Kritika Chaosmagie

Kategorie: (Revue Symposion, ZeroCatchers) od autora Olii, 14. 04. 2009

Seznam štítků : , ,

Úvodem

Když bych měl říci, jakou chaosmagii to vlastně chci kritizovat, řekl bych, že tu, kterou jsem viděl v roce 2007 (a částečně i 2005 a 2006) v Čechách a na Moravě, a na které jsem se částečně i sám podílel, čímž jsem se tedy dopouštěl toho (a přispíval k tomu u jiných), co dnes vesměs kritizuji. Pokusím se zde projít jednotlivými problémy a ukázat, jak by měly být podle postmoderní filozofie (dále jen PF) řešeny. Pro větší přehlednost se pokusím dokreslovat problematiku jednoho problému jeho uvedením do souvislostí s jinými.

Problém ztráty kontextu

V postmodernizmu není člověku pevně dáno žádným univerzálním řádem, o co má usilovat, co je jeho smyslem života, co je důležité a co nepodstatné, ani čemu je odpovědný. Ledaskdo má proto sklon nabývat dojmu, že nemusí usilovat o nic, že se smyslem života nemusí trápit, že na ničem vlastně nezáleží a že nenese žádnou zodpovědnost vůči nikomu a ničemu. Tento přístup samozřejmě vede k jistému sebevykořenění, kdy člověk začíná ignorovat vazbu mezi sebou a světem (…, dobou, prostředím, …), ve kterém  žije, a začne se utápět v relativizmu, ve kterém je chápání a uvědomování si kontextů nejelementárnější předpoklad pro orientaci (a fungování člověka vůbec). Postmoderní filozofie nás proto vyzývá, abychom svědomitě volili na základě kontextuality (tedy znalosti vazeb, souvislostí, problematiky a vlivů) naše cíle, smysl, víry, postoje atp. Postmodernizmus nás nevyjímá ze zodpovědnosti, naopak jsme (dle některých názorů postmodern. filozofů) odpovědni vůči všem ostatním a pouze my sami volíme, opět na základě kontextuality, jak s ní naložíme, protože už nad námi není žádný svrchovaný systém, který bychom museli poslouchat, a který by tak za naše činy přebíral část zodpovědnosti.

V souvislosti s problémem kontextuality si neodpustím ještě jednu výtku. V postmoderní společnost (a chaosmagie zde tím pádem také nemůže mít čisté svědomí) se objevuje velká tendence vytrhávat věci z kontextu. Složité, rozsáhlé a propojené problematiky jsou redukovány na hesla a slogany, které mohou být sice úderné, líbivé a živé, ale následkem tohoto zjednodušení  jsou víceméně prázdné. Chaosmagici při míchání technik, nápadů, prvků konceptů, systémů, pomůcek je musí samozřejmě vyjmout z původního kontextu, ale mohou to udělat i šetrně a hlavně by neměli zapomínat na jejich důkladné a promyšlené zasazení do nového kontextu, který vytváří. Právě tento kontext bude určovat kvalitu jejich magie. Udělalo by mi radost, kdybych se mýlil v tom, že nemálo chaosmagiků má sklon míchat mraky symbolů, které jim téměř vůbec nic neříkají, aniž by věděli, proč to vlastně dělají, a nenapadne je, že by jim měli dát význam sami tím, že je zasadí do nového kontextu, nebo že použijí část toho starého. Tato neveselá tendence se odráží například i v tom, že se sice často opakuje fráze „Nic není pravda, vše je dovoleno.“, ale ne všichni dodávají, co tím vlastně myslí, a nevysvětlí, proč to vůbec zmiňují. Je asi jasné, že tyto kontextuprosté fráze, ač cosi asociují, zpravidla bývají ostatním nesrozumitelné, což je často bohužel hlavní důvod, proč se používají (například v reklamě).

Otevřenost a konfrontace

Chaosmagie často navádí k tomu, aby si člověk udělal vlastní magický systém, a  nezřídkakdy se ilustruje tvorba takového systému na magických konceptech opírajících se o StarTrek a Sci-fi vůbec, hororové povídky či fantasy. To vyvolává dojem naprosté svobody, na základě které si člověk může udělat takový systém zcela bez ohledu na mínění druhých. Ovšem takový dojem je vcelku nebezpečný, protože nás může dovést k tvorbě systému, který bude značně odtržený od „skutečného“ světa. A cílem PF není najít nějaký opravdový univerzální svět (nebo nějaký jiný svět, do kterého se můžeme ukrýt), ale naučit nás žít v našem světě a v naší době (čímž mám namysli například svět, kde existují daně, politika, ekonomika, korupce, rozbitá auta, existenciální problémy, terorizmus, lhostejnost, ekologické problémy, inflace, mezinárodní obchod, sociální pojištění, mezilidské vztahy atd.) se všemi jeho problémy. Proto je potřeba tyto vlastní (a netýká se to jen tvorby vlastních, ale i volby již sestavených systémů) systémy pečlivě konstruovat tak, aby nás nevytrhávaly z tohoto světa, ale naopak, aby na něj vhodně a užitečně navazovaly. Vyčlenění se ze svého prostředí, což samo o sobě je známkou toho, že máme sklony k přehnanému subjektivizmu, značně omezuje naše šance na to, že se nám dostane od druhých kritiky, pomoci, konfrontace, podmětů atd. A právě tuto konfrontaci našich postojů, naší víry a tedy i magických systémů s naším okolím nám PF podsouvá jako významný prostředek našeho vývoje. Aby byla tato konfrontace vůbec možná, musíme se jednak snažit být otevření vůči názorům, postojům a kritice druhých a střízlivě je brát v úvahu při sebereflexi, a jednak je třeba usilovat o to, aby náš postoj a systém byl ostatním vůbec srozumitelný.

Slovník a srozumitelnost

Tato srozumitelnost naší víry, postoje a systému našemu okolí nám nejenom dává kvalitnější zpětnou vazbu od druhých, ale usnadňuje nám i snazší orientaci v sobě samých. Jednou z věcí, které srozumitelnosti značně přispívají, je vhodný slovník. V kraťoučké historii chaosmagie, na jejímž počátku stojí vzdor proti vážnosti, univerzalistickým tendencím v magii a sklonu považovat tradici za garanta správnosti té či oné magie, se vytvořila terminologie, která byla nesmírně užitečná, když se potřebovala revolučně smýšlející skupina magiků nějak odlišit a vytvořit atmosféru, ve které by mohl vzniknout zárodek nového přístupu k magii, který by uspokojil nově kladené požadavky.  Avšak přejímání této terminologie v době, kdy již je fáze vzdoru proti tomu, co bylo, poněkud neaktuální a kdy máme i díky PF terminologii výstižnější a především srozumitelnější, se mi jeví jako samoúčelné. A právě tato terminologie nás činí nesrozumitelnými pro druhé. Naštěstí u nás není  časté, že by při dialogu člověk věnující se chaosmagii nutil druhého člověka přijímat jeho slovník namísto toho, aby on sám byl otevřený vůči slovníku, který používá ten druhý, a kontextu, ze kterého jeho názory a postoje vycházejí.

Jednou z hlavních motivací vzniku chaosmagie byla i touha zbavit magii nánosů tajemna, které jí činily zahalenou a nejasnou. Byla tu tedy jakási tendence k větší srozumitelnosti, což ale NEZNAMENÁ! zbavovat jí kontextu a vytrhávat ze souvislostí. Naopak, kontext je tím, co nám myšlenky činí srozumitelnými, a je potřeba ho k tomu využívat.

Samoúčel a tak

Když jsem hledal nějaké hodnoty, které jsou chaosmagii vlastní, nalezl jsem jen dvě jediné, ke kterým chaosmagie své příznivce vychovává prakticky ve všech případech. První je flexibilita, která činí člověka přízpůsobivějším vůči novým podmínkám, pružnějším v reagování na nové podněty, schopnějším při řešení neobvyklých problémů a snadněji se orientujícím v novém prostředí. Druhou hodnotou, ke které je chaosmagik veden, je samostatnost ve smyslu nezávislosti na péči druhých (nikoliv ve smyslu, že by se ocitl ve sociální izolaci!), tedy jakési soběstačnosti, s níž ho nikdo nemusí vodit za ručičku, a integrita, díky které se neutápí v relativizmu (v možnostech, jak různé věci vykládat a jaký jim dávat význam) a je schopný v tomto světě záplavy informací, postojů a výkladů fungovat (volit, na co vynaloží svou energii, filtrovat informace, hodnotit, mít názor). Nedá se ale přehlédnout, že tyto hodnoty jsou sice nesmírně užitečné pro fungování v postmoderní společnosti, ale jsou spíše prostředkem, než konečným cílem. Tyto hodnoty nám mají usnadnit cestu za našimi vlastními cíli, které jsme si sami zvolili, které jsme před sebou obhájili a které opakovaně kontrolujeme, zda jsou opravdu tím správným. Povýšením těchto jediných dvou chaosmagických hodnot na úroveň konečných cílů se chaosmagie musí nutně zvrhnout v samoúčelnou. A z tohoto úhlu pohledu je chaosmagie dosti prázdnou (a to i přesto, že má ve své historii  tisíce zajímavých ilustrací své aplikace //neboť to jsou aplikace, kterým byl dán význam až dodatečně//) a s minimálním vlastním významem. V chaosmagii jde o člověka. Proto je propagace chaosmagie bez své interpretace člověkem(tedy ne jako součásti kontextu něčeho jiného)  naprosto zavádějící. Zmiňuji to proto, že v postmoderní společnosti je obrovská tendence životaschopnost některých entit (nemám namysli entity v magickém slova smyslu) zvyšovat tím, že je na ně odkazováno, aniž by byly jasně vysvětleny, identifikovány. To vede k tomu, že i přesto, že jsou v obecném povědomí a propagují se, jsou stále nejasné, zamlžené, nesrozumitelné a tím pádem bez obsahu, který by pro nás mohl mít význam. Myslím, že chaosmagie tímto nešvarem trochu trpí, a přijde mi, že právě tímto se staví (je některými chaosmagiky stavěna) proti hodnotám PF (zodpovědnosti, kontextu, srozumitelnosti). Proto mi přijde, že jakmile je řečeno (a pochopeno), v čem spočívá ten hlavní fígl chaosmagie, tak už se dohromady nemá cenu o chaosmagii vůbec bavit.

V chaosmagii můžeme narazit také na dekonstrukci. Jedno z použití tohoto pojmu se týká  techniky, kterou se snažíme zpochybnit správnost naší  víry (ať týkající se nás – sebeobraz, nebo  týkající se našeho vidění světa – náš výklad, náš kontext). Toto sebezpochybnění se dá dělat několika způsoby. Konfrontace s pojetím světa druhých lidí a kritika jsou jednou z možností, rituál, kde se člověk vystaví extrémním podmínkám (hlad, nedostatek spánku, zima, odd. LDN, vyčerpání, hluk, atp.), kdy začne uvažovat jiným způsobem, je dalším způsobem, a pak je tu možnost zaujmout postoj, který hodnoty bagatelizuje, zesměšňuje a paroduje, což je dobře vidět například na discordiánství (na kterém se chaosmagie taky hezky přiživila). Jak ten rituál, tak i discordiánství, mají za cíl člověka vykořenit z jeho světa. To je v pořádku, je to dobrá metoda, jak si vyzkoušet, zda jsou naše názory a postoje alespoň trochu duchaplné a zda naše integrita je natolik důkladně vystavěná, aby odolala konfrontaci (nikoliv s před ním uzavřela) s jiným přístupem, aby vydržela naprostý relativismus. Problém ovšem nastane, když se člověk na rozbíjení své víry moc upne a nechce už znovu stavět své hodnoty. Zábavný svět, kde nic nemá cenu, může být velmi snadné místo pro život. Je ale nutné si opět uvědomit, že to jsou jen nástroje. Nevykořeňujeme se proto, abychom byli vykořenění. Naopak, děláme to proto, abychom kvalitněji mohli kořeny zapustit  znovu a abychom se otevřeli novým pohledům. Upnout se dlouhodobě na systém, který na sobě ukazuje, jak je upnutí se na dogmatický systém omezené a absurdní, je dle mého minimálně omezené a absurdní (má sloužit jen jako nástroj).

Myslím, že s tímto souvisí ještě jeden trend naší krásné doby. Odpor k zapouštění kořenů je všeobecně problémem postmoderní společnosti. Nechuť se vázat, nechuť se do nějaké problematiky pouštět hlouběji a nechuť s něčím trávit více času se projevuje v magii tím, že všichni se zajímají úplně (tak trochu) o všechno, aby náhodou o nic nepřišli. Články jsou lákavější než knihy, workshopy nejsou specializované, ale je tam od všeho kousek, a nabídka jednohubek je pestrá. Chaosmagie nabízí belief-shifting, kde si člověk může vybrat systém a věnovat se mu půl roku, aby si vytvořil kontext, ale riskuje, že když by si vybral špatně, tak zabije  6 měsíců téměř zbytečně (a dobře že tak, protože to ukazuje, že záleží na výběru!). Tak se může vzdát většiny kontextu, zkrátit dobu a půjčit si systém jen na pár dnů nebo jen na pár hodin, čímž se nám vykoření a zůstane bez rizika mimo zodpovědnost kontextu. Tím nechci říci, že je belief-shifting scestná metoda, ale je potřeba si jí promyslet, zvážit zda je opravdu tím, co se nám teď hodí, a uvážlivě volit způsob, jakým ji využijeme, aby se nám nezvrhla v samoúčelnou kratochvíli.

Vylámané zuby na pragmatismu

Problém v pragmatickém přístupu v podstatě nevidím a proto jen zkusím rozvést, co to ten pragmatický přístup je, protože chaosmagie ho sem-tam vysvětluje redukovaně na tezi „rituál funguje = OK, rituál nefunguje = špatně“. Řekněme ale, že pragmatizmus je věcný přístup, vyznačující se zaměřeností na efektivnost. Tedy řídíme se v něm podle toho, zda důsledky našeho konání (ať už je to realizace cíle operace, seberozvoj, zkušenost s nějakou technikou, atp.) odpovídají tomu, co chceme. Tedy to, oč jde, jsou v PF důsledky, nikoliv příčiny nebo pravda (protože pravda se dá !snadno! vyložit z jakéhokoliv kontextu, nebo vyrobit vytvořením kontextu nového… proto pro nás není zajímavá, zajímavé jsou pro nás důsledky). Uvedu zde pro ilustraci dvě implikace pragmatizmu v chaosmagii.

Zmiňoval jsem konfrontaci s druhými, otevřenost vůči  výkladům světa a kontextům druhých, ale právě k těmto věcem je potřeba vytvářet si rozhled, vzdělávat se (protože některé kontexty se nedají pochopit na základě několika málo informací), trénovat své myšlení. Pragmatický přístup nás nutí, abychom pro flexibilitu a individualitu (jako pro důsledek) vynakládali tento druh úsilí.

Druhá ilustrace se týká další představy PF. Představme si, že je tu nějaký prostor, kde dochází ke konfrontaci mezi lidmi a jejich kontexty/výklady. Každý zde má nárok na své pojetí, na svůj postoj, na svoji seberealizici, na svojí PRAVDU. Na tomto prostoru se odehrávají boje o pozornost, o uznání, o zpochybnění, o potvrzení atp. Tento prostor ale není všude (jak v různých dobách, tak na různých místech) stejný. V případě, že se prostor zmenší, lidé si vněm začnou překážet a boj se přesune z roviny idejí na rovinu moci a síly, kde jsou slabší odstraňování způsobem, jaký známe například ze čtyřicetileté historie Československa před rokem 1989, kolonizace Ameriky (např. 1519 v oblasti středního a jižního Mexika), dekolonizace Afriky (necitlivé rozparcelování kontinentu během dob kolonizace vedoucí ke konfliktům jako Rwanda  1990, Čad 1966, Angola 1960 a Súdán 1983) nebo minulosti našeho národa z dob Rakouskouherské monarchie. Abychom mohli usilovat o výše zmíněné hodnoty a dát to samé právo i druhým, je potřeba usilovat o rozšíření tohoto našeho společného prostoru a o jeho věcné využívání. Na jednu stranu se říká, že chaosmagik se nemusí učit spoustu věcí, nemusí číst stohy knih, nemusí umět cizí jazyky, nemusí být vzdělaný atd., ale nedá se přehlédnout, že to bude mít své důsledky (nikdo není předem sice diskvalifikován, ale sdílený prostor našich konfrontací pak podle toho s člověkem zatočí).

Závěrem:

No a samozřejmě, tohle nemusí platit vždycky.

Poznámka pro verzi pro publikaci:

Při psaní tohoto spisu nezemřela jediná Alka Velká (Great Auk) a nevykradl jsem myšlenky více než šestnácti lidí.

© 1619-2009 AC, All rites preserved by ZeroCatchers

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit