Guru, imitace a sociální učení

Autor: | , 13. 12. 2010 | 6 komentářů

V tradici tantrického buddhismu, ale i dalších východních tradicích, je nepostradatelným prvkem předávání nauky žijící mistr, guru. Představa nutnosti klanět se nějakému lámovi k zemi a obracet se k němu dnem i nocí jako ke zdroji veškerého požehnání se nám může zdát jako nějaká úchylka pěstující kult osobnosti lamy namísto toho, že by to nějak dramaticky potencovalo postup jedince na jeho Cestě. Chci zde ukázat, že guru plní roli Učitele v tom nejširším slova smyslu a má svou nedocenitelnou hodnotu. 

Občas se při srovnávání Východu a Západu objevuje tvrzení, že rozdílem je, že na Západě vládne tradice „knih“ a předávání poznání skrze papír, zatímco na Východě se používá ústního předání z mistra na žáka. Takové černobílé vidění má svůj mediální půvab jako všechny binární opozice a je to pro rychlé zaškatulkování jednotlivých prvků užitečná představa. Pochopitelně se ale jedná o hodně zjednodušený model, který komplexní charakter skutečnosti výrazně zaokrouhluje.

Knihy píší lidé. A učit tyto knihy číst a porozumět jim zase musí lidé. Bez těchto lidí, ať už tuto roli plní rodiče, učitelé na školách všech stupňů, nebo kdokoli jiný, by nefungovalo předání skrze knihy. Obrovský potenciál, který na Západě máme tím, že máme materiální blahobyt, neomezenou dostupnost informací atd., je funkčním až tehdy, kdy mě někdo naučí tento potenciál využívat. Tedy potřebuji Učitele. Někoho schopného, kdo mě zasvětí do obecných věcí, abych s jejich pomocí mohl mít přístup k jednotlivostem.

Všeobecné vzdělání na vysoké úrovni a v širokém rozsahu tu vnímáme jako normu a něco, co už vypadá jako zcela přirozená věc. Nedoceňování hodnoty a užitku, který z toho ale plyne, ale vede k nedocenění principu Učitele jako takového.

Jak dlouho by mi trvalo, než bych všechno vědění lidstva sám „de novo“ objevil a začal ve všem svém konání aplikovat? Kumulativní poznání miliónů lidí po stovky generací může stěží člověk z prázdného prostoru vytáhnout během jediného života. Pokud tohle celé dostanu na stříbrném podnose v podobě přehledné učebnice toho nejzákladnějšího a k tomu odborný výklad a vysvětlení šité mně na míru, tak tím docela dost ušetřím, vyhnu se tak stavění civilizace na zelené louce a mohu stavět rovnou vyšší patra Babylonské věže. Zvnitřnění předaných informací a jejich nezpochybňování má samozřejmě svá rizika, ale při předpokladu toho, že tyto informace obsahují nějaký kus „pravdy“, to je celkem užitečné.

Odpor ke konceptu „mistra“ může vycházet z toho, že mám nějakou představu, že věci musím udělat, vymyslet, atd. JÁ SÁM jako jedinec, individualita. Tuto cestu pak považuji za kvalitativně nějak „vyšší“ než jednoduché „opisování“, napodobování, kopírování, které je proti tomu „příliš jednoduché“ a tedy je kvalitativně „nižší“.

Co je ale cílem duchovní praxe, pro kterou jsem se rozhodl? Dokázat svému egu nebo světu, že „já na to mám sám a nikoho k tomu nepotřebuji“ nebo to, o čem daná nauka hovoří jako o smyslu a plodu praxe?

Zastávám tezi, že duchovní praxe má za úkol vyléčit zraněnou duši, a jak se praví v evangeliu, „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12). Smyslem duchovní cesty je obnovení nejzazšího duševního zdraví. Pokud se např. o magii tvrdí, že se jedná o soubor metod, vhodných až pro ty, kteří už zcela duševně zdraví jsou, je nutné jasně rozlišovat mezi množinou nauk či duchovních cest, které na svém vstupu očekávají zraněnou duši a na výstupu slibují duši uzdravenou (o těchto naukách bude dále řeč), a praxemi, které na hypoteticky zdravé jádro (esenci) opět něco dalšího přidávají, tedy druhotně manipulují formami.

Tradiční náhled je tedy zhruba takovýto: Na jedné straně stojí oddaný učedník, který rozpoznal, že má zraněnou duši, a má kontakt s naukou, která hlásá pravdu o zraněnosti duše, a nabízí metodu, jak toto zranění uzdravit. Je tedy přítomna motivace k tomu takovouto nauku následovat. Naproti zraněné duši, nedokonalosti či hříšnosti žáka stojí ideál duchovní cesty jako ztělesnění dokonalosti, ke které je možné se přibližovat či se s ní ztotožnit. Je praktickou konvencí označovat takový stav Nejvyšší Dokonalosti pojmem Bůh.

A teď k těm Mistrům. Z mistra je možné brát si příklad, inspirovat se, získat entusiasmus k následování. Mistra je možné „okopírovat“, tedy vzít si od něj všechno dobré, co v něm dokážu rozpoznat. Zastávám náhled, že žádný mistr mi nedokáže dát nic, co bych v sobě jako semínko už neměl. Pokud si na druhém člověku dokážu všimnout něčeho dobrého, ctnostného, atd., tak to je důkaz toho, že touto kvalitou, byť zatím třeba jen v zárodku, disponuji také, a je už na mě jí jen dostatečně zesílit a plně rozvinout. Vše dokonalé venku je zrcadlením mé vnitřní dokonalosti, kterou tím pádem mohu vědomě chtít rozvíjet a projevovat. Ale potřebuji nejprve ta vnější zrcadla, když si ty kvality nedokáži zkraje zrcadlit sám sobě.

Pokud chci rozvíjet dobré kvality, musím si začít v zrcadle všímat právě těch dobrých kvalit. Hodně zraněná duše se dále zraňuje tím, že v zrcadle spatřuje jen vlastní nedostatky, které tím jen dál zesiluje. Tenhle poznatek vychází z mé dlouhá léta hořké životní zkušenosti a tato „změna paradigmatu“ pro mě osobně byla a stále je obrovskou revolucí, které by anglicky mluvící asi označili jako breakthrough. Bylo to právě zásluhou Učitelů, že jsem (znovu)získal schopnost vidět ve světě dobro, schopnost se z tohoto dobra radovat a schopnost toto dobro nalézat v sobě a dál jej posilovat v sobě i jej vyzařovat do světa.

V té době se radikálně změnil můj postoj k autoritám. Z pozice rebelujícího puberťáka, co chtěl být dokonale nezávislý a samostatný jsem začal být najednou vděčný za vše, co nabízel svět a druzí lidé, a od té doby už bez skurpulí do svého života opisuji všechno, co u druhých lidí spatřuji jako dobré. Z nápodoby jakožto něčeho „nízkého“ se pro mě stala nejvyšší a nejrychlejší cesta přinášející skutečný pokrok. Přiznáním svých nedokonalostí a jejich odvaze je začít projevovat jsem získal velikou sílu a vnitřní stabilitu, a nebo možná obráceně, nějakým „přepnutím“ se objevila síla a stabilita, s jejíž pomocí jsem si „dovolil“ se projevit volněji.

Stává se ze mě dokonalá memetická banka, která jako vklady přijímá vše dobré a v množství neomezeném tyto dobré věci nabízí komukoli dalšímu, kdo projeví zájem, ve formě nevratných půjček.

Na závěr ještě trochu psychologie. Výše popsaný jev vystihuje široce rozšířený koncept „sociálního učení“, pocházející od A. Bandury a dále rozvíjený celou řadou dalších autorů. Klasické přemalování starých známých konceptů do psychologizujího hávu nabízí memetická „teorie“ rozpracovaná Blackmoreovou. A konečně, pozornost zaslouží i výzkumy tzv. „zrcadlových neuronů“ (mirror neurons), které původně u opic, dnes už i u lidí ukazují, že některé neurální spoje se aktivují stejně jak v případě, kdy nějakou věc děláme sami, tak i když jen koukáme na to, jak to samé dělá někdo druhý. Tomuto jevu se připisuje nesmírně široké spektrum dopadů – stojí nejen za veškerým učením nápodobou, ale i za jevy, jakými je empatie a asi i tím, co považujeme za lidství.

Použitá a související literatura

  1. Bandura, A. (1977). Social learning theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall.
  2. Blackmoreová, S. (2001). Teorie memů: Kultura a její evoluce. Praha: Portál.
  3. Brennan, B. A. (2000). Zjevení světla: Cesta sebeuzdravování. Praha: Pragma.
  4. Grün, A. (2006). Pracovat a žít: Napětí mezi profesním a osobním životem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
  5. Keysers, C. & Gazzola, V. (2010). Social Neuroscience: Mirror Neurons Recorded in Humans. Current biology 20 (8), pp. R353–354. doi:10.1016/j.cub.2010.03.013
  6. Kojot (2009). Magie a duševní (ne)vyrovnanost. Amor Vacui, 15.11.2009. http://www.kojot.name/821832-magie-a-dusevni-ne-vyrovnanost.php
  7. Mukamel, R., Ekstrom, A.D., Kaplan, J., Iacoboni, M. & Fried, I. (2010). Single-neuron responses in humans during execution and observation of actions. Current Biology 20, pp. 750–756. doi: 10.1016/j.cub.2010.02.045
  8. Norbu, N. (2002). Zrcadlo: poučení o bdělém vědomí přítomnosti. Praha: DharmaGaia.
  9. Preece, R. (2009). Moudrost nedokonalosti: Proces individuace v životě buddhisty. Praha: DharmaGaia.

Komentáře ke článku “Guru, imitace a sociální učení”

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit