundě pořadu hrdě zve diváka veřejnoprávní TV do svého chrámu, který zasvětil osmé rodině Ghuedhé Zariguin, která si jej sama údajně vyvolila. Komickým byl zejména dozvuk celé kauzy, kdy prokřesťansky orientovaná ČT velmistra podvedla a využila rozhovory s ním, jeho dcerou a jeho kolegou z církve jen jako protiklad k jednomu zoufalci, který objevil náruč církve po letech strávených v pařátech satanových, díky němuž se věnoval (jako pravý satanista) dokonce i krvavým obětem! (Brndiarovu rozmrzelou reakci datovanou 20. 7. 2012 nalezne čtenář zde: http://www.cirkevsatanova.cz/home.htm).

[49] V období 80. let, kdy se mezi homosexuály začalo šířit AIDS, vydal Bertiaux dokonce seznam astrologických korespondencí, díky kterým mohl praktik řádu hrozbu včas detekovat. Řád v tomto období taktéž prošel prudkou transformací a přijímal i ženy. Druhou vlnou této transformace (po Willisovském „konzervativizmu“) byl až David Beth, který řád výrazně zcivilnil a vytáhl z obskurity i sexuálního radikalismu. Samy entity nicméně na tyto světské změny neslyší a stále vykazují všelijaké podivné sklony.

Komentáře ke článku “O fenoménu „šťastných húdúistů“, část 2”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit