Když otřese se svět

Autor: | , 14. 04. 2013 | Bez komentářů

Mnozí dříve či později dojdou k bodu, kdy se zastaví a zamyslí, jaké místo jim bylo přisouzeno ve vesmírném kaleidoskopu bytí. A čas tiká a vesmíru je zcela fuk, k jakému poznání náš titěrný rozum dojde. Život je krutý. Nebere ohled na naše touhy a sny. Netočí se dle idejí, v které vkládáme svou duši a srdce. Život dává i bere…

Někdy vezme z našich rukou to, co milujeme, a na čem zdá se,  že stojí celý náš život. V teoriích a naukách mnoha duchovních proudů to nazývají dobrodiní boží, čas zkoušek, údolí luny,  bouře Záměru, transformace.  Strastí se prý vykupujeme, očišťujeme, učíme, ale oznamte tu radostnou zprávu matce, která ztratila své dítě, či člověku se zlomeným srdcem, či tomu, koho systém vyhodil ze svého lůna a odsoudil k živoření. Řekněte to s úsměvem těm, kteří ztratili dnes práci nebo tomu, komu lékař právě diagnostikoval vážné onemocnění. Vždyť bůh, bohové, vyšší princip a síly to činí pro naše dobro! A děje se, co dít se má! Přijmi bolest! Uč se! Změň  vvnímání!

Kdo vlastně tato moudra z úst vypouští? Sytý či ten hladový? Ten kdo zrovna upijí svou číši strasti se časem smíří, ale ne skrze přijetí či blahoslavení vyšších principů. Jen díky nezbytnosti. Přijmout věci tak jak jsou, smířit se, zvyknout si. Nic jiného nezbývá. Jen přečkat a nebo zemřít.

Karl Jaspers tyto okamžiky, které hrubě narušují klid a mír našich životů, chápal jako okamžiky, kdy se člověk odprošťuje od obvyklé rutiny a navyklých vzorců myšlen. Je vytržen z důvěrně známého a hozen do propasti. S pádem přichází pochybnost  a vrací se prapůvodní otázkat: „Proč?“.

A tak člověk začíná filosofovat, hledat, dotazovat se. Řád a pořádek malého světa člověka byl zrušen, hroutí se a třese v základech. Pochybnost, strach, nejistota a vzdor tomu, co se odehrává. Snad jen to je tím dobrodinním, která nastálá bouře přináší.  Že si vzpomene, že víme tak málo, že co žijeme není více než iluze, že mrháme časem svým i svých bližních.  A nezbývá než přijmout a nebo zemřít.

V tom jediném snad leží přínos ztráty a strasti. V tom, že se člověk může opět zeptat na to pouhé „Proč?“. Bez nadšení, s tváří otočenou ledovému větru skutečné povahy reality. Je krutá, predátorská a nebere ohled. O to větší absurdností se stává hledání spravedlnosti, dobra a zla, vyššího odůvodnění… vše plyne, všemu tiká čas a Smrt vždy stojí na blízku. Temná dáma, která připomíná, že nejsme víc než křehký organismus v ještě křehčím světě. Připomíná nám odvrácenou stranu bytí, kterou se snažíme vytěsnit. Posílá Tweet z věčnosti, která obnovuje paměť o skutečné povaze světa.

Na většinu z nás osobní propasti čekají, někteří již prošli údolím luny a vědí, že kdykoliv může opět vypuknout bouře. Ať sebevíc nechtějí, za obzorem kupí se mraky. Jsou totiž jen pouhé dvě jistoty. Že žijeme a že zemřeme. Ale pouze to druhé je skutečně jisté.

A tak se ptám: „Žijete? Jste připraveni na okamžik, kdy nebude víc než nezbytnost přijetí? A jak trávíte čas?“

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit