Následovat guru neznamená uctívat kult osobnosti!

Autor: | , 15. 04. 2013 | Bez komentářů

Love_guruExistuje široce rozšířená představa, že klanět se duchovnímu mistrovi, guruovi, je forma kultu osobnosti, a vlastně to je něco docela dětinského – projev nezralosti, nedostatečné samostatnosti, nutkání zbavit se zodpovědnosti za sebe a dát svůj život do rukou někoho jiného. Bylo by přece hodně vulgární všechny duchovní tradice prohlásit za pouhou náhražku vlastní síly pro nesamostatné a nedospělé jedince.

Je samozřejmě docela dobře možné, že se ze vztahu s mistrem stane nezdravá forma náhradního uspokojování něčeho, co nelze dosáhnout vlastními silami. A nemusí být selháním tohoto mistra, pokud to neodhalí, protože mistr dnes může psát knihy, publikovat na internetu, nahrávat videa na Youtube, vystupovat před davy lidí, a nemůže vidět do duše a chování každého z jeho žáků. Na pováženou je toto nepovšimnutí si nezdravě se vyvíjejícího vztahu v případě, kdy skutečně jde o dlouhodobý úzký vztah, ale v případě masového šíření nauky a jen jednorázového či občasného kontaktu s žáky lze vinit spíše jen obecně samotný model šíření nauky příliš otevřeně a příliš velkému množství lidí a příliš jednosměrný vztah (komunikace ve směru mistr->žáci, ale nikoli žák->mistr a opakující se interakce).

Jsou „mistři“, co si tak nechávají říkat a zneužívají očekávání hledajících.

Ale jsem přesvědčen, že tu jsou i mistři, kterým o tituly a konkrétní formy uctívání ani tak moc nejde a kteří opravdu mají takovou moudrost, že ukazují i dalším cestu ze Tmy na Světlo.

Čím se to stane, že se nebavíme jen o běžném člověku, který druhý učí nějaké dovednosti/znalosti, ale o mistru? Učiteli něčeho jsme přece snad všichni a tak to bylo vždycky: Ten, kdo něco umí, to ukazuje tomu, kdo se s tím setkává poprvé. Ten, kdo má nějaké intelektuální poznání, jej může tlumočit tomu, kdo ho nemá. Učíme se od sebe navzájem formy sociální komunikace, způsoby práce s naším tělem, našimi emocemi i myšlenkami. Něco z toho se děje ve formálním prostředí školy, hodně z toho se děje doma od rodičů a dále pak od všech dalších lidí, se kterými máme jakýkoli kontakt, a nejen lidí, ale i celého přírodního prostředí kolem nás.

A pak tu je obecná tendence, která má svůj vlastní směr ne vždy v souladu s tím, co je pro nás nejlepší, a tou je společnost a duch doby, který má nějakou setrvačnost a vektor. Troufám si v tuto chvíli vydat radikální prohlášení, že tento vektor směřuje od chvíle, kterou označujeme jako počátek civilizace, se zrychlující se tendencí do prdele. Méně vulgárně se to dá označit jako degenerace, involuce, hloupnutí atd. Soukromé vlastnictví, peníze, individualismus a nerespekt k Zemi a přírodě (fýsis) jíž jsme sami součástí jsou jen některé s nekonečných projevů tohoto hloupnutí a prohlubování odcizení se naší esenci. Tento vektor směrem k nejzazší formě odcizení a ignorance je jako proud řeky, představovaný okolnostmi v našich životech, který pokud nemáme pevné útočiště v moudrosti a jasnosti, nás vleče a my sami mu ještě dodáváme energii.

A v této chvíli přichází na scénu ti guruové a mistři. Představují linii předání moudrosti, která se vyznačuje tím, že vidí skrze výše popsanou nevědomost a jejich moudrost stojí mimo tento proud. Tato moudrost není něco, co si lze přivlastnit, moudrost není nic hmatatelného a nelze na ni uvalit žádný copyright. Pokud si nějakým paradoxem této moudrosti všimneme, rozpoznáme ji jako něco hodnotnějšího než všechno ostatní haraburdí plovoucí po řece vedle nás a přesměrujeme záměr tímto novým směrem, můžeme se stát žáky nějakého mistra nebo mistrů. Všechno to klanění se a obětování a další formy uctívání pak ale vyjadřují úctu k této univerzální moudrosti/pravdě, kterou živé bytosti v podobě mistrů pouze sdílejí s těmi, kteří jsou nablízku a mají kapacitu to vnímat.

Tolik k výkladu, který naivně předpokládá, že každý mistr předává tu stejnou esenci a vede žáka byť různými cestami, ale ke stejnému cíli. V praxi to je asi složitější, ne každý kdo nabízí (či vnucuje) „záchranné lano“ má ve svém repertoáru technik prostředky k tomu, jak každému pomoct k úplnému probuzení. Řada učitelů předává techniky, které lze řadit ke světským stezkám: tyto techniky a praxe mohou mít relativně přínos v každodenním životě, přinášet prosperitu, radost, příjemné pocity; všechno z toho lze použít jako zkušenosti k (znovu)získání moudrosti, ale nic z toho tuto realizaci nezaručuje. Světské stezky pracují s relativními okolnostmi, které jsou z principu závislé na různých příčinách, tyto okolnosti se neustále mění a tak zase vytvářejí příčiny pro budoucí okolnosti. Jsou závislé na čase (a případně prostoru).

Skutečné nadsvětské stezky oproti tomu nabízejí pohled sub specie aeternitatis – tedy pohled z věčnosti. Věčnost rovná se mimo čas. Nikoli jen „mimořádně dlouho“ (celý život, celý aeon), ale prostě úplně mimo. Takové duchovní pravdy jsou věčné, pouze jejich konkrétní formy nepřímé reprezentace ve světě podmíněného časem se mění a mohou mít současně mnoho podob.

Pokud chcete přidat komentář, musíte se přihlásit